Mohlo by se sice zdát, že film Střídavka bude pojednávat především o snaze dospělých vyřešit onu střídavou péči o děti – u koho budou zrovna přebývat, kdo je bude druhý den vyzvedávat ze školy a kdo je bude vozit na kroužky, na tréninky a k doktorům. Tohle se nicméně vyřeší po zhruba čtvrthodině, když Honza vytvoří pro všechny na internetu sdílenou tabulku s podrobným harmonogramem. Následně se děj snímku rozprostře mezi řadu dalších témat a podzápletek, přičemž vyprávění neustále útržkovitě přeskakuje mezi jednotlivými aktéry. Jednotící příběhový oblouk film nemá, jde spíš o mozaiku střípků z různých situací, které se v této „velké rodině“ přihodí v průběhu cca dvou červnových týdnů.

Režijní vklad Petra Nikolaeva je záslužný především v tom, že filmovému vyprávění dodal pevný tvar a rytmus. Film tudíž drží pohromadě a navzdory přemíře postav je i překvapivě přehledný (na rozdíl od Nikolaevova předchozího snímku Vybíjená, jenž byl naopak rozpadlý zcela, takže je to v tomto ohledu příjemná změna k lepšímu). Poměrně snadno a rychle se dá zorientovat v tom, kdo byl dřív s kým ženatý a které děti patří ke komu, a ani v naznačování časových posunů a přechodů mezi jednotlivými dny nepanuje zmatek (což v českých komediích rozhodně nebývá standardem). Kromě toho Petr Nikolaev solidně vede herce, kteří svým projevem mnohdy prodají i ty scény, které by jinak úrovní humoru příliš neoslnily.

Se scénářem (resp. s dějem a dialogy) Lucie Konečné je to už horší. Celý film je tonálně rozkročený mezi komedií a dramatem, v důsledku čehož nefunguje moc ani jako komedie (řada situací v něm se dotýká i dost vážných témat, jako je nemoc dítěte nebo nechtěné těhotenství náctiletých), ani jako drama (vše dramatické je nakonec přelito komediální nadsázkou). Když zapomnětlivá babička křičí ze spánku jméno své několik let mrtvé dcery a každou chvíli se ptá, kdy už přijde domů, tak je to spíš smutné.

Některé dílčí zápletky (třeba snaha ostatních najít single Katce partnera nebo sehnat do ragbyového týmu náhradnici za Adélu) nedostaly dostatek prostoru a ve svých narychlo spíchnutých vyzněních působí odbytě. Jiným čistě komediálním epizodkám (například nadbytečné a vyloženě nevtipné pasáži věnované špatně skrývané masturbaci) by to zas víc slušelo v bonusech mezi vystřiženými scénami.

Relativně často se Střídavka uchyluje i k laciným a stokrát ohraným stereotypům a ve snaze vydolovat z pestré vztahové směsice dramatické konflikty se navíc uchyluje k modelovým konstrukcím, které ale v kontextu předchozího dění pozbývají na věrohodnosti. V jednu chvíli je kupříkladu na Zuzaně, starající se o nesvéprávnou babičku a brečící novorozeně, aby sama vyzvedávala nevlastní děti ze školy v centru Prahy, zatímco všichni ostatní bezstarostně dovádějí v bazénu na zahradní oslavě. Výsledkem je pochopitelně partnerská krize, kolem níž se točí větší část druhé poloviny filmu, ale jak k té výchozí situaci vůbec mohlo dojít, když na starání se o děti existuje zmíněný harmonogram, ohledně něhož navíc všichni pořádají každý týden společný konzultační videohovor, už tolik pochopitelné není.

V kontextu české komediální tvorby tak Střídavka představuje snesitelný standard, který neurazí, ale ani ničím příliš nevyčnívá a jako takový je snadno zaměnitelný s jinými žánrově spřízněnými snímky. Jde vesměs o bezpečnou ránu na jistotu, jejímž záměrem je mimo jiné přenést na diváka příjemné, hřejivé, optimistické a chlácholivé pocity. S radostí přitakává tomu, že se její hrdinové rozhodují na základě emocí, a emoce je také to hlavní, na co se snaží působit. A to se jí daří určitě lépe než vyvolávat hlasitý smích průměrnými situačními gagy. [Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]

Originální trailer k filmu Střídavka