47. Cafe society
Za asi nejslabší Allenův film jeho příští rok padesátileté kariéry považuji retro snímek Cafe society z roku 2016. Film sice nese všechny typické oblíbené režisérovy propriety včetně lahodně působící kamery renomovaného Vittoria Storara, ale všechny tyto vymazlenosti neschovají holý fakt, že Cafe society je obsahově plytká Allenova pocta jeho oblíbené éře tzv. Zlatého Hollywoodu 30. let. Příběh chudého mladíka Bobbyho (Jesse Eisenberg), který opustí rodný New York, aby udělal kariéru v Hollywoodu, kde se nešťastně zamiluje do strýcovy půvabné asistentky Vonnie (Kristen Stewart), působí zastarale a nepřináší absolutně nic nového ani přínosného. 
V podstatě to samé lze napsat o dalším zbytečném Allenově filmu, kterým je jeho (opět) retro nostalgické drama Kolo zázraků odehrávající se v 50. letech v zábavním parku na Coney Islandu. Opět lahodně nasnímané čarokrásnou kamerou Storara jde o plytký a omšelý příběh, který působí jako by ani nebyl natočený v dnešní době, ale někdy před třiceti čtyřiceti lety. A nejde jen o dokonalou stylizaci, ale především o jeho obsah, který působí archaicky. Vypráví o nešťastném a nenaplněném životě bývalé herečky Ginny (Kate Winslet), která skončila jako servírka v manželství s primitivním násilníkem Humptym (James Belushi). Je to klišé a je to otravné. Bohužel. Z filmu je poznat, že jde jen o starý scénář, který Allen vytáhl z šuplíku, kde ho měl raději nechat.
Nebývalo u mě zvykem, abych si tři roky po premiéře Allenova filmu ani nevzpomněl, o čem byl. Ale právě toto je případ jeho dramatu Iracionální muž, kde Joaquin Phoenix představuje profesora filozofie Abe Lucasa, který je (jak jinak) emocionálně i existenciálně na dně. Fajn, opět nic nového. Nemůže psát, nemůže dýchat, nemůže si vzpomenout na smysl života, z ničeho se nedokáže radovat. Opět staré klišé, ke kterému se Allen opakovaně a rád vrací až na to, že v jeho nejnovejších filmech včetně tohoto to působí vše už příšerně vyčerpaně a otřepaně. Bohužel, kromě skvělého Phoenixe si nevzpomínám na nic, co by tento film nabídl zajímavého. Ani drastický závěr není u Allena ničím novým a překvapivým a v jeho minulých filmech to působilo mnohem lépe.
Ani komedie Sólokapr z roku 2006, v níž si sám Allen zahrál iluzionistu Sida Watermana a Scarlett Johansson hraje studentku žurnalistiky a Sidovu asistentku Sondru Pronsky, nepatří k jeho nejlepším. V nejlepším případě jde o nenáročnou nic nového nepřínášející oddechovku, která neurazí/nenadchne. Pátrání po "tarotovém vrahovi", kterým má být britský aristokrat Peter Lyman (Hugh Jackman), je docela příjemné, ale v podstatě zbytečné, stejně jako celý tento nenáročný a staromilský snímek, který zpříjemňuje jen přítomnost sympatických herců, pohled na Scarlett Johansson v plavkách a režisérova typicky neurotická kreace v roli kouzelníka.
Povídkový komediální film Do Říma s láskou byl v době své premiéry v roce 2012 jednohlasně kritikou sepsut jako v té době nejhorší Allenův snímek. Jak je vidět, já ho za nejhorší nepovažuji. Od té doby Allen natočil dle mého soudu ještě minimálně tři horší filmy. Co si tak pamatuji z doby, kdy jsem Do Říma s láskou viděl, tak jsem se vcelku slušně bavil. Na druhé straně si z tohoto filmu příliš nepamatuji a ani jsem necítil potřebu si tento film zopakovat, což také o něčem svědčí. Allen tu poprvé obsadil herce Eisenberga, který byl v té době v kurzu díky Fincherově filmu Social Network. Příjemná tu byla snad jen Ellen Page, zatímco Allenova herecká přítomnost byla v tomto filmu nadbytečná.
V roce 2004 natočil film o jedné ženě (Radha Mitchell), který vyprávěl dvěma způsoby. Jednou jako komedii, jednou jako tragédii. "Je to něco, co se mi v mých filmech stává často. Často mohou být vyprávěny komicky, nebo dramaticky, a já se většinou přikloním ke komickému pojetí," říká Woody Allen. "Ale někdy můžete příběh vyprávět a přitom ho pojmout oběma způsoby." Mimo tento přístup ale tento snímek kromě příležitosti pro Radhu Mitchell zahrát si jednu postavu v protikladných polohách mnoho nenabídl. V době uvedení filmu se poprvé začalo výrazně mluvit o Allenově unavenosti a také o tom, že Allen není schopen natočit film nikde jinde než v jeho milovaném New Yorku. O tom, že minimálně druhý bod není pravdivý, přesvědčil už o rok později, kdy se pracovně přesunul do Londýna.
Psychologicky laděný krimithriller Kasandřin sen byl sice v roce 2007 poměrně osvěžujícím Allenovým pokusem vydat se po úspěchu jeho dramatu Match Point opět do hájemství zločinu (a trestu), ale mně osobně se tento film s pro Allena netypickou nejazzovou hudbou Philipa Glasse příliš nelíbil. Šlo v podstatě jen o další variaci na výše zmíněný Match Point. Allen, který se v té době přesunul ze Spojených států do Velké Británie, si tu vyzkoušel spolupráci s britskými hereckými esy Colinem Farrellem a Ewanem McGregorem, kteří jsou oba dobří, ale tento film mě přesto příliš nezaujal. Možná to není chyba filmu, ale má, těžko říct.
40. Tajemná vražda na Manhattanu
Ve své době mě přilíš nezaujala ani komedie Tajemná vražda na Manhattanu, kde se Allen po mnohaleté spolupráci s herečkou Miou Farrow spojil s Diane Keaton, která ho provázela od jeho úplných počátků. Tajemná vražda na Manhattanu byla o manželském páru, který se zaplete do vyšetřování jedné vraždy. Celé to působí jako nepodařený pokus o comeback ke komice Allenových raných komedií, ostatně jeho námět vytáhl z šuplíku, kam ho založil, když vytvořil slavnou Annie Hall. Jenže sledovat zestárlý pár Allen/Keaton už není zdaleka tak půvabné ani vtipné. Sorry Woody, tento snímek sis mohl klidně odpustit. 
39. Interiéry
V roce 1978 se Allen pokusil o svoje první skutečně vážné drama, které natočil s kvalitními herečkami. V roli opuštěné matky Geraldine Page. V rolí tří sester Diane Keaton, Mary Beth Hurt a Kristin Griffith. Ale Interiéry, jasně inspirované Allenovým vzorem, švédským režisérem Ingmarem Bergmanem a jeho filmovými dramaty jako Šepoty a výkřiky a Podzimní sonáta, se příliš nevyvedly. Naprostá nepřítomnost humoru pak činí tuto Allenovku mimořádně depresivní a stěží sledovatelnou. 
38. Povídky z New Yorku
Z povídkového triptychu trojice slavných režisérů (vedle Allena to byli ještě Martin Scorsese a Francis Ford Coppola) je Allenův segment Oidipus dnes, kde sám režisér hraje muže pronásledovaného svou matkou, druhý nejlepší (nebo nejhorší). Nejlepším segmentem z této hodně nevyrovnané série je Scorsesho povídka Lekce se skvělým Nickem Noltem. Nejhorší částí je Coppolův příspěvek Život bez Zoe. Allenova část je docela vtipná, ale rutinní a neobjevná. Celkově jsou Povídky z New Yorku dosti zbytečným projektem, který kromě skvělé Scorseseho povídky nic zajímavého nenabídl. 
37. Září
V roce 1987 natočil Woody Allen známý svým pracovním tempem jeden film za rok hned dva filmy. Prvním byla nostalgická komedie Zlaté časy rádia, druhým komorní drama Září. Z tohoto "souboje" vychází hůře druhý ze zmíněných. Co napsat o Září? Je jedním z těch filmů, které se můžou "pyšnit" označením nedivácký. Drama o vztahu zakřiknuté fotografky Lane (Mia Farrow) a její extrovertní matky, bývalé herečky Diane (Elaine Stritch), o jejich vztazích s muži, bylo pro Allena v té době typické. Allen uprostřed 80. let vztahy mezi muži a ženami hodně řešil, respektive on to řešil v podstatě od úplného začátku své kariéry, ale na rozdíl od svých předchozích filmů, zde to řešil znovu na vážno a tudíž méně zábavně. Perličkou je to, že původně natočil Září s Christopherem Walkenem, ale kvůli nespokojenosti s hotovým filmem ho celý přetočil a přeobsadil Samem Waterstonem. 
36. Jiná žena
Ze stejné doby a ze stejného soudku je další z Allenových komorních existenciálních dramat Jiná žena natočená hned o rok později. Allen opět vsadil na herectví své tehdejší partnerky Mii Farrow, která zde hraje terapeutku se symbolickým jménem Hope (Naděje), jejíž slova z psychiatrického sezení proniknou skrze větrací systém k uším profesorky Marion Post (Gena Rowlands), která momentálně prochází těžkou duševní krizí. Jiná žena znovu dokumentuje Allenovu posedlost Bergmanem, k němuž se americký tvůrce celý život hrdě hlásil. Allen si z jeho filmů na čas vypůjčil bývalého kameramana Svena Nykvista. I když bývá Jiná žena považována za vydařené seriózní drama, jde dnes o prakticky zapomenutý film, který lze jen těžko řadit k Allenovým vrcholům. Herecky Jinou ženu trochu osvěžil neallenovský Gene Hackman.
35. Vicky Cristina Barcelona
Ve svém cestovním období kariéry si Allen v roce 2008 odskočil do slunného Španělska, kde natočil oddechovou letní komedii Vicky Cristina Barcelona se svou tehdejší oblíbenkyní Scarlett Johansson a také se španělskými herci (a později i manžely) Penélope Cruz a Javierem Bardemem. Hereckou trojici pak doplňuje Rebecca Hall. Příběh se točí kolem dvou kamarádek Američanek, které se zakoukají do malíře Juana Antonia, zatímco ho pronásleduje jeho žárlivá bývalá manželka Marie Elena. Jako mnoho ostatních z režisérových snímků i tento nabízí příjemnou oddechovou a nenáročnou zábavu se sympatickými herci, na něž se příjemně kouká. Bohužel, to je asi tak všechno.
34. Alice
Z éry Mii Farrow pochází toto komediálně laděné drama Alice, kde herečka hraje bohatou, dobře situovanou, ale neuspokojenou ženu Alice, kterou podvádí její manžel, rovněž bohatý Doug (William Hurt). Aby se Alice dostala ze svého nudného snobského způsobu života, vydá se k doktoru Yangovi, který jí předepíše speciální "kouzelné" bylinky. Alice si začne uvědomovat pravou hodnotu věcí a díky chvilkově nabité neviditelnosti objeví manželovu nevěru. Co Alici povyšuje nad průměr, je humorný nadhled a prvky fantazie, které z ní dělají vcelku příjemnou podívanou. Poprvé si zde u Allena zahrál Alec Baldwin, kterého od té doby ještě několikrát obsadil. Při natáčení tohoto filmu se nechal inspirovat dalším ze svých idolů, kterým byl Federico Fellini, konkrétně jeho filmem Giulietta a duchové. 
33. Konec podle Hollywoodu
V této komedii z roku 2002 hraje Allen filmového režiséra, který během natáčení oslepne a svému okolí dále předstírá, že o zrak nepřišel. Od této komedie si Allen mnoho sliboval, ale výsledkem byl absolutní divácký nezájem. Stejně jako mnoho jeho jiných filmů, ani tento si nenašel své publikum. Přitom nejde o špatnou záležitost, která kromě klopýtajícího Allena, který udílí pokyny svým podřízeným, aniž by věděl, co jim má říct, pobaví i skvělou Téou Leoni v hlavní ženské roli a dobrým Treatem Williamsem v roli vedlejší. Allen se tu snažil dokázat to, co mnohokrát (snad) z legrace říkal, že svůj další film by dokázal natočit i jako slepý. I tento film dokazuje, že nutnost vidět je pro natočení filmů nezbytná stejně jako pro jejich sledování. Ačkoliv nejde zdaleka o jeho dílo z nejlepších, nabízí Konec podle Hollywoodu kromě vtipného děje také několik Woodyho nejlepších hlášek na jeho oblíbená témata (sex a Francie). 
32. Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu (ale báli jste se zeptat)
Tato dnes už kultovní povídková komedie z Allenova raného období je překvapivě nevyrovnaná. Kvalitní povídky (především ta s Gene Wilderem) střídají ty slabší. Celkově jde sice o vtipnou a divácky oblíbenou záležitost, ale v kontextu autorovy tvorby o poměrně nevydařenou věc. Allen si tu ve svém jinak bezchybném tvůrčím období z let 1969 až 1975 vybral nečekaně horší moment. Poslední povídka, kde Allen hraje filozofickou spermii, ale celkově slabý dojem z tohotu filmu výrazně zlepšuje.
31. Mocná Afrodité
Allen si v komedii Mocná Afrodité zahrál sportovního redaktora Lennyho, který se rozhodne vypátrat skutečnou matku svého adoptivního syna. Zjistí, že jí je dobrosrdečná, ale prostá Linda (oscarová Mira Sorvino) živící se jako prostitutka a pornoherečka. Komedii ze současného New Yorku Allen ozvláštnil řeckým starověkým chórem, který komentuje dění v současnosti. V zásadě představuje Mocná Afrodité Allenův komediální standard, který ničím zásadním nepřekvapí. Kromě výborné Miry Sorvino, která si za svou postavu odnesla zaslouženého Oscara.
30. Darebáčci
V této komedii z roku 2000 si Allen střihnul svou oblíbenou roli - malého zlodějička a smolaře Raye, který plánuje jak zbohatnout. Když ale loupež banky nevyjde, zabere schopnost jeho manželky Frenchy (Tracey Ullman) péct chutné sušenky. Díky tomu se buranské dvojici podaří proniknout mezi společenskou smetánku. Allen si tu celkem vtipně utahuje právě ze snobismu vyšší společenské třídy, kterou tu reprezentuje karikatura postavy obchodníka s uměním Davida (Hugh Grant). Darebáčci měli příznivé kritiky a také patří k jedněm z mála Allenových filmů, které nebyly komerčně neúspěšné. Ani Darebáčci ale nepatří k úplné allenovské špičce, zůstavají jen příjemnou komedií. 
29. Erotická komedie noci svatojánské
A zde se to začíná lámat. Tato bujará nenáročná komedie variující klasickou Shakespearovu komedii Sen noci svatojánské představuje Allenův "zlatý střed". Allen tu natočil svou klasickou vztahovku ve velmi rozverném lehkém duchu a navíc tuto oslavu života situoval pro něj zcela netradičně do přírody, kterou kouzelně nasnímal jeho tehdejší dvorní kameraman Gordon Willis. Erotická komedie noci svatojánské (a nebo Sex noci svatojánské) je pohodová záležitost, která ale mezi vrcholné Allenovy komedie nepatří. 
28. Celebrity
Také Celebrity z roku 1998 představují takový ten allenovský solidní standard. Allen se opět jednou pokusil o jakousi obecnější satirickou výpověď o společnosti hvězd a hvězdiček (že by pokus o americkou verzi Sladkého života?), ale výsledkem je znovu jen další typická allenovská černá komedie se všemi klady i zápory, které k němu patří. Kladem je obsazení Kennetha Branagha do role, kterou většinou hrál Allen sám, neurotického spisovatele Leea a také obsazení Leonarda DiCapria do role hvězdnými manýrami disponujícho herce Brandona. DiCaprio právě procházel vrcholným obdobím své slávy po premiéře Titanicu a jeho kreace je tím nejlepším, co jinak spíše průměrné Celebrity nabízí. 
27. Jasmíniny slzy
Jasmíniny slzy jsou v podstatě modernější verzi Allenova staršího filmu Alice, jen bez přítomnosti nadpřirozena. Ve vážně laděné psychologické studii o ženě, která se snaží uniknout ze stereotypu svého života, stojí za zmínku především silný výkon Cate Blanchett v hlavní roli, ktera si za něj zaslouženě odnesla Oscara. Výborná zde byla ve vedlejší roli také britská herečka Sally Hawkins.
Komedie Užívej si, co to jde, jejíž český název zhušťuje allenovskou životní filozofii, alespoň tak, jak ji podává ve svých filmech, je další osvědčenou allenovsky duchaplnou, černohumornou sondou do života typicky allenovského neurotika, kterého ztvárnil o pár let mladší Larry David. Je to vtipné, je to chytré, je to kousavé, je to všechno možné, ale Allen v hlavní roli by býval lepší. I když David je znamenitý. 
25. Danny Rose z Broadwaye
Černobílá, nostalgicky laděná Allenova pocta všem loserům ze světa kabaretních umělců Danny Rose z Broadwaye je sympatická záležitost s výbornou Miou Farrow, která tu ztvárnila excentrickou Tinu Vale, která je naprosto jinou postavou, než které do té doby (i potom) hrála. Allen si tu poprvé zahrává s prvky gangsterek, které později tak často a rád zaplétal do svých komedií. Je s podivem, že se film dočkal oscarové nominace za režii, ale nikoliv za herecký výkon Mii Farrow. Ta by si tu nominaci zasloužila za tuto roli více.
Pokračování naleznete v druhé části.
