Snadno zbohatnout a snadno se vyšplhat vzhůru, to býval sen mnoha smolařských podvodníčků i bezpáteřních sobců. Jednou to bylo počínání trapné, jindy velkolepé. A zpracování - zprvu v literatuře a dramatu - přijímalo náhled jednou směšný a groteskní, jindy tragický. Některé slavné příběhy, posléze zužitkované i filmaři, dobře známe, ať již je to Maupassantův Miláček nebo Mannovo Přiznání hochštaplera Felixe Krulla. Z kin známe důmyslné zlodějské a podvodnické komedie různých proveniencí. V československé kultuře takových případů mnoho nenalezneme, spíše byl zkoumán dopad rychlého politického vzestupu (viz Mňačkův román Jak chutná moc) než motiv osobního obohacování - toho se dotkla snad jen komedie Machova Přehlídce velím já!, navíc stejně inspirována ruskými satiriky Ilfem a Petrovem. Možná lze připojit ještě Hrabalovu tragigrotesku Obsluhoval jsem anglického krále, jenže i tam vystupuje do popředí více syndrom služebnicky sehnutého hřbetu nežli jiskřivá bezostyšnost počínání. Jakub Vrána z nového českého filmu Czech Made Man (psaní názvu je nejisté - na plátně uzříme barevně rozlišenou, velkými písmeny psanou podobu CZECHMADEM@N), sám sebe řadí mezi outsidery, jakkoli se pochybné, ba nezákonné podnikání daří a dokáže rychle zbohatnout - a stejně rychle o peníze či dokonce o osobní svobodu přijít. Jakubovy osudy, jejichž předlohou prý byly skutečné události, se odehrávají v širokém časovém rozpětí od sklonku komunistické éry (s připomínkou strastiplného hrdinova dětství) až k netušeným podnikatelským aktivitám, které se rozbujely po pádu komunistického režimu. Hlavního hrdinu mistrně ztělesnil Jan Budař a vtiskl mu - i díky mírně jelimanovitému vzhledu a směšně velkopanských způsobů jednání - neopakovatelný osobnostní rozměr, podepřený i Vránovými komentáři, které doléhají jako průběžný doprovod zobrazovaných událostí. Není rozhodující, zda znějí mimo obraz nebo zda Vrána sděluje přímo do kamery, jako kdyby se svěřoval se svými zážitky, jednou sdělovanými s trochou ješitnosti, jindy s vědomím zmarněných šancí. Stává se zosobněním v zásadě primitivní osobnosti, které činí potěšení hrát si na granda, který si může cokoli zaplatit. Dobře je naznačena bezprostřednost, ba jistá nepromyšlenost těchto výpovědí, někdy předbíhajících samotné dění, jak Vrána neopomene včas připomenout. Výtečná je nejen dikce řeči, někdy jakoby pro svou překotnost až kvikavá či zadrhávající, ale zejména pozvolna ustálené mimické stereotypy, diktované zejména Vránovým kokainismem. Odtud pramení snížené sebesoustředění, jistá roztěkanost počínání, záškuby ve tváři, mimoděčné mnutí nosu a hlasité popotahování či nenadálé smíchové reakce. Třebaže bývá filmu vyčítána mozaikovitost a nevyklenutý příběh (a přisuzuje se to na vrub hlavně scénáři), domnívám se, že právě i toto pojetí propůjčuje celému vyprávění rozměr dosud neutříděných a neuspořádaných vzpomínek, valících se v rychlém sledu jedna za druhou, jako kdyby Vrána trpěl nutkavou potřebou je rychle vychrlit. Ostatně má svůj význam, že příběh rámuje tentýž "zpovědní", nedbale vychloubačný výjev s nabídkou rozmnožení vložených peněz. Jeho vyznění se samozřejmě přetáčí, protože napodruhé již známe dopodrobna kontext, v němž tato slova zazní. Oceníme provzdušněnou modelaci některých vedlejších postav - hlavně těch, které se hlavního hrdiny nějakým způsobem ujaly, ať již je to otcovsky se chovající polda Milana Šteindlera, jenž se oprostil od jakéhokoli přehrávání, nebo kumpán Noha (Predrag Bjelac), zatímco ostatní, zejména ženské figury, provázející jako "křoví" jeho vzestupy i pády, bývají už přepjaté, diblíkovité a vůbec rozličně bizarní. V těchto okamžicích, kdy si Vrána s dětinskou rozmařilostí užívá dočasného úspěchu, se film zbytečně přechyluje k panoptikálním klišé, která jsme v propracovanější - a tehdy objevné - podobě mohli spatřit třeba ve slavné Wajdově Zemi zaslíbené, také věnované bezohlednému vzestupu dosud nezámožných jedinců. Režisér Tomáš Řehořek (Proměny, Piko) prokazuje, že bezchybně zvládá moderní vypravěčské postupy, až s okázalým sebevzhlížením se uchyluje třeba ke zrychleným, současně jakoby trhavým pohybům kamery, často obkružujícím místo dění či toliko postavu. Přitahuje jej klipový rozměr, jakkoli dává prostor i zklidnělý, ba nehybně nasnímaným výjevům. Kameraman Antonio Riestra vtiskl obrazu ponuře namodralou umělost osvětlení jak ve chvílích chvatu, tak v okamžicích poklidu. Vnáší výrazovou expresi pohrávající si s temnými tóny, které pohlcují často soumračné či noční scenerie - tento svébytný rukopis ostatně nalezneme i v jeho předchozím českém filmu Normal a rovněž ve španělském dramatu Pa negre (recenzi jsme již přinesli zde). Režisér - jistě v úzké spolupráci s kameramanem - nastoluje dynamické střídání jednotlivých motivů, které někdy až s kulometnou rychlostí řadí za sebe. Jak v horečnatém snu spatříme Vránu prostituovat se v Německu, sázet na zmanipulovaných koňských dostizích, podnikat v Číně s pokoutně vyráběným "českým" sklem i vydělávat prostřednictvím internetu na hlouposti jeho uživatelů. Autoři Vránu nijak neidealizují, ale ani výrazněji neodsuzují, v minulosti tolik žádoucí morální ponaučení se zde dosti rozplývá. Vystupuje tak jako prototyp pouhého pěšáka ve světě podvodného podnikání, někdy příliš naivního či důvěřivého, než aby doopravdy uspěl. Ale neměl nejmenší zábrany, aby se o to aspoň pokusil. Film tak můžeme vnímat jako portrét řekněme české vyčůranosti a příštipkářství, které se přiživuje na zbytcích od hostin, které si dopřávají opravdoví šíbrové a kmotři.