Oppenheimer je americký velkofilm režiséra a scenáristy Christophera Nolana (Dunkerk, Tenet), jenž líčí příběh J. Roberta Oppenheimera, amerického teoretického fyzika, jemuž se s jeho vědeckým týmem podařilo v rámci tzv. projektu Manhattan jako prvnímu vyrobit jadernou zbraň, díky čemuž následně proslul coby „otec atomové bomby“. Právě on byl spolu s několika dalšími postavami hybatelem klíčových událostí v historii Spojených států, o nichž snímek vypráví na pozadí světových dějin zahrnujících začátek i konec druhé světové války. Film si klade otázky týkající se mimo jiné etické stránky používání jaderných zbraní a ochoty lidí riskovat kvůli slávě či nadvládě zničení světa a zamýšlí se nad proměnou civilizace po vynálezu atomové bomby, což má relevantní přesah i do současnosti.

Jako předloha posloužil filmu životopis Oppenheimera oceněný v roce 2006 Pulitzerovou cenou, symbolicky nazvaný „American Prometheus“ podle Titána z řecké mytologie, jenž byl potrestán bohem za to, že přinesl lidem oheň. V Nolanově filmovém podání však nejde ani tak o životopisné drama jako spíš o napínavý politický thriller, v němž se střídají perspektivy dvou mužů, z nichž jedním je samotný Oppenheimer (Cillian Murphy) a druhým je obchodník a politik Lewis Strauss (Robert Downey Jr.), jenž se s fyzikem poprvé setká jako předseda americké vládní Komise pro atomovou energii. Film je navíc vyprávěn ve víceru časových liniích, které se mezi sebou proplétají a vzájemně na sebe reagují. Pro přehlednost jsou tak scény natočené ze Straussova pohledu černobílé, zatímco zbytek filmu je barevný. To z Oppenheimera dělá vůbec první film, při jehož natáčení byly použity IMAX kamery s černobílým filmovým pásem.

Christopher Nolan se zároveň rozhodl nadále držet svého zvyku využívat co nejvíce praktické efekty a natočil celý film bez použití počítačových triků. Což je docela kumšt, vzhledem k tomu, že snímek obsahuje mimo jiné výbuch atomové bomby – a celá pasáž zaměřená na historicky první jaderný test zvaný Trinity je i díky střihu, zvuku a hudbě dechberoucí, navíc v kině s kvalitním zvukovým systémem pocítíte tlakovou vlnu i fyzicky. Bylo by ale chybné čekat od filmu hromadu explozí nebo epické záběry na destrukci způsobenou shozením bomby na město. I když ve filmu figuruje promítání fotografií zachycujících důsledky shození atomové bomby na Hirošimu, tak vidíme jen reakce postav na ně, nikoli snímky samotné.

Na rozdíl od předchozích Nolanových počinů, povětšinou výrazně efektních spektáklů plných vizuálních atrakcí, v nichž velkolepá akce často tvořila významnou složku, je Oppenheimer spíš komorním filmem postaveném na dialozích. Jeho značná část se odehrává v interiérech školních učeben, laboratoří či kancelářských místností, přičemž největší podíl na jeho ději má politické pletichaření, tajnůstkaření a vzájemné intriky značného množství postav. Od začátku do konce jde o informačně mimořádně nahuštěnou přehlídku chytrých slovních výměn, která téměř nedává prostor k vydechnutí. I ke hbitému přelévání informací mezi postavami totiž Nolan přistupuje s intenzivní filmařskou razancí, jako kdyby stále točil Temného rytíře nebo Počátek. Hrdinové hovoří téměř neustále, dokonce i v posteli během soulože mají potřebu alespoň předčítat nahlas z knihy psané v sanskrtu. Pokaždé ale mluví k věci. Každá věta je v zásadě důležitá, což od diváka vyžaduje zvýšenou soustředěnost.

Film otevírá scéna zasazená již do období po válce, při níž je Oppenheimer vyslýchán kvůli potenciálnímu zamítnutí prodloužení své bezpečnostní prověrky. Při objasňování jeho dávných i nedávných činů tak výslech zhusta prokládají flashbacky do minulosti, v nichž ambiciózní vědec cestuje kvůli odbornému studiu teoretické fyziky po Evropě a poté přináší nové poznatky zpět na americkou akademickou půdu. Setkává se s vědeckými kapacitami, angažuje se v levicových hnutích a započíná vztah se dvěma inteligentními a inspirativními ženami se šrámem v životopise v podobě členství v komunistické straně – se ctižádostivou manželkou Kitty (Emily Blunt) a s psychicky nalomenou milenkou Jean (Florence Pugh).

Objev rozbití jádra atomu Oppenheimera dovádí k myšlence, že řetězová štěpná reakce by mohla posloužit k výrobě bomby. V důsledku toho je osloven armádním generálem Lesliem (Matt Damon), aby složil tým za účelem vytvoření jaderné zbraně. Kvůli tomu je vybudováno celé městečko uprostřed pouště, kam se vědec se svými spolupracovníky i s celými rodinami na několik let přesouvají. Cílem je vyrobit bombu dřív než nacistické Německo, ihned ji proti němu použít a ukončit tak válku. Německo nicméně do té doby stihne samo kapitulovat, takže je jako nový cíl pro hotovou a připravenou zbraň hromadného ničení vybráno Japonsko, které v tu chvíli se Spojenými státy stále bojuje.

Jenže ke shození bomby na všemi nenáviděné nacisty měl Oppenheimer menší morální zábrany a jako člověk židovského původu i osobní důvody, zatímco použít ji na Japonce, kteří již beztak pozvolna ustupují, je úplně jiná písnička. Film jej vykresluje jako nadaného vědeckého génia, jehož intelektu však dělá společnost naivita a nedovtipnost. Je člověkem s pevnou mravní výchovou, jenž si podá ruku třeba i s nepřítelem jen proto, že by bylo neslušné si s jím nabízenou pravačkou nepotřást. Sporadicky jsme svědky toho, jak jej skličují vize představující jeho morální prohřešky, třeba když otráví jablko svého učitele nebo stráví noc s milenkou za manželčinými zády.

Ke zmíněnému testu Trinity a k bombardování Japonska dojde ve dvou třetinách filmu, poté se k Oppenheimerovým traumatickým vizím přidává i špatné svědomí z viny nad smrtí desítek tisíců lidí. V závěrečné třetině, koncipované do podoby honu na komunistické čarodějnice a pomstychtivého souboje dvou egoistických a manipulativních mužů, svádí Oppenheimer zároveň i boj o záchranu vlastní duše – a příznačně u toho čte básnickou sbírku Pustá země od T.S. Eliota, která právě s tímto motivem výrazně pracuje.

Se stopáží 180 minut je Oppenheimer zatím nejdelším filmem v Nolanově filmografii. Tři hodiny v kině ale málokdy utečou tak rychle, což je dané především tím, že film má konzistentní dravé tempo, které by mu leckteré filmové medailonky slavných osobností mohly závidět. Žádná suchá akademická rutina typická pro tuctová životopisná dramata (zdravíme oscarovou Teorii všeho o životě Stephena Hawkinga, abychom zůstali u teoretických fyziků), nýbrž neskutečně dynamické vyprávění zprostředkované silně autorským filmem, jehož zpracování je od hereckých výkonů přes scénář a kameru až po technické aspekty, jako jsou střih nebo zvuk, na nejvyšší možné úrovni, jaké lze dosáhnout. Hudba Ludwiga Göranssona zní prakticky nepřetržitě a činí tak z filmu tříhodinovou audiovizuální symfonii.

Přesto je lepší vyrazit na snímek se sníženým očekáváním, nedoufat předem v Nolanův nejlepší film, v mega-událost roku nebo v monumentální drtivý zážitek, který vás emocionálně rozbije jako atom. S trochou nadsázky jde o dialogový dramatický thriller natočený v několika kancelářích IMAX kamerami, jehož extrémní dialogová zhuštěnost je místy na překážku, byť se o přehlednost mezi postavami a prolínajícími se dějovými rovinami vhodně stará barevné ladění i nápomocný střih. Snímek lze ocenit spíš pro jeho chytrou výstavbu, inteligentní scénář a mistrnou filmařinu než pro emoční dopad jeho příběhu, poselství a hereckých výkonů. Na poli filmů o významných osobnostech světových dějin je však Oppenheimer i tak velkofilmem epického měřítka, jenž se v tomto směru řadí k naprosté špičce. [Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]

Český trailer k filmu Oppenheimer