Hlavním anti-hrdinou je tu čtyřicátník Arthur Fleck (dokonalý Joaquin Phoenix), který žije sám jen se svou nemocnou matkou, dělá samá podřadná zaměstnání (která obvykle souvisejí s klaunskými kostýmy), marně se snaží prorazit jako stand-up komik, trpí silnými depresemi a má i jiné psychické problémy a poruchy, související mimo jiné s jeho dávným úrazem hlavy, po němž ho sem tam nechtěně přepadávají záchvaty smíchu. Děj filmu pak spočívá ve vršení nejrůznějších tragických a nepříjemných událostí, jež Arthurovo zoufalství neustále prohlubují, až nakonec jeho pohár trpělivosti nadobro přeteče.

 

Film v podstatné míře stojí na hereckém výkonu Joaquina Phoenixe, který je v roli zlomeného, psychicky labilního a těžce zkoušeného člověka, jehož myšlenky neustále balancují na hraně mezi variantami „zabít sebe“ a „zabít všechny ostatní“, opravdu mimořádně skvělý. Bravurně hraje nejen obličejem, ale i hlasem, různými utlumenými gesty, podivně kroutivými pohyby těla a celkově dává do svého projevu naprosté maximum (včetně toho, že kvůli natáčení výrazně zhubl). Jeho beznaděj navíc přiživuje i hutná, děsivá hudba (jejíž skladatelka Hildur Guðnadóttir dělala třeba i hudební doprovod pro seriál Černobyl) a bezútěšné a řádně prohnilé prostředí města Gotham, které působí jako špinavé a šedivé obří vězení, v němž musí depresi propadnout snad každý, a v němž navíc zrovna stávkují popeláři, takže se v ulicích čím dál zřetelněji množí odpadky a obří krysy (za doprovodu výtečné výpravy a fantastické kamery Lawrence Shera).

 

Film Joker je tudíž psychologickou sondou do duše šílence, do jeho motivací, vnitřního rozpoložení a důvodů, jež k tomu rozpoložení vedly. V tomto ohledu jde o snímek mistrný, který obstojí jak u těch diváků, jenž s postavou Jokera (a potažmo i s Batmanem) příliš obeznámeni nejsou, tak u fanoušků, kteří ocení i několik narážek, spojených s provázáním filmu s mytologií Wayneovského rodinného klanu. Joker je filmem o zrodu monstra, filmem anti-komiksovým a anti-hrdinským, který je úplně jiný než jakékoli předchozí snímky, v nichž postava Jokera vystupovala (a i samotný Joker je v této verzi někdo úplně jiný). Sleduje propad svého hlavního protagonisty do hlubin šílenství i jeho vzestup na vrchol zla, polemizuje o morálních aspektech jeho chování, a ačkoli by se mohlo místy zdát, že se snaží najít pro jeho činy pochopení, tak se k němu zcela evidentně staví po celou dobu kriticky (takže jej lze těžko vnímat jako obhajobu mstitelů a teroristů).

Jinak scénář, na němž Todd Phillips spolupracoval se Scottem Silverem (8. míle, Fighter), působí ve všech ohledech dostatečně propracovaně a chytře (ale ne zas kdovíjak geniálně, leckteré aspekty děje jsou přeci jen celkem očekávatelné a některé segmenty jsou zas příliš doslovné). Z hlediska režie je pak Joker do detailu naplněnou autorskou vizí, která vypráví o nepříjemných věcech, na něž není příjemné koukat, a která svým stylem i obsahem jasně odkazuje na některé filmy Martina Scorseseho, zejména na Taxikáře (s nímž Joker sdílí mnoho společných prvků) a na Krále komedie (na nějž je upomínáno skrze vedlejší postavu moderátora zábavní televizní talk show, kterého ztvárnil Robert De Niro).

 

Každopádně bude velice zajímavé sledovat, jak se u Warnerů se žánrem komiksových adaptací bude pracovat nadále, především s přihlédnutím k úspěchu Jokera v Benátkách. Připravovaný film věnovaný postavě Harley Quinn, jenž dorazí do kin v únoru příštího roku, se poveze spíš na vlně Sebevražedného oddílu, a co se týče nového Batmana (jehož bude hrát Robert Pattinson), tak u toho můžeme nanejvýš hádat. Joker je nicméně slibným nakročením k tomu, že DC filmy budou mít konečně svoji vlastní osobitou tvář, která se nebude jen marně snažit zkombinovat temnou osudovost s komiksovou estetikou a opisovat od nedostižného Marvelu. A jestli se tímto směrem nevydají, tak bude z Jokera alespoň pozoruhodná a nadmíru zdařilá anomálie.

[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]