Peter Weir patří k těm režisérům, kteří netočí až tak často. Za čtyřicet let u filmu natočil všehovšudy šestnáct snímků (pokud nepočítáme nějakou tu televizní, dokumentární a krátkometrážní produkci). Zejména v poslední době se pauzy mezi jednotlivými projekty docela výrazně prodlužují. Přitom už byl šestkrát nominován na Oscara, z toho čtyřikrát za režii. Není tedy vůbec s podivem, že každý další jeho snímek bývá v zasvěcených kruzích napjatě očekáván a že mnozí herci považují za čest si v jeho filmu zahrát (jak jsme ostatně na Filmserveru zmiňovali i v našem preview). Útěk ze Sibiře, zdá se, pokračuje v linii dobrodružných dramat započaté před sedmi lety snímkem Master & Commander: Odvrácená strana světa. Režisér nás tentokrát zavádí do sovětského sibiřského gulagu roku 1940. V Evropě zuří válka, mezi Třetí říší a Sovětským svazem panuje (zatím) křehký mír. Osazenstvo sběrného pracovního tábora je i tak co do národnostního složení neobyčejně pestré – jsou tu Rusové, Poláci, Litevci a dokonce i jeden Američan. Nově příchozí Janusz (Jim Sturgess) začne na popud jiného vězně, Poláka Khabarova (Mark Strong), brzy myslet na útěk. Záhy se k nim přidává Američan Smith (Ed Harris) a skupinku postupně s dalšími doplní i ruský vagabund Valka (Colin Farrell). Útěk z tábora se sice zdaří, tím ale strastiplná cesta za svobodou teprve začíná. Na hrdiny totiž čeká téměř čtyři tisíce mil přes Sibiř, jezero Bajkal, poušť Gobi a Himaláje. Navíc se k nim na cestě přidá i mladičká dívka Irena (Saoirse Ronan). Film vznikl podle autobiografického románu Dlouhá cesta Slavomira Rawicze. Ten spolu s dalšími tisíci vězňů podstoupil během války krutý tříměsíční transport do pracovního tábora na Sibiři. Během přípravných prací na filmu pak tvůrci zjistili, že Rawiczovi se z gulagu nepodařilo utéct a podniknout cestu do Indie, tak jak popisuje v knize. Historické doklady odhalují, že nejspíš zpracoval příběh čtyř polských vězňů, kterým se skutečně onu neuvěřitelnou cestu ze Sibiře až do Indie podařilo zdolat. Scenáristovi Keithu R. Clarkovi se tím ale otevřela možnost daleko více pracovat s autorskou fabulací. Načrtnutá psychologická kresba dává divákovi možnost rychle se s jednotlivými postavami sžít, fandit jim a obávat se o jejich osud. Třebaže celková stopáž filmu přesahuje dvě hodiny, děj nepostrádá spád a vypjaté dramatické momenty, ale ani humorně lidské okamžiky. Úspěch podobného typu snímku také do značné míry stojí na autentickém a realistickém vykreslení prostředí. Výběr lokací byl v tomto směru zcela bezchybný - divák tak vůbec nepozná, že sovětský gulag a mongolská step vyrostly v Bulharsku a poušť Gobi v Maroku. Pouze indický Darjeeling, třebaže hraje v příběhu zcela minimální roli, se se svými pitoreskními čajovými plantážemi ukázal jako nenahraditelný. Každopádně produkce, výprava a kamera (za kterou stál Weirův častý spolupracovník, kameraman Russell Boyd) odvedly nadprůměrně dobrou práci. Zmiňuji to obzvláště proto, že se tvůrci museli vejít do poměrně omezeného rozpočtu, neboť žádné velké studio se neodhodlalo do tohoto projektu jít (pravděpodobně z obav, že by film v amerických kinech těžko hledal diváka). Producentka Joni Levin dokonce uvedla, že mnozí tento film označují za poněkud staromódní - namísto využití nejmodernějších CGI triků se tvůrci rozhodli téměř celý film natáčet postaru v exteriérech. Což je v konečném důsledku velkým kladem snímku. Tradičně důležitým pilířem jakéhokoli filmu jsou herci. I v tomto směru se Útěk ze Sibiře velice povedl. Z obsazení obzvlášť vynikají Ed Harris a Saoirse Ronan, především však Colin Farrell - neznalý člověk by dokázal s jistotou tvrdit, že se jedná o nějakého celkem zajímavého nadějného ruského herce. Farrellova postava má navíc v první polovině filmu i významnou dějotvornou funkci, díky čemuž je divácky velmi atraktivní. Zkrátka od dob tematicky blízké, avšak jinak zcela zbytečné Hartovy války velký posun vpřed. Útěk ze Sibiře bývá často srovnáván s německým snímkem Bílé peklo z roku 2001. Společných styčných bodů mají oba filmy hodně. Oba vypráví podobný příběh, každý ale svým vlastním způsobem. Útěk ze Sibiře tak činí věcně, bez laciného patosu a zbytečného sentimentu. Jeho jediným problémem zůstává, že se snadno vytratí z hlavy a málokdo se k němu bude opakovaně vracet. I přesto stále patří k těm lepším filmům, které je možno v dubnu v kinech zhlédnout.