Už plakát klame. Slovní spojení "film Václava Havla" může leckterého diváka nalákat do kina na film. Což Odcházení rozhodně není, tedy aspoň v tom smyslu, jak ho běžný divák chápe. Havel prostě vzal svou poslední divadelní hru a přenesl ji z prken, která znamenají svět, "na čerstvý vzduch" na prostranství před honosnou vilou, odkud se za celou dobu (s výjimkou úplného závěru) nehneme. Na druhou stranu se to dalo čekat, renomovaný divadelní autor (mimo jiné, samozřejmě) si prostě chtěl pro radost zaznamenat své poslední dílko, a to je naprosto v pořádku. Otázka a hlavní problém téhle produkce pro mě spočívá v tom, jaká ta hra vůbec je. Hlavní postavou je Vilém Rieger (Josef Abrhám), bývalý kancléř, který se musí rozloučit nejen s mocí, ale také služební vilou, odkud ho vyštvává nově jmenovaný náměstek Klein (Jaroslav Dušek). Rieger se musí vypořádat také s po majetku toužící dcerou (Tatiana Vilhelmová), po skandálu pasoucím reportérem bulvárního deníku Fuj (Jiří Macháček), ambiciózním a ještěrkovitým bývalým tajemníkem bývalého tajemníka Viktorem (Oldřich Kaiser) či obdivovatelkou jeho díla a myšlenek slečnou Weissenmütelhofovou (Barbora Seidlová), nemluvě o dlouholeté přítelkyni Ireně (Dagmar Veškrnová-Havlová), které už zjevně dochází trpělivost. Odcházení jsem četl a viděl záznam z divadla Archa. Divadelní stylizace (nejen) hereckých výkonů ve filmové podobě zůstala zachována, přesto jako by to bylo trochu jiné představení. Lehce patetický Jan Tříska se snažil vykřesat z názorového i postojového kotrmelce svého Riegera drama a dělal z něj spíše tragickou postavu, zatímco charakter Abrhámovy postavy je rozplizlý, ambivalentní, jeho pád a ponížení není tolik markantní. Havlova adaptace sebe sama je tím pádem grotesknější. Pomáhají tomu i "přepálené" kostýmy postav, případně některé herecké výkony, naznačující mnohem víc, než by bylo stačilo. I tohle byl nejspíš jeden z důvodů vzniku filmové verze. Autor si chtěl pojmout svou hru tak, jak si ji vysnil. Má na to určitě právo. "Filmu" chybí jeden docela zásadní prvek hry - a tím jsou vstupy autora (namluvené samotným Havlem), které pravidelně zastavují děj a komentují scény, jejich vznik, případně napomínají herce, ať nepřehrávají a podobně. V divadle tím vznikalo zajímavé tření mezi gradujícím dramatem a roztomilým zcizovacím elementem. Mimochodem, sám režisér divadelní verze David Radok tyto vstupy označil za věc, která ho na hře při prvním čtení zaujala nejvíc. Byl jsem zvědavý, jestli se dočkáme i v kině nějakého zajímavého ekvivalentu, bohužel marně. Havlovo zjevení se na konci hry raději nechám bez komentáře. V souvislosti s hrou i její adaptací mě trápí nejvíc jedna věc - a to odpověď na "věčnou" otázku Co tím chtěl autor říct? Odcházení vykazuje typické havlovské kvality, co se puntičkářské práce s jazykem týče, včetně vyprázdněnosti přednášených frází a repetitivnosti. V tomhle ohledu je všechno v pořádku. O čem ale celá hra vypovídá? Není to jen smutné a hlavně nenápadité pokrčení ramen nad faktem, že moc chutná a je těžké se od ní odloučit? Neklesá závěr, kdy višňový sad má padnout za oběť nákupnímu centru, na úroveň komunální satiry? Není odkazování se na Čechova a Shakespeara jeden velký kýč? O děkovačce a "shromáždění věrných" v závěru nemluvě? Nedělá si z nás všech Václav Havel srandu? Upřímně řečeno, sám nevím, ale tahle představa se mi líbí. Bazinga! Odcházení je přes všechny výtky a připomínky zajímavý počin. Nutí vás zaujmout nějaký postoj. V ideálním případě až po jeho zhlédnutí. V tom našem zatuchlém filmovém rybníku je to vlastně dost čilá ryba. Proto stojí za vidění. P. S.: Uznávám, není to fér srovnání, ale shodou okolností jsem viděl ve stejný týden v kině Aero i přímý přenos z londýnského National Theatre, kde se po dlouhé době k divadlu vrátil v nové adaptaci klasického Frankensteina Danny Boyle. Asi tušíte, která podívaná byla živoucnější, modernější, herecky zajímavější, dynamičtější, myšlenkově bohatší a vlastně i filmovější... Mimochodem - v červnu přijde na řadu i přenos Višnového sadu.