V Boskovicích nalezneme plenérové westernové městečko, kde zájemci mohou zhlédnout klasické scénky přisuzované Divokému západu, vesměs ovšem zromantizované, jak je pojednaly romány Karla Maye (a filmy podle nich). Nejedná se samozřejmě o žádnou převratnou novinku, totéž už celá desetiletí funguje i v Německu, kde ovšem v hlavních rolích vystupovaly skutečné hvězdy indiánek - nejprve Pierre Brice, poté Gojko Mitić. V Boskovicích se musejí spokojit s představiteli méně známými, ježto útlého Karla Fialu alias Limonádového Joea už stěží seženou. To, že Vladimír Peška, spíše hudebník a divadelník než filmař, zasadil svůj film Westernstory do tohoto prostředí, by ještě nevadilo, kdyby jej tvarově zvládl. Takto vznikl toliko olbřímí reklamní prospekt, který vlastně nesleduje nic jiného, nežli jak přitáhnout případné diváky právě do Boskovic. Stejně, jako tomu bylo v nedávném filmu Muži v říji, si ovšem autentické prostředí zalidnil postavami veskrze smyšlenými - a také primitivně zveličenými. Režisér však v tomto případě měl usnadněnou výchozí pozici: mohl rozehrát ironizující pojednání o televizní šmíře z přiboudlých seriálů, která se nechá angažovat do obludnosti ještě strašlivější. A kameraman Asen Šopov s tím přirozeně nic nesvedl. Film vypráví o tom, jak druhořadý televizní herec (Mario Kubec) přišel o práci, protože do další řady seriálu se s ním už nepočítá, takže po určitém váhání přijme nabídku, aby vystupoval právě v oné westernové show. Musí se ovšem naučit házet nožem (a snad i sekerkou, ale tím si nejsem jist, pozornost při sledování filmu valem klesala), jezdit na koni, souběžně vyřešit milostnou zápletku a postavit se svému arogantnímu předchůdci, jenž si zlomil obě ruce, takže je nyní nepoužitelný. To všechno je zabaleno do pitvorného designu, který se plně rozvine až v nespatřeném premiérovém představení, kterému ovšem přítomní diváci nadšeně tleskají. Inu, přijeďte se raději sami podívat. Na Westernstory odpuzuje jeho všudypřítomné neumětelství. Vlastimil Peška se chtěl osvědčit jako umělec mnoha profesí, takže kromě režie nachystal scénář i hudební doprovod - a ve všem selhává. Všemu vévodí ochotnicky sestavené scénky, čerpající z nejotřepanějších klišé situačních i verbálních, kdy zejména dialogy jsou napsány i mluveny strašlivě. Barevné obrázky mají dojímat romantikou koňských projížděk, vzrušovat trapnými erotickými náznaky, za jejichž vlezlost by se styděl snad i velmistr tohoto druhu zábavy Zdeněk Troška, rozesmávat bujarou veselostí všelijakých komických příhod, při natáčení se asi všichni dobře bavili. Ale musím doznat, že mě všechny tyhle rádoby žertovné okamžiky opravdu šokovaly - třeba obdobné zvukové primitivity jsem naposledy spatřil v šedesát let staré zpěvánce Rodná zem. Posuďte sami: předpokládal snad režisér, že každého rozesměje, když scénu holení elektrickým strojkem doprovodí svištivými zvuky kotoučové pily, která se vzápětí vynoří v záběru? Především však platí, že čeští herci jsou smrt - také berou vše. A u leckterých to už ani nepřekvapuje, když do zblbnutí opakují tutéž přiboudlou šarži. Snadno vytáčivý vztekavec Boba Klepla je doopravdy vyprázdněnou šantánovou figurkou, ještě přízračnější je funebrák Pavla Zedníčka, pravidelně se spolu s manželkou plížící krást kozy (!), aby z nich nadělal chutné klobásy (!!), a nezužitkované zbytky pak zahrabává do hrobu spolu s pohřbívaným nebožtíkem (!!!). Nic veselejšího k popukání jsem tu už nenašel. Dovolím si parafrázovat, tuším, Werichův postřeh o tom, jak jej vždycky fascinuje, že mnozí tvůrci si myslí, že co divák, to pitomec. V případě Westernstory se obávám, že to Vlastimil Peška možná ani nerozlišuje, možná je skálopevně přesvědčen, jakou úžasnou podívanou natočil.