Už pozoruhodný debut čínského režiséra Gana Biho s názvem Kaili Blues byl docela silnou intelektuální kávou a uměleckou potravou pro náročné diváky. Melancholickou a elipticky vyprávěnou meditaci o cykličnosti času pojal tehdy teprve šestadvacetiletý režisér jako příběh na pomezí snu, vzpomínky a halucinace, která vrcholila více než čtyřicetiminutovou scénou natočenou v jediném záběru, odehrávajícím se v kontrastu se zbytkem filmu v reálném čase. Na snímek, s nímž vyhrál v roce 2015 dvě ceny na festivalu ve švýcarském Locarnu, Gan Bi navazuje s magickým a imaginativním počinem Poslední večery na Zemi, který tentokrát putoval už rovnou do Cannes.Premiéru filmu v čínských kinech doprovázela lstivá mediální kampaň, lákající diváky na romantickou komedii. Ti následně opouštěli kinosály rozčarováni až pobouřeni a návštěvnost filmu opadla po úspěšném raketovém startu ze dne na den o 96 procent. Upřímně není příliš divu – film Poslední večery na Zemi svého režiséra nezapře, vyžaduje diváka přemýšlivého, odpočatého a vnímavého a označit jej za romantickou komedii je více než zavádějící. Ve skutečnosti jde o pomalé neo-noir drama s prvky magického realismu, nakládající s dějovými i časovými liniemi a střetem skutečného světa se snovými výjevy takřka abstraktně, a které jeho režisér, jenž je zároveň básníkem, pojímá do jisté míry jako obrazovou poezii. Je to podobně éterické a atmosférické (leč emocionálně umírněnější) jako některé subtilnější snímky Kar-wai Wonga (Stvořeni pro lásku) nebo Apichatponga Weerasethakula (Láska z Khon Kaen), ale je to čarovnější, vizuálně opojnější a celkově působivější.
Příběh o muži, který po úmrtí svého otce vzpomíná i na smrt svého dávného přítele a na ženu, kterou kdysi miloval, ale která zmizela neznámo kam, a pak se ji na základě fotografie nalezené ve starých hodinách rozhodne vyhledat, při své zdánlivé jednoduchosti rozhodně nic divákovi neusnadňuje. Ze začátku dá docela práci vyznat se v jednotlivých postavách, jejich záměrech a časových rovinách, mezi nimiž snímek v doprovodu komentáře nespolehlivého vypravěče každou chvíli přeskakuje. Pátrání hlavního hrdiny je tak propojeno s jeho vzpomínáním, přičemž tyto prchavé toulky do minulosti slouží mnohdy k zamyšlení nad pomíjivostí a nestálostí času a k polemizování o tom, zda sledujeme útržky dávné reality, či přibarvené sny, skutečností podpořené, leč přesto fiktivní.Gan Bi si v každém záběru dává načas a nechává každé myšlence dostatek prostoru, přičemž často vypráví obrazem a zaplňuje film vizuálními symboly, jemnými asociacemi i opakujícími se motivy, jež upomínají na konkrétní již dříve vyřčená poetická moudra a klíčové elementy určitých dialogů, z nichž má každý ve filmu svůj význam a své místo. Skrze řadu prvků snímek svazuje se svým debutem, ať už jde o záběry na hodiny, jejichž ručičky se buď zastavily, nebo se pohybují v opačném směru, zasazení části děje do provinčního města Kaili či tematizování plynutí času, jenž se v obou filmech chová podle vlastních pravidel. Kompozičně promyšleným a precizně vystavěným záběrům dává život uhrančivá kamera, libující si ve snímání přes nejrůznější odrazy a v kontrastu špinavých ulic a omšelých polorozpadlých budov s neonovou estetikou.
První zhruba hodina a čtvrt každopádně může po jisté době kvůli svému rozvolněnému tempu a úspornému dávkování informací na diváka zapůsobit značně utlumujícím, až uspávacím dojmem. To nicméně napraví vtahující závěrečná scéna filmu, která má téměř hodinu, opět je natočená v jednom dlouhém záběru a na rozdíl od zbytku snímku je navíc ve 3D. Gan Bi v ní rozehrává hypnotickou jízdu napříč prostorem a časem, nechává hlavního hrdinu bloudit po rozměrných lokacích a pozvolna se propadat do různých úrovní reality, v nichž hraje roli náročná choreografie obsahující i několik riskantních momentů, jimiž je třeba úspěšný kulečníkový šťouch či specifickým způsobem se vyvíjející partie ping-pongu, a složitá jízda kamery, neváhající odpoutat se v určitých okamžicích od země a chvíli levitovat.
První zhruba hodina a čtvrt každopádně může po jisté době kvůli svému rozvolněnému tempu a úspornému dávkování informací na diváka zapůsobit značně utlumujícím, až uspávacím dojmem. To nicméně napraví vtahující závěrečná scéna filmu, která má téměř hodinu, opět je natočená v jednom dlouhém záběru a na rozdíl od zbytku snímku je navíc ve 3D. Gan Bi v ní rozehrává hypnotickou jízdu napříč prostorem a časem, nechává hlavního hrdinu bloudit po rozměrných lokacích a pozvolna se propadat do různých úrovní reality, v nichž hraje roli náročná choreografie obsahující i několik riskantních momentů, jimiž je třeba úspěšný kulečníkový šťouch či specifickým způsobem se vyvíjející partie ping-pongu, a složitá jízda kamery, neváhající odpoutat se v určitých okamžicích od země a chvíli levitovat.Promyšlená struktura vyprávění, uvozená velmi nechronologicky a fragmentárně a naopak zakončená táhlým lineárním záběrem bez jediného střihu, nicméně nikdy neslouží formálním exhibicím, ale čistě jen příběhu a tématům přítomným ve filmu, který i přes svou veškerou obrazovou výjimečnost a takřka vizionářský přístup k filmovému médiu působí vlastně skromně a neokázale. Sledovat Poslední večery na Zemi je však náročnou disciplínou, jenž patrně nebude pro každého tím pravým ořechovým, a která může zafungovat i jako omamná zážitková kinematografie pro filmové labužníky-intelektuály, i jako test divácké výdrže.
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
