Jak se zachovat, když zjistíte, že vaše vláda lže? Když zveřejníte svůj odlišný názor podložený osobním svědectvím, snadno se můžete stát osobou velice nepohodlnou. Doug Liman se v dramatu Fair Game dotýká motivů války v Iráku.
Sousloví "fair game" znamená vlastně pravý opak nežli doslovný překlad "poctivá hra", označuje osočování, štvanici, obrazně řečeno lovnou zvěř. Přesně v takové situaci se ve filmu
Fair Game ocitají manželé Valerie Plame a Joe Wilson, když hned na počátku americké války s Irákem odmítnou oficiální zdůvodnění - že se v Iráku nacházejí zbraně hromadného ničení. Pikantní na tom je fakt, že Valerie (Naomi Watts) je vysoko postavená tajná agentka CIA, která přímo v oddělení proti šíření jaderných zbraní pracuje, a její manžel Joe (Sean Penn) je bývalý americký diplomat.
Joe Wilson je dokonce vyslaný do Afriky, aby ověřil znepokojivé informace, jenže zjistí, že nic z toho se nezakládá na pravdě. Žádné zásilky uranu do Iráku nesměřovaly, ani záhadné trubky (jejichž účel ovšem zůstává neobjasněn) nemají nic společného s přípravou jaderných zbraní - a své stanovisko zveřejní. Státní moc razantně zasáhne: pokusí se je zdiskreditovat, zlovolně odhalí skrývanou identitu Valerie Plame jako dlouholeté tajné agentky CIA (takže ta je okamžitě odvolána ze svých akcí včetně záchranné mise v Iráku a vzápětí propuštěna), poštve média i veřejné mínění, anonymní telefonáty jí vyhrožují zabitím, probleskne obvinění z komunistické zaprodanosti.
Podobných výpovědí, kdy se čestní lidé, kteří přišli na stopu spiknutí nebo odhalili lži sahající do nejvyšších mocenských pater, ocitli v ohrožení života, protože se s takovým stavem nechtěli smířit, nalezneme vícero, a to jak v Evropě (například
Ctihodné mrtvoly), tak v Americe (
Pohled společnosti Parallax,
Vrtěti psem,
Nepřítel státu; koneckonců o pozadí vpádu do Iráku už také vznikly kritické výpovědi). Snímek
Fair Game, ačkoli natočen podle skutečných událostí, jak je ve své knize zpracovala samotná protagonistka dění Valerie Plame, se ovšem hodně podřizuje uhlazeným klišé svého žánru.
Ne vždy obratně si pohrává s reportážním laděním, pracuje s téměř modelovými situacemi, jak dokládá zejména motiv ohrožených a napospas osudu ponechaných iráckých vědců, jimž Valerie slíbila včasnou evakuaci (sestra jednoho z nich pak vystupuje jako palčivá připomínka nesplněného slibu). Uvést lze rovněž Wilsonovo jednání s africkými obchodníky, rozvrácené nenávistnými invektivami náhodně přítomné novinářky. Postřehneme tezovitě změkčující pohled na rostoucí tlak postihnuvší oba hrdiny a jejich psychická dilemata hrozící rozpadem manželství, nemůže chybět ani úhledné rozuzlení, velebící principy občanské odvahy. Čestný člověk se zkrátka nesmí ničeho zaleknout.
Ústřední dvojici si zahráli Naomi Watts a Sean Penn. Zatímco Pennův zasmušile vyhlížející hrdina je od počátku budován jako zarputilý obhájce pravdy, zásady "padni komu padni", Watts se pokouší svou Valerii budovat složitěji, postihuje, jak žena dosud věrně sloužící své vlasti prochází po zákeřné dekonspiraci těžkou deziluzí, tížena bezradností a obavami z budoucnosti.
Scény, kdy Valerie podléhá obavám ze sledování a bojí se o své dítě, kdy odjíždí ke svým rodičům, aby si ujasnila své příští kroky, patří k nejpůsobivějším v celém vyprávění. Avšak ukazuje se, že Watts zřejmě nestačí v plné šíři přiblížit Valeriino rozpoložení, předkládá notně zploštělou a proklamativní studii dočasného rozpolcení, kdy překonává strach a dlouho váhá, zda se má k zostuzenému manželovi veřejně připojit a podpořit jej.
Fair Game natočil Doug Liman, kdysi upoutavší
Proutníky (u nás uvedenými jen v televizi), nyní zkušený pragmatický řemeslník, jenž si rád pohrává s nejednoznačnými příběhy na pomezí nezávazné dobrodružné podívané a vhledu do zákulisí tajných i jiných služeb, které nerozpoznány ovlivňují osudy nic netušících lidí, jak předvedl zejména v thrilleru
Agent bez minulosti a nyní rovněž ve
Fair Game.
Své hrátky s realitou, s odsudky Bushových válečnických choutek navíc umocnil vkládáním autentických dokumentárních záběrů z televizního vysílání - měla tak být zajištěna hodnověrnost celého příběhu. Častěji se ovšem přikláněl k napínavým, svou fantaskností až humorným historkám, jak to předvedl v inscenačně nadsazených filmech
Jumper nebo
Mr. And Mrs. Smith.