Recenze: Submarino

Vydáno: 17.09.2010 12:00 - Daniel Patras | foto: Nimbus Film Productions

Submarino je skvělým lékem proti dobré náladě, kterou vám snadno odebere a vy mu budete ještě děkovat. Pochmurná atmosféra, herecké výkony a možnost vcítění se do těžkých osudů postav způsobí hezký niterný zážitek.
Skoro to může vypadat tak, že severské národy netočí nic jiného než pořádně depresivní bezútěšné příběhy. A když už je v nich humor, bývá hodně černý. Submarino navíc neobsahuje humor vůbec žádný - depresivní a smutné pocity vám chce předat až tak usilovně, že to některým divákům může připadat otravné. Nelze ale mluvit o žádné syrové podívané. Nejmladší přijatý student v historii dánské Národní filmové školy, režisér Thomas Vinterberg (známý především díky Rodinné oslavě, která byla vůbec prvním filmem manifestu Dogma 95) ho zabalil do vizuálně stylizované sladkobolné smetánky, která pohladí.
Snímek byl letos uveden jak v soutěžní sekci festivalu Berlinale, tak i v Karlových Varech a jde o ten typ filmu, který svým námětem mezi ostatní festivalové tituly dokonale zapadne. Vydařeným technickým zpracováním, tahem na branku a především neskrývaným útokem na divákovy emoce (někdy až připomínajícím hollywoodské dojáky) se však vyděluje. Nikdy ale Submarino nepřesáhne mez snesitelnosti a vytrvale si udržuje typickou atmosféru dánských nebo švédských filmů.
Film vypráví o dvojici sourozenců, Nickovi a jeho bratrovi (jméno toho druhého nikdy nezazní), kteří se celý život snaží udržet hlavu nad vodou (od toho název snímku). Už v dětství žili v chudobě a potýkali se s dopady alkoholu, ať už u sebe, nebo ještě více u své matky. Během dětství ale zažili i povznášející chvíli, jež souvisí s křtem jejich novorozeného bratra, kterého si vzali do péče, když jejich matku ani nenapadlo, že by to snad měla dělat ona. Stejně tak sdíleli společný, velmi traumatický dětský zážitek, který je ovlivnil po zbytek života.
Submarino se nejdříve soustředí na příběh Nicka, kterého hraje Jacob Cedergren, jehož si někteří jistě pamatují z vítězného filmu předloňských Varů Ukrutně šťastni. Tady vypadá jako něco mezi Bradem Pittem a bezdomovcem. Chlastá, kouří, na všechny řve, ale někde uvnitř je cítit, že je to vlastně dobrák, a i proto se chce znovu spojit se svým dlouho neviděným bratrem (Peter Plaugborg), na něhož se snímek soustředí později. Ten se zdá být na první pohled Nickovým opakem, ale má svých vlastních existenčních problémů víc než dost. A čím víc se blíží závěr celého filmu, tím více se obě dějové linie začnou velmi hezky propojovat. A tím více věcí se samozřejmě začne i kazit.
Herecké výkony obou bratrů i mnoha dětských herců (zejména rozkošného malého Martina, syna bezejmenného bratra) jsou brilantní a bez nejmenších zaváhání. O to více vynikne práce režiséra Vinterberga, který nezkušené dětské herce dokázal takhle dobře vést a mít celý film pevně v rukou.
Pro celý štáb byla uvěřitelnost těžkým soustem, jelikož si prý všichni žijí v reálu jako prasátka v žitě. Je zajímavé, že severské státy, které podle všech možných statistik patří mezi nejvyspělejší státy a nejlepší místa pro život, sebe prostřednictvím svých filmů neustále ukazují jako zašlé, depresivní země, plné agresivních, chudých jedinců, kde kriminalita jen kvete. Vžít se tak do svých příběhů, alespoň pro tvůrce Submarina, nebylo vůbec jednoduché.
Jedny z mála okamžiků, kdy si Vinterberg zahrává s hranicí dobrého vkusu, jsou hudební předěly, kde použil celou řadu moderních a svižných rockových písní. I ty se dají přežít, horší je to ve chvíli, kdy se rozhodne nezařadit rychlou písničku, ale pomalou sladkobolnou rockovou baladu, která jakoby přímo vycucávala slzy z divákova oka. Dělá to tak okatým a stokrát zažitým způsobem, že se naopak oči diváka rychle vysuší. Navíc písně začnou hrát vždy tak nahlas, že dokonale zabijí budovanou atmosféru a zapálenost do děje. Kdyby režisér v těchto chvílích více spoléhal na celkově druhořadou podkresovou Andersenovu hudbu, udělal by možná lépe.
Submarino je podnětný, pomalý a přesto přímočarý film s malým počtem hluchých míst a se zajímavou formou vyprávění dvou rozpojivších se a znovu spojivších se linií, které se navzájem zlehka protínají. To vše je zabaleno do výborných hereckých výkonů a emocionálního obalu, který diváka buď odradí, nebo zcela pohltí. A následně mu tak příjemně pokazí celý den. Je to pozoruhodný film hodící se především do menších útulných kin, kam se také většinou podívá.


NÁZORY

Vložit názor

Povinné položky jsou označeny hvězdičkou. E-mail je třeba pouze pokud budete chtít zasílat reakce a nebude zveřejněn.

Zasílat reakce e-mailem na vaši reakci, článek nebo nezasílat.

Antispam: * Napište první dvě písmena ze slova filmserver
Bez správné odpovědi na tuto otázku nebude názor přidán.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY