Českou romantickou komedii Sladký život natočil, napsal a produkoval Tomáš Hoffman, autor komedie Bezva ženská na krku. Na scénáři s ním spolupracoval Martin Horský, režisér a scenárista snímků Ženy v běhu a Srdce na dlani, na nichž se Tomáš Hoffman také podílel coby producent. Oba tito tvůrci a specialisté na romantický komediální žánr jsou schopni do svých filmů zajistit hvězdné herecké obsazení a dodat do kin profesionálně působící produkty, jimiž reagují na poptávku diváků (a zejména divaček) lačnících po nenáročné romantické filmové zábavě. V případě filmu Sladký život (jehož název není na rozdíl od nijak nesouvisející stejnojmenné italské klasiky od Federica Felliniho z roku 1960 myšlen ironicky) je jim však překážkou vyloženě pitomý děj, nad jehož některými aspekty zůstává rozum stát.

Hlavním hrdinou je Rosťa (Vladimír Polívka), hokejista a držitel zlaté medaile z mistrovství světa, který je po náhlém infarktu nucen podstoupit transplantaci srdce a pověsit sportovní kariéru na hřebík. Při splácení dluhů navíc přijde o všechno, dokonce i o nuzné náhradní bydlení, které mu zajistil jeho bývalý manažer (Vojtěch Kotek). Pryč jsou chvíle, kdy si domů do postele vodil každý večer jinou fanynku. Namísto toho poprvé zatouží po opravdovém vztahu, takže poruší své pravidlo nezajímat se o starší ženy a začne balit doktorku Magdu (Petra Hřebíčková), jenž mu onu transplantaci provedla.

Tato romantická zápletka zní ještě relativně obvykle, byť vychází z dosti pochybného základu. Pravidelné zdravotní kontroly po operaci jsou důvodem, proč se Magda stane pro Rosťu první ženou, s níž se začne vídat opakovaně – a hned je to pro něj ta pravá, přestože spolu nemají nic společného a nesdílí spolu žádné zájmy, ba ani věkovou kategorii (mezi hereckými představiteli obou rolí je desetiletý rozdíl). Že se do Magdy zamiloval, pozná Rosťa podle toho, že „se mu líbilo se s ní líbat, přestože je jí přes třicet“. To mu ale nebrání se tajně scházet i s její dospělou dcerou. A Magda se od něj nechává svádět, přestože ví o jeho pověsti nestálého sukničkáře, který jí navíc při první příležitosti vmete do tváře, že je stará.

Ten skutečný problém ale přichází až s druhou zápletkou. Rosťa se dozví, že jeho transplantované srdce předtím patřilo jakési ženě. Tento fakt v něm způsobí proměnu charakteru a krizi mužství – zničehonic si začne připadat zženštile, lidé v jeho okolí jej najednou začnou označovat za „nějak vyměklého“ a k tomu se rozhodne aktivně zajímat o pletení a vaření marmelád. Usmyslí si zjistit identitu neznámé dárkyně orgánů a vypátrá její pozůstalé – ovdovělého manžela Jindřicha (Jan Cina) a jejich šestiletou dcerku. A ti ho u sebe nechají bydlet, protože mohou po večerech v jeho hrudi poslouchat maminčino srdíčko.

Není nutně na škodu představit hlavního hrdinu filmu jako nesympatického ješitného macho sexistu, jenž k ženám přistupuje jako k lovné zvěři, a který se výrazně ohradí při zjištění, že na něm bude chystaný operační zákrok provádět žena (protože těžší případy by na sále měly být podle něj svěřovány výhradně mužům). Takový hrdina pak v průběhu filmu pochopitelně prochází proměnou názorů a svého chování, čímž si postupně získává přízeň diváků. Potíž nastává ve chvíli, kdy k této proměně dojde z větší části v důsledku toho, že je do jeho těla vpraven orgán patřící zesnulé ženě, což významně posílí ty aspekty jeho osobnosti, které tvůrci filmu považují za typicky ženské. Nechutně obludná přehlídka stereotypního uvažování po vzoru komedie Po čem muži touží 2 se z filmu Sladký život nestane jen díky tomu, že ona proměna hlavního hrdiny naštěstí není jeho hlavním tématem.

Oním hlavním tématem je zaprvé zmíněná romantická linie, která ale působí místy dost těžkopádně a nevěrohodně a k tomu vrcholí jednou z nejkřečovitějších sérií závěrečných zvratů v historii českých komedií. Zadruhé je jím otázka, jestli se Rosťa dokáže uchytit na pracovním trhu, když dle svých slov nic kromě hokeje neumí, a také ve společnosti Jindřicha a jeho dcerky, jimž dělá něco jako náhradní maminku. Tato rovina pak obsahuje nemalé množství sentimentálních a sebedojímavých scén, kdy malá holčička přikládá k hrdinově vypracovanému hrudníku plyšového slona s velkýma ušima a posmutněle přesvědčuje svého tatínka, že přece toho člověka nemohou nechat venku na ulici, když v sobě nosí srdce její maminky.

Ještě více než v předchozích filmech Tomáše Hoffmana či Martina Horského je na filmu Sladký život znát, že vznikl jako mechanicky poskládaná směs různých líbivých témat a po srsti hladících motivů osvědčených z jiných divácky úspěšných romantických komediálních filmů z nedávné doby, často i jejich vlastních. Ve značné míře se opakují též herečtí protagonisté, k nimž se oba filmaři často vrací. Jako vždy v jejich filmech působí nadstandardně v rámci žánru i řemeslné zpracování, když si člověk odmyslí zcela generickou hudbu (patrně z hudební databanky) a chvílemi i chyby v návaznosti mezi scénami.

Pokud nicméně patříte mezi diváky, jimž se předchozí filmy obou tvůrců líbily (ideálně všechny, nikoli jen Ženy v běhu), pak není bez naděje, že vás uspokojí i Sladký život. Přijdete si na oddechový film protkaný spoustou známých tváří (dokonce i v okrajových rolích) a tu a tam vás třeba i pobaví něčí povedená komediální herecká kreace (nejčastěji Vladimíra Polívky). Jen je potřeba se hodně obrnit před naprostou banalitou a místy též okázalou hloupostí předkládaného příběhu.

[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]

Originální trailer k filmu Sladký život