Francouzské drama 120 BPM (neboli 120 úderů za minutu), jehož název odkazuje k srdečnímu tepu a zároveň k rytmu tanečních klubů, si z festivalu v Cannes odneslo Velkou cenu i Cenu mezinárodní kritiky. Odehrává se v devadesátých letech minulého století a věnuje se vnitřnímu chodu tehdejší pařížské aktivistické skupiny ACT UP, která bojovala za osvětu viru HIV a za dostatečnou lékařskou péči pro nakažené jedince a brojila proti ignoranci, nezájmu, politice a vágnosti farmaceutických firem.První polovina snímku zachycuje takřka procedurální dění uvnitř tohoto hnutí prostřednictvím detailního pozorování organizačních schůzek mnoha jeho členů (kteří jsou ve většině případů homosexuální a někteří jsou dokonce nakažení HIV), různých aktivistických akcí a nekonečné frustrace z nevyslyšení a neporozumění ze strany veřejnosti i představitelů moci. Tahle část je ohromně vtahující, debaty na schůzích skupiny jsou velmi hbité, věcné a natáčené často v dlouhých nepřerušovaných záběrech. Mezi postavami sviští rychlé výměny názorů, jasně formulované argumenty a návrhy na různorodou aktivistickou činnost, přičemž vidět pak výsledky jejich snažení (třeba když vybavení transparenty a pytlíky s umělou krví vtrhnou do kanceláří jisté farmaceutické laboratoře, kde pak rudá tekutina končí rozmáznutá všude po zdech), poté co člověk viděl i veškerou předcházející přípravu, je poměrně působivé.
Druhá polovina filmu se už více věnuje osudům dvou konkrétních mužských členů a jejich intimnímu a vášnivému vztahu, kdy však jeden z nich je HIV pozitivní a je jen otázkou času, kdy na nemoc doplatí životem. Komorní příběh obou milenců (počítejte i s realistickým zobrazováním homosexuální nahoty, masturbace a podobně) pak slouží hlavně k bolestnému zobrazení toho, jaké to je pomaličku (ale jistě) umírat na AIDS. Z filmu v tu chvíli sice mizí hbitost (takže se místy začne trochu vléct a navíc i opakovat), přitom ale neztrácí nic z procedurálního a realistického stylu vyprávění.Vzhledem k množství postav trochu zamrzí, že o většině z nich se divák nedozví skoro nic. Ani u těch důležitějších, co vystupují ze zaměnitelného davu, se mnohdy nedozvíte víc než to, jestli mají AIDS nebo nemají, případně v kolika letech se nakazili, případně nějakou drobnost navíc, například že s jedním z členů chodí na schůzky ACT UP i jeho maminka. Dokonce i o obou hlavních hrdinech se divák začne dozvídat víc až ve druhé polovině filmu, poté co se na ně děj cíleně zaměří.
Z hlediska vyprávění lze vnímat negativně akorát pokles tempa v druhé půlce, což při délce filmu přesahující výrazně přes dvě hodiny nelze vítat příliš vřele, a podivný je i moment, kdy jeden z hrdinů omdlí během pochodu Gay Parade (což v tomto filmu obvykle slouží k výraznému naznačení toho, že jeho tělo začíná podléhat působení HIV), nicméně později se divák dozví, že u této postavy k nakažení nedošlo. Kromě toho ale není proč váhat při označení režie francouzského (původně z Maroka) režiséra a scenáristy Robina Campilla za vyspělou, přesnou, přehlednou a intenzivní. Což jsou adjektiva vhodná i k popisu jeho scénáře. Herecké výkony jsou vynikající a naprosto bez výhrad a skvělá je i kamera.
Z hlediska vyprávění lze vnímat negativně akorát pokles tempa v druhé půlce, což při délce filmu přesahující výrazně přes dvě hodiny nelze vítat příliš vřele, a podivný je i moment, kdy jeden z hrdinů omdlí během pochodu Gay Parade (což v tomto filmu obvykle slouží k výraznému naznačení toho, že jeho tělo začíná podléhat působení HIV), nicméně později se divák dozví, že u této postavy k nakažení nedošlo. Kromě toho ale není proč váhat při označení režie francouzského (původně z Maroka) režiséra a scenáristy Robina Campilla za vyspělou, přesnou, přehlednou a intenzivní. Což jsou adjektiva vhodná i k popisu jeho scénáře. Herecké výkony jsou vynikající a naprosto bez výhrad a skvělá je i kamera.Ačkoli tak jde o velmi kvalitní a na mnoha místech nesmírně strhující film, je třeba upozornit, že 120 BPM rozhodně není záležitost vhodná pro každého – není to příjemné pokoukání a emocionálně je to docela silná rána do zad i do svědomí. Celý film totiž slouží nejen jako realistický portrét celého hnutí ACT UP, završený sugestivní katarzí v podobě náhledu do života jedinců, kteří důsledkům AIDS nevyhnutelně smutně podléhají, ale i coby důležité memento, že i v dnešní době jde stále o aktuální téma a reálnou hrozbu.
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
