Hamižný hodinář (Viktor Preiss) má sen o pokladu, jenž má údajně připadnout jako svatební dar jakémusi Urbanovi. Hodinář pak opravdu narazí na malého sirotka jménem Urban, načež se ho ujme, udělá z něj svého učně a naplánuje si, že až dospěje, tak jej ožení se svou dcerou Laurou, aby mohl domnělý poklad shrábnout. Dobrosrdečného Urbana však od narození doprovází trojice sudiček, dvě hodné (Jaroslav Plesl a Václav Neužil) a jedna zlá (Jana Plodková) – a právě ta hodináře přesvědčí, aby Urbana poslal ještě před svatbou do světa hledat speciální hodinky, které chrání svého majitele před smrtí.Českou pohádku Hodinářův učeň natočila a napsala režisérka a scenáristka Jitka Rudolfová (Zoufalci, Rozkoš) a zaplnila ji nejrůznějšími hereckými hvězdami, následkem čehož skoro všechny zásadnější postavy, včetně těch vedlejších až okrajových, hrají herci a herečky zvučných jmen. Výjimkami jsou však hlavní hrdina Urban (Michal Balcar) a jeho nastávající Laura (Dana Droppová), v jejichž případě se Jitka Rudolfová naopak rozhodla vsadit na začínající a méně okoukané tváře. Sympatický zamilovaný pár díky tomu působí na plátně svěžím dojmem, zároveň se ale přirozené herecké výkony jeho představitelů poněkud ztrácejí v konkurenci podstatně výraznějších a mnohdy i značně stylizovaných projevů jejich kolegů.
V tomto ohledu je beze sporu ze všech nejnápadnější Jana Plodková v roli zlé sudičky, která na sebe hned od své první scény strhne veškerou pozornost nejen vizuálně odpudivým vzezřením, ale i okázalým stylem herectví, založeném na záměrném přehrávání, práci s hlasem a expresivních obličejových výrazech – a je v tom vážně dobrá, až do té míry, že její kreace mohou být pro kdekoho iritující na hranici snesitelnosti. Jaroslav Plesl a Václav Neužil oproti ní zvládají být poměrně zábavní za použití méně křiklavých prostředků, na druhou stranu jsou ale komediálně velmi málo využití, přičemž zejména jejich dialogy jsou strašlivě umírněné a nedostatečně vtipné. Z hereckého hlediska tak mezi všemi kraluje Viktor Preiss coby chamtivý a sobecký despota, zatímco duo Balcar-Droppová působí v porovnání s ostatními poněkud mdle, stejně jako ústřední píseň, kterou si jejich hrdinové v průběhu filmu společně zanotují.
Příběh Hodinářova učně má celkem standardní pohádkovou kostru – hlavní hrdina je vyslán, aby splnil zdánlivě nesplnitelný úkol, během čehož naráží na různé vedlejší výzvy, zatímco jeho milá se doma trápí žalem – v tomto případě je však navíc neustále doprovázen třemi sudičkami, které ho buď navádějí správným směrem, nebo mu naopak cestu komplikují. Urban tak často prochází zkouškami, které všechny nějak souvisejí s hodinami či s časovými ultimáty (v jednu chvíli se ocitne v časové smyčce, jindy zápolí s časovým zámkem, a podobně). Ostatně využití času jako jednotícího motivu napříč celým filmem se ukazuje být hezkým a zručně realizovaným nápadem, kdy například pohybem ručiček se často znázorňuje překlenutí určitého časového úseku, sem tam je nějaký záběr naschvál zrychlen, a čas je přítomen i na soundtracku, ať už se o něm zpívá v písničce, nebo zní ve formě tikotu hodin v doprovodné hudbě.Vcelku zdařilé je i výtvarné řešení snímku, jenž občas evokuje například rukopis Juraje Herze (jedna pasáž dokonce připomíná jeho Morgianu natolik, že by mohlo jít o záměrnou vizuální citaci), a díky němuž se daří maskovat místy vyčnívající lacinost/televiznost (do níž kupodivu nespadají nedokonalé počítačové triky – třeba zjevná umělost digitálních motýlů je spíš výhodou, neb vyzařuje určitou poetiku). Příjemná je i přítomnost netriviálních ponaučení, týkajících se zejména kritiky sobeckosti a nenasytné chtivosti (viz postava hodinářského mistra) a zbytečného strachu z lidí s fyzickými odlišnostmi (viz pasáž, v níž hrdina narazí na cirkusové obludárium).
Zároveň ale Hodinářovu učni překáží určitá vypravěčská těžkopádnost a dějová nahodilost, přítomné ve vícero chvílích (ať už jde o jednotlivé, poněkud izolované úkoly hlavního hrdiny, identitu vlastníka kýžených hodinek či způsob, jakým Urban uschová vzkaz pro svou nastávající a jak se s ním nadále pracuje), stejně jako nadbytečná doslovnost, kdy každá řečená zásadní informace musí být následně jednou až dvakrát zopakována, aby opravdu nikomu nic podstatného neušlo.
Zároveň ale Hodinářovu učni překáží určitá vypravěčská těžkopádnost a dějová nahodilost, přítomné ve vícero chvílích (ať už jde o jednotlivé, poněkud izolované úkoly hlavního hrdiny, identitu vlastníka kýžených hodinek či způsob, jakým Urban uschová vzkaz pro svou nastávající a jak se s ním nadále pracuje), stejně jako nadbytečná doslovnost, kdy každá řečená zásadní informace musí být následně jednou až dvakrát zopakována, aby opravdu nikomu nic podstatného neušlo.I tak je ale Hodinářův učeň na poměry českých pohádek z nedávné doby nadprůměrnou podívanou, dost možná nejlepší od Sedmera krkavců Alice Nellis. Nesklouzává totiž zbytečně k primitivnímu pitvoření, není přeplácaný, má strukturu, která víceméně dává hlavu i patu, a jistou dějovou obvyklost, předvídatelnost a strnulost sem tam narušuje nápaditými autorskými prvky. Větší množství humoru by jistě také pomohlo, jeho nedostatek ale na druhou stranu částečně zachraňuje sympatické a atraktivní herecké obsazení. Zázrak se nekoná, leč po delší době je v kinech alespoň česká pohádka, na kterou mohou rodiče s dětmi vyrazit, aniž by se museli výsledku předem obávat.
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
