Skoro to vypadá, jako by se film odehrával před mnoha desetiletími, z leckterých náznaků nicméně vyplývá, že jeho děj musí být ukotven o dost blíže k současnosti, než by se na první pohled zdálo (např. hraběnčin syn Tancredi se obléká do triček s potiskem a má mobilní telefon) – a je pro to dobré, logické a poměrně nečekané vysvětlení. Příběh filmu pak staví především na zrodu přátelského vztahu mezi Lazzarem s Tancredim, který si cení Lazzarovy upřímnosti, bezelstnosti a kamarádské věrnosti a zosnuje s ním plán na vlastní falešný únos za účelem vzdoru vůči panovačné matce.

 

Události první poloviny příběhu jsou však pouze odrazovým můstkem pro polovinu druhou, která na tu první volně navazuje zejména prostřednictvím postavy Lazzara a dalších vedlejších postav, zároveň je ale natolik odlišná, že to působí, jako kdyby najednou na plátně začal úplně jiný film. Film, jenž je mnohem naturalističtější, špinavější (do té doby prosluněné a na pohled líbivé obrazy letní sklizně jsou záměrně vystřídány šedivějšími a depresivnějšími odstíny ponuré zimy), a který opouští rurální prostředí dávného venkova a kriticky se vyjadřuje spíše k současné městské společnosti. Přerod mezi oběma polovinami je skokový a doprovázený sérií zvratů, při nichž se využívá zaprvé Lazzarovy prostoduchosti (že se hrdina přestal mentálně vyvíjet, převádí snímek doslovně i do vizuální podoby a utíná jeho vývoj i po fyzické stránce) a zadruhé jeho jména (odkazujícího na biblického Lazara, jenž byl Ježíšem vzkříšen z mrtvých).

 

Po onom zásadním přerodu v polovině příběhu, jenž mimochodem není nijak předem budován a diváka zaskakuje zcela nepřipraveného, snímek následně zprostředkovává nový pohled na stejné postavy, vnímané najednou v jiných kontextech a za velice odlišných podmínek. Co obě linie myšlenkově spojuje, je mimo jiné motiv vztahu člověka k přírodě a k vlastní přirozenosti a poukazování na různé opovrženíhodné příklady toho, jak se lidé chovají ke svým bližním (lhaní a vykořisťování, podvádění důvěřivců, používání hrubého násilí na bezbranných…), v rámci čehož na sebe Lazzaro bere úlohu mučedníka. Vyvstávají i otázky týkající se života spodiny a lidí na okraji, kteří byli vyhnáni ze svého přirozeného prostředí a zavrženi a zapomenuti tou samou společností, která jim slíbila, že se o ně postará. K tomu je možné ve filmu nalézat mnohé další, nejen společenské, ale i náboženské a environmentální interpretace.