Filmový festival v Cannes 2009 je jistě nejvíce spojen s vítězným snímkem Bílá stuha od Michaela Hanekeho, či s Trierovým "konzervativním" Antikristem. V jejich stínu však trochu zůstal skryt řecký film Kynodontas (Dogtooth) ze sekce Un Certain Regard. Jak chránit své děti před zkažeností lidstva? Jak je vychovat a čím zaopatřit, aby "dobře" dospěly? Jednou z mnoha možností je se odloučit, žít o samotě a na samotě, popřít civilizaci, mít zahradu a bazén, postavit kolem domu vysokou zeď. Vytlačit všechny moderní vymoženosti, nikdy nevkročit na zem na druhé straně barikády a vytvořit si kompletně nový, nevinný a omezený svět. Jeden manželský pár a jejich tři odrostlé děti takto "žijí". Film Kynodontas začíná scénou, kdy sourozenci nervózně sedí v koupelně a poslouchají z magnetofonu mužský hlas, který nesmyslně vysvětluje významy slov typu: "moře je kožené křeslo s dřevěnými opěradly". Tvoří se bizarní puzzle hra plná strachu z okolí, kontrolovaných emocí, myšlenek. Hra v režii jejich autoritativního otce, který jediný opouští domov, autem jezdí do práce, diktuje a vymýšlí pravidla, obdarovává děti za dobré chování a občas přiveze zaměstnankyni bezpečnostní agentury z jeho práce na sex pro syna. A právě ona se stává spouštěcím motorem stoupajícího fatálního teroru. Sourozenci pozorují přelétávající letadla, která jsou pro ně jen hračkami, se zavázanýma očima bloudí po zahradě, z nudy vymýšlejí soutěže a závody, které se pomalu stávají drastickým týráním. Pozvolna se sex rovná násilí. V momentu, kdy se do zahrady dostane kočka z venku, krev je dalším hercem a rodina se učí štěkat. Doslovně se zde ukazuje člověk jako zvíře po vzoru filmů Sama Packinpaha, který se tématu vrozeného násilí často věnoval. Touha po vlastnictví, po vyhrazení si vlastního teritoria, lovit a zabíjet. Pomalým tempem se boří onen vysněný hrad, kdy je jasné a zřejmé, že potlačované city, absence přirozených emocí, popírání zkaženosti a zvířeckosti v nás, se jen a naopak otočí proti nám. Režisér Yorgos Lanthimos ale nikoho nesoudí, neobviňuje, nevysvětluje. Zamlčuje motivace postav a přirozeně zvolil metodu jakési distance od charakterů, od jejich psychologie. A takové je i samotné herectví převážně režisérových kamarádů. Neexistovalo žádné rozebírání či analyzování života jejich figur, přemýšlení o tom, jak by měli přistupovat k budování postavy. Žádné prožívání. Žádné herectví. Jde jen o těla, o fyzickou akci, o pohyb. Literární až hypnotický přednes dialogů. Jde o fyzické bytí. A jak se přistupuje k hercům, tak Lanthimos přistupuje k divákům. Netlačí se na jejich emoce, nevydírá se, nevede je, vše je volné a otevřené naším interpretacím a našemu napojení. Podobně se pracuje i s vizuální složkou filmu. Statické záběry se striktně pečlivými a občas surrealistickými kompozicemi. Z postav se stávají jen fragmenty těl bez obličejů. Nic se uměle nezdokonaluje. Neidealizuje. Uměle nepřisvětluje. Místo aby se vše odehrávalo v dramatickém šerosvitu, ve stínech navozujících tísnivou atmosféru, je film otevřeně prozářený, citlivě pastelově barevný po vzoru bazénových obrazů Davida Hockneye. Místo aby filmem proudila symfonická hudba budující či dublující emoce, využívá se přirozené diegetické hudby.

Originální trailer filmu Kynodontas Yorgos Lanthimos se formálně a myšlenkově pohybuje ve stejné linii jako již zmíněný Haneke (Sedmý kontinent, Funny Games) či Ulrich Seidl (Psí dny). S vyprázdněným odstupem jsme v jejich snímcích svědky klinického pohledu na člověka, který pod váhou odosobňujících médií, materialismu, rodičovské tyranie, lhostejnosti nebo bez morální společnosti přichází o svou vlastní lidskost. Avšak film je námětově nejblíže mexickému snímku El Castillo De La Pureza (možno zhlédnout zde), o jehož existenci se však režisér v žádných rozhovorech nezmiňuje. Jeho druhý celovečerní film je důkazem, že i přes řeckou finanční krizi a nesystémové přidělování filmových grantů může vzniknout velice kreativní, originální a tělesně palčivý snímek. V souvislosti s filmem Attenberg (trailer) od Athine Rachel Tsangari, jedné z producentů Kynodontas, je i možné, že po Rumunsku a Maďarsku se v Řecku rodí jakási "filmová vlna".