Věhlasný londýnský obhájce sir Wilfrid Robarts (Charles Laughton) se vrací domů z hospitalizace. "Ve skutečnosti ho nepropustili, ale vyhodili za nevhodné chování," žaluje jeho ošetřovatelka. Jeden infarkt její svěřenec přežil, ale doutníky, brandy a rozrušení z kriminálních případů by podle ní mohly vést k recidivě. Advokát by se snad i neochotně podrobil nařizované nečinnosti, kdyby se mu nenabízela lákavá výzva v podobě zdánlivě předem prohraného případu fluktuanta Leonarda Volea (Tyrone Power). Muž je obviněn z chladnokrevné vraždy starší dámy a jediným alibi je mu nevěrohodná výpověď jeho ženy Christine (Marlene Dietrich). Jaké štěstí, že právě takové zapeklité případy má sir Wilfrid nejraději. Kapituloval by snad Winston Churchill, jemuž se tolik podobá? Agatha Christie svůj příběh zpracovala nejprve ve 30. letech jako povídku. Jak se stalo jejím zvykem, do zdánlivě průhledného vyprávění strategicky rozmístila překvapivé zvraty včetně jedné zvlášť rafinované finty, která příběh proslavila. Renomé první dámy detektivky časem značně stouplo, a když se v 50. letech zrodil nápad uvést Svědka obžaloby na jevišti, autorka váhavě souhlasila pod podmínkou, že text zdramatizuje osobně. K filmové verzi ale přizvána nebyla. Jak se stavěla k informaci, že její hru převede na plátno Billy Wilder, známý velmi nesentimentálním přístupem k předlohám? Nevíme. Jisté ale je, že s hotovým filmem byla Christie spokojená a režisérovi se v pochvalném osobním dopise svěřila, že u žádné jiné adaptace svého díla se tolik nebavila. Wilder později tvrdil, že tento vzkaz pro něj znamenal víc než všechny recenze dohromady. Existují dvě teorie, jak došlo ke zrodu filmu. Podle jedné z nich (preferované zejména různými životopisci Marlene Dietrich) přišel prvotní impuls od herečky, toho času zaměstnané převážně písňovými recitály v Las Vegas. Šestapadesátiletá hvězda hledala filmovou látku, která by ji připomněla publiku jako stále žádoucí ženu a současně obnovila její dřívější pověst schopné charakterní herečky. Role nevyzpytatelné Christine byla navíc vhodná i pro svůj německý původ, který byl pro Marlene v mnoha jiných případech naopak handicapem. Nepočítáme-li několikavteřinové cameo ve spektáklu Cesta kolem světa za 80 dní, herečka pět let žádný film nenatočila a role ve Svědkovi obžaloby, která odhalila některé dosud netušené stránky jejího talentu, pro ni skutečně znamenala satisfakci. Protože nechci kazit zážitek nezasvěceným, neprozradím o Christine víc, než je nutné, ale zaručuji vám, že až film uvidíte, stejně jako já se podivíte nad tím, že oscarová akademie si na Marlene Dietrich nevzpomněla ani nominací. Druhá varianta geneze filmu připisuje iniciativu producentovi Arthuru Hornblowovi, Jr.. První verzi zpochybňuje zejména tím, že Hornblow si přál získat pro hlavní roli Avu Gardner nebo Ritu Hayworth. Billymu Wilderovi se ale žádná z těchto krasavic nezdála být vhodnou představitelkou chladné Němky, které publikum uvěří i flashback z rozbombardovaného Německa (Marlene Dietrich si v něm konečně zazpívala píseň, která byla pro ni původně připravena už pro starší Wilderův film Zahraniční aféra). Jako Leonarda Volea si režisér vytipoval Williama Holdena. Ten se naneštěstí zavázal jiné produkci a bylo nutné za něj hledat náhradu. Tyrone Power roli zprvu odmítl, protože se ve stejné době pokoušel přesvědčit Hornblowa, že je ve svých pětapadesáti letech v dostatečné fyzické kondici, aby přijal titulní roli v jeho velkoprodukci Šalamoun a královna ze Sáby. Teprve když byl producentem ujištěn, že stihne oba úkoly, roli Leonarda Volea přijal. Pokročilý věk ale někdejšího milovníka přece jen dostihl. Při natáčení soubojové scény v Šalamounovi Power zemřel na infarkt, a Svědek obžaloby tak zůstal definitivně poslední položkou jeho filmografie. Pro režiséra osobně byla zdaleka nejšťastnější spolupráce s Charlesem Laughtonem, jedním z nejrespektovanějších herců své generace. Zatímco představitelé manželů Voleových měli rozmanité manýry, britské legendě nebylo zatěžko ani osobně sehrát všechny soudní scény (včetně partů Dietrich, Powera a ostatních herců) jen pro komparsisty, představující porotu a diváky v galeriích, aby Wilder mohl natočit jejich autentické reakce. Laughton také přispěl řadou drobných nápadů, jako je například zlomyslný zvyk sira Wilfrida testovat si pravdomluvnost partnerů pomocí monoklu, odrážejícího sluneční paprsky do jejich očí. V charakterizaci obhájce a sledování děje z jeho perspektivy spočívají dvě nejzásadnější odchylky filmu od předlohy. Agatha Christie advokáta pojednala s veškerou vážností jako mravní monolit, odrážející útoky a drobné lži svých protivníků jako tenisové míčky. Filmovému siru Wilfridovi nic z této neochvějné autority neschází. V Laughtonově podání má ale navíc smysl pro sarkastický humor a jeho snaha přijít věci na kloub a zajistit Leonardovi spravedlivý soud nepramení jen z profesního imperativu "každý má právo na obhajobu". Jde také o čistě osobní přání dokázat, že navzdory chvilkové zdravotní slabosti a doporučenému odpočinku není obhájce v o nic horší formě než obvykle. Protivníkem u soudu je mu obžaloba, protivníkem v zákulisí všetečná ošetřovatelka představovaná Laughtonovou chotí a někdejší Frankensteinovou nevěstou Elsou Lanchester. Jako ve většině případů najdeme i v tomto Wilderově filmu rovinu, v níž režisér implicitně sděluje své poznatky o mentalitě diváků a způsobech, jak uspokojit jejich očekávání. Siru Wilfridovi je jasné, že o rozsudku poroty nerozhodne faktická vina či nevina obžalovaného, počet důkazů nebo jejich nedostatek, ale způsob podání jeho obhajoby. Když si vyslechne Leonardovu verzi případu, přesně ví, které její části by mu u soudu uškodily a které prospěly; co je třeba prodat a co nezdůrazňovat. O porotě uvažuje jako o protihráči, s jehož úsudkem nemusí souhlasit, ale z podstaty své profese ho musí respektovat, předjímat jeho reakce a vycházet vstříc jeho požadavkům. Stejný byl i přístup Billyho Wildera k divákům. Také oni mohli jeho filmy pod dojmem z obžaloby (kritiky) odsoudit k smrti. Až film uvidíte, dobře poslouchejte hru se slovíčky mezi obhájcem a žalobcem a věnujte pozornost nuancím, s jakými Charles Laughton mění svou dikci podle toho, se kterým svědkem mluví a jakou představu o něm si přeje v porotě vyvolat. O Wilderově práci se z těchto scén dozvíte stejně mnoho jako o jeho skeptickém názoru na tehdejší průměrné publikum - jako členy poroty obsadil výhradně usedlé lidi mezi padesáti a sedmdesáti lety.

Zůstanu-li u paralely mezi rozsudkem poroty a úspěchem filmů u publika, měl Billy Wilder v roce 1957 za sebou dva prohrané případy. Odpolední láska byla pro běžné publikum příliš odvážná a Přelet přes oceán příliš archaický. Svědek obžaloby se naopak strefil do správné doby a spolu s Hitchcockovým Vertigem dokonce vyvolal novou módu šokujících konců, kterým přála zejména 60. léta.