Že je Martin Scorsese stále jedním z nejvýznamnějších světových režisérů, víme už dávno všichni a znovu to dokazuje v novince Rolling Thunder Revue: A Bob Dylan Story by Martin Scorsese, kterou natočil pro Netflix. Na rozdíl od jeho předchozího, dvoudílného a čtyřhodinového dokumentu George Harrison: Living in the Material World, je tento zhruba dvě hodiny dvacet minut trvající pseudodokument (mockument) extrémně zábavný, a to nejsem žádný Dylanův fanoušek. 

Dokument, i když jde spíše o dílo na pomezí fikce a dokumentu, začíná iluzionistickým výstupem praotce fantazie a filmového triku Georgese Mélièse, jehož kouzelnému světu Scorsese věnoval svého Huga, jakoby tím chtěl dát divákům vědět, že i on je v tomto případě iluzionistou, který k Dylanovi nepřistupuje se snahou o přesný záznam jeho turné z roku 1975.

Film míchá dobové záběry z oné doby, v níž se Bob Dylan vydává na turné s přáteli, přičemž s ním vystupuje Joan Baez a později i Joni Mitchell, ale vystoupit s ním může prakticky kdokoliv, kdo se k němu při turné přidá. K Dylanovu cestovnímu ansámblu patří také slavný básník Allen Ginsberg, který - jak vtipně tvrdí sám Dylan - by chtěl psát písničky, ale píše jen poezii, chtěl by být druhým Dylanem, ale když to nejde, aspoň ho neustále doprovází, a když nemůže zpívat, vybíjí se tancem. Hlavní hvězdou je ale pořád Dylan, který v současných záběrech s upřímnou otevřeností přiznává, že to celé "bylo o ničem", že to bylo pouze něco, "co se stalo před 40 lety" a vtipně dodává, že "to nebyl ještě ani na světě".

Celé tour, v němž si Dylan sám řídil svou dodávku, je předkládáno jako záznam fiktivního filmaře Stefana van Dropa, jehož v interview představuje manžel herečky a zpěvačky Bette Midler Martin von Haselberg. Jedná se jen o další Scorseseho žert, který zvyšuje stupeň zábavnosti. Ten zvyšuje i účinkování Sharon Stone, která v rozhovoru tvrdí, že byla se svou matku na Dylanově koncertě, na protest si vzala tričko s Kiss a později ji Dylan pozval i na šňůru s nimi, což sám v dokumentu ochotně přiznává. Celé je to ale mystifikace.

Dalším mystifikačním prvkem je účinkování politika Jacka Tannera, blízkého přítele amerického exprezidenta Jimmyho Cartera, velkého Dylanova fanouška, jemuž Carter doporučí, aby se na Dylanův koncert šel podívat. Tento "politik" je ve skutečnosti postavou z minisérie Tanner '88, kterou natočil Scorsesho starší kolega a režisérská legenda Robert Altman.

Kapitolou samotnou jsou Dylanovy písně, ve skutečnosti příběhy, které Dylan zpívá. A jsou to krásné příběhy. Jedna z nejlepších bude píseň Hurricane, složena na počest neprávem odsouzeného boxera Rubina "Hurikána" Cartera, díky níž - ve filmu - Hurikána propustí z vězení. Ve skutečnosti byl Carter propuštěn až o deset let později. Dylanova píseň je ale silným příběhem o nespravedlivém Carterově trestu a řekne o něm více než deset knih, filmů nebo dokumentů.

Příběh Boba Dylana podle Martina Scorseseho je zkrátka neskutečně zábavnou, dojímavou i poučnou odyseou americkou kulturou a v obecnějším významu i samotnou podstatou umění, které je z velké části nedefinovatelnou záhadou. Scorsesemu se to povedlo tentokrát na výbornou. Nebylo to přitom poprvé, co se na postavu Boba Dylana Scorsese zaměřil.

Rolling Thunder Revue: A Bob Dylan Story by Martin Scorsese měl na Netflixu premiéru 12. června. Určitě se na něj podívejte.

Originální trailer filmu Rolling Thunder Revue: A Bob Dylan Story by Martin Scorsese