Neberte mě vážně. Spíše jsem chtěl parafrázovat názory několika lidí, kteří už s tímto snímkem měli čest, a jejich názory, výplody či výkřiky, jež jsem průběžně nacházel se povalovat ve webové výkladní skříni. Části privilegované veřejnosti přístupná předpremiéra totiž proběhla už téměř před měsícem, a tak je tento roztomilý filmeček již mnoha lačnými ústy a klávesnicemi dávno propírán. A většina z nich není daleko od pravdy. Ale o čem to tedy vše je? Oliverovi je patnáct, svůj čerstvě pubertální věk tráví na předměstí velšského městečka a není ani geniální, ani nadaný, a tak se mu hlavou prohání přesně to, co byste od něj čekali. Přehnaně vážné úvahy nad dopadem vlastního úmrtí, nadřazené chování vůči rodičům a, pochopitelně, fascinace opačným pohlavím. Celé to sice začíná jako roztomilý středoškolský příběh malého ošklivého kačátka, ale to bychom museli být na úplně jiném světadílu, kde nemají všichni místní kůži sušší než vlastní humor. Tady je sychravo, školní uniformy jsou seprané a šedivé a školní krásky vypadají jako Wednesday Addams ve verzi pro jednadvacáté století. Kromě toho nejsme v obyčejném příběhu a už vůbec ne v obyčejném filmu. Vyprávění je rozkouskováno do tří kapitol a prolnuto několika stylovými prology a epilogem. Oliver v prvním dějství řeší právě ono poblouznění mladickými hormony a díky své zdatné partnerce jde o část nejsvižnější i nejodlehčenější. Během prvních třiceti minut totiž debutant Ayoade (vy víte který) nastavuje omáčku pověstné Amélie z Montmartru tak umně, že bez problému nasytí hladový sál. V dalších částech se zaměří hlavně na své rodiče a jejich nekonformní rozpadající se vztah. Vypravěčské tempo i tón zvážní, což divák po první třetině snímku musí chvilku vstřebávat, ale i tak není nouze o nějakou tu kultovní hlášku hodnou nezávislého filmařství. V tento moment se už určitým lidem (zběhlejším kinematografickým cynikům) bude nastavený model trochu zajídat. Jak příběh a jeho způsob přednesu, tak i způsob snímání a použití záznamových nástrojů (polaroid, Super 8 a podobné hipsterské hračky) jsou již nesčetněkrát viděný model. Ale byla by škoda se nechat odradit vlastními předsudky. Protože kopírovaní nemusí být vždy na škodu. Zvlášť když je z výsledku cítit tolik nadšení. Postavy jsou až na výjimky sitkomově ploché, ale u většiny z nich to tolik nevadí. Velmi rychle totiž můžete přistoupit na hru tvůrců, že sledujete pilotní film nového a vbrzku jistě kultovního komediálního seriálu jakoby ze staré školy. Dvojice Oliverových rodičů (Noah Taylor a Sally Hawkins) by snadno utáhla celý film a většina skromného ansámblu (včetně ústřední dvojice) nezaostává. Škoda jen, že postava "strýčka" Grahama je nejen kvůli svému představiteli místy až parodická. Ani Jim Carrey by to nezkazil lépe, i když je nutno uznat, že problém samotné postavy tkví už ve scénáři, potažmo v knižní předloze. Zvlášť když jeho charakter je hybným kolem té vážnější osy příběhu. V pozadí samozřejmě nezaostává ani povedený hudební doprovod, jak se ostatně na podobnou nezávislárnu sluší a patří. Minisoundtrack Alexe Turnera z Arctic Monkeys do celého puzzle zapadá výtečně, i když je možné, že si jeho hudba z filmu najde časem více fanoušků než film samotný. Poslední třetina se už trochu táhne, i když má snímek "pouhých" 97 minut. Několik scén by se na podlahu střižny určitě ještě vešlo a kadence (stále povedených) konverzačních vtípků situaci nezachrání - spíše jen poukazuje na mírnou tvůrčí bezradnost. A kazí výsledný dojem.

Velké finále se nekoná, ale asi by ani nebylo jak k němu dojít. Přesto člověk odchází z kina s lehce povznešeným dojmem, který minimálně do večera vydrží. I kdybyste bez přemýšlení vysypali z rukávu všechny výtky a popkulturní výpůjčky, stejně máte důvod se usmívat. Takhle by totiž měly filmy dělané z nadšení působit.