Dosud všechny filmy režiséra Bohdana Slámy (např. Divoké včely, Štěstí nebo Bába z ledu) byly komorními lidskými dramaty ze současnosti, jejichž hrdinové se zabývali určitými osobními problémy, existenciálními starostmi nebo nesnadným životem vyplývajícím z jejich sociálního zázemí. Jeho nové drama Krajina ve stínu je jiné – jde o výpravný a nákladný snímek, jenž se zabývá traumaty národní historie, je natočen černobíle a věnuje se v rozpětí od konce třicátých do padesátých let minulého století osudům mnoha obyvatel jedné pohraniční vesnice, kteří byli semleti dějinami, střídajícími se režimy i sebou navzájem.

Děj Krajiny ve stínu je inspirován skutečnými příběhy lidí, jejichž národní identita se různě proměňovala v závislosti na tom, jak se posouvaly hranice kolem jejich rodné vsi, která byla původně rakouská, následně československá, pak chvíli německá, a nakonec znovu československá. Ve výsledku se tak zhruba polovina obce hlásila k Československu a druhá polovina k Německu a všichni se snažili nějak přizpůsobit střídajícím se režimům, které vždy nahrávaly buď jedněm, nebo druhým.

V tomto ohledu se film zaobírá nejméně dvaceti postavami, mezi nimiž prakticky žádná nevystupuje jako hlavní a asi jen u dvou z nich má jejich příběh alespoň naznačený nějaký dramatický oblouk – jinak naprostá většina přítomných reprezentuje jen výrazně zjednodušené lidské typy, jež slouží k vykreslení rozeklané komunity jako takové.

V praxi se to projevuje tak, že jednotliví hrdinové Krajiny ve stínu jsou jednorozměrnými rekvizitami definovanými téměř výhradně jen svou příslušností k určitému národu a případně i nějakým příbuzenským vztahem k někomu dalšímu, přičemž v mimořádných případech se dozvíte i jejich povolání, ale jinak už nic. Jejich motivace k různým činům se až na výjimky odvíjejí pouze od historického kontextu, který je však ve filmu přítomen jen ve formě střídajících se titulků s letopočty.

Jejich chování a uvažování se místy mění skokově ze scény na scénu, podle toho, jak to po nich v tu chvíli vyžadoval scénář, ne že by za tím byl vidět nějaký průběžný proces, jenž by tu změnu ospravedlňoval. Vzhledem k počtu postav je logické, že se každé z nich dostalo na plátně jen minimálního prostoru, následkem čehož diváci vidí jen určité střípky z jejich složitých osudů, jimž nicméně chybí kauzalita, která by osvětlovala onen složitý vývoj, jímž musela každá z nich nutně projít.

Většina postav se tudíž stala šablonovitými věšáky na stereotypní klišovité dialogy, k nimž si není možné vytvořit jakékoli citové pouto, a nevzniká tak důvod je litovat, když jsou třeba někteří z nich zabiti a z děje nadobro zmizí. Při sledování filmu pochopitelně lze cítit nějaké emoce, ty jsou však povětšinou jen reakcí na to, že je třeba zrovna na někom pácháno bezpráví nebo se někomu ubližuje – a je celkem jedno, kdo ubližuje komu. Snímek se navíc ve svém sdělení prakticky nedostane dál než k tezovitému opakování toho, že nacismus a komunismus bylo svinstvo, které v lidech probouzelo zlo, jež je podněcovalo chovat se k sobě nelidsky a páchat všelijaká zvěrstva. Což je ostatně také to jediné, s čím je divák ve filmu od začátku do konce konfrontován, a to v mnoha a mnoha variacích.

Děj snímku sestává z vyhrocených rozmíšek mezi skupinami vesničanů, kteří si jdou po krku nejprve kvůli židovské otázce a poté ještě drsněji při vypořádávání se s Němci po skončení války, přičemž je pohání především nenávist, sobeckost, chamtivost a prospěchářství. Žádná z postav není pro děj vyloženě určující či nepostradatelná, možná snad s výjimkou jednoho židovského obchodníka, jenž přežije koncentrák a po návratu do vesnice se stane hlavním aktérem krvavé pomsty, a jedné nevinné ženy českého původu, která v závěru tvrdě doplatí na to, že se provdala do německé rodiny. Tím ale práce s postavami končí – nad vodou je tudíž drží jen vynikající herci, kteří v každém okamžiku podávají přesné a věrohodné výkony, přestože se film okolo nich tříští ze zamýšlené kroniky jedné vesnice do nespojitého pásma epizodických dramatických výjevů.

Bohdan Sláma poprvé natáčel výpravný dobový film s mnoha postavami a poprvé navíc podle cizího scénáře a soudě dle výsledku mu to příliš nesedlo. Scénář napsal Ivan Arsenjev, který v posledních letech spolupracoval především s Janem Balejem na scénářích jeho filmů Jedné noci v jednom městě a Malá z rybárny, což jsou filmy loutkové. Ve vizích režiséra a scenáristy se evidentně ztratil i Slámův dvorní kameraman Diviš Marek, jehož kamera je napůl realistická a napůl zápolí se strojeností, navíc se prakticky vůbec nepodílí na vyprávění děje a není ani poetická, je pouze popisná.

Pozoruhodná je akorát volba natáčet některé konkrétní pasáže na jeden záběr, přičemž pro tematicky podobné scény se opakovaně používá obdobná kompozice – a toto záměrně mechanické a repetitivní inscenování scén se pak projevuje i v některých dílčích elementech, až je to místy nechtěně legrační (např. úplně každý sex a každé znásilnění jsou vždy doprovázeny záběrem na mužský zadek, částečně vykukující z rozepnutých kalhot). Některé scény jsou zajímavé z hlediska pohybové choreografie herců před kamerou, z technického hlediska je pak na nadstandardně vysoké úrovni dobová stylizace (prostředí vesnice, rekvizity, kostýmy) a práce s mizanscénou.

Krajina ve stínu je přitom plná slibných postav, o nichž by se dalo natočit hned několik samostatných filmů, ale v tomto provedení z nich zůstaly jen velmi základní charakterové náčrty, jejichž příběhy skončily u nedostatečně zpracovaných a nepříliš provázaných torz. Leckdo se samozřejmě i tak může u filmu snadno dojmout, protože tento je plný přepjatých momentů, jež jsou ale všechny realizovány mimořádně doslovně, bez jediného náznaku subtilnosti. Je možné, že tehdejší skutečné události snímek popisuje poměrně věrně, leč z hlediska dramatického vyprávění, které by mělo podléhat nějaké struktuře příčin a následků, je značně problematický.

[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]

Originální trailer k filmu Krajina ve stínu