Čtverec je uměleckou společenskou satirou, která prostřednictvím individuálních proměn v chování hlavního hrdiny zrcadlí morální, etické i sociální povědomí současné společnosti a tím pádem i diváků, které prostřednictvím řady scén a situací vybízí k zamyšlení, jak by se v nich sami zachovali. Je to sofistikovaná a intelektuální zábava pro náročné, plná hrátek s konceptuálním uměním a přetékající významy, metaforami a interpretacemi.Oním hlavním hrdinou je Christian (Claes Bang), samolibý kurátor muzea moderního umění, v němž se zrovna chystá uvedení výstavy s názvem Čtverec. Na podlaze vytvořený útvar o rozměru 4x4 metry má zastávat jasně vytyčenou moralistickou zónu, v níž neotřesitelně platí pravidla absolutní rovnosti a tolerance mezi lidmi. Christian řeší problém, jak výstavu s takovým humanistickým poselstvím představit veřejnosti a nalákat ji, když ta v současnosti reaguje jen na ožehavá témata a virální marketing. Pak se ale Christianovi přihodí něco, co odstartuje jeho pozvolný pád, během něhož se zpronevěří přesně těm hodnotám a zásadám, jež Čtverec hlásá. Někdo mu totiž ukradne peněženku a mobil – a jeho zaslepená touha po dopadení pachatele a získání oněch předmětů zpět ohrozí nejen jeho vlastní pověst, ale i pověst muzea a plánované reklamní kampaně.
Nejrůznějšími tématy nabitý film se zabývá pozicí a hodnotou konceptuálního umění v očích veřejnosti a jeho relativizací a poukazuje na problematické uvažování lidí nad cenzurou, politickou korektností a uměním jako takovým. Strefuje se do moderních trendů na sociálních sítích a v marketingu a dokonce i odkrývá zjevné rozdíly v tom, jaké humanistické ideály společnost zastává, ale jak se pak v realitě, od ideálů odfiltrované, skutečně chová tváří v tvář potřebným a lidem na okraji. Např. hrdinové filmu jsou často vystavováni konfrontacím se žebrajícími bezdomovci – a v jejich reakcích na ně se nejeden divák jistě pozná.Obdobně ve snaze nacházet hranice etického, společenského, sociálního i humanistického cítění film zasazuje své postavy do nevšedních, až „hraničních“ situací, a v těch se pak s nimi ocitá i filmové publikum, mající možnost otestovat jejich efekt na vlastním modelu uvažování. Jednou z nejpamětihodnějších a nejlepších scén tohoto typu je ta, v níž jsou buržoazní účastníci slavnostní společenské gala-večeře vydáni napospas divokým kreacím polonahého herce, napodobujícího lidoopa, který se mezi nic netušící smetánkou hlasitě ochomýtá, vydává opičí skřeky, skáče po stolech a tahá ženy za vlasy.
Podobné eskapády jsou na filmu sice tím nejzajímavějším, nejzábavnějším a nejvíce myšlenkově stimulujícím, jejich přítomnost má nicméně za následek fragmentaci snímku do relativně izolovaných segmentů, které se sice vtipně, přesně a apelativně navážejí do nějakého současného společenského fenoménu, lidské sobeckosti či do čehokoli výše zmíněného, leč nutně přispívají ke spíše rozvolněnému vyprávění a nespojité struktuře filmu. Jistá dějová nesoudržnost pak vyniká o to víc v porovnání s poměrně ucelenou příběhovou linií věnovanou Christianovi.I na onom příběhu rozvedeného a egoistického muže, který se pochybně belhá za spravedlností a snaží se vybalancovat reprezentaci muzea, pracovní i soukromý život a ještě obstát jako otec, se však výrazně podepisuje přeplácanost nejrůznějšími tématy a podněty. Zahlcený divák tudíž tříští svou pozornost mezi jednotlivé motivy a rozhoduje sám o jejich důležitosti, přičemž Christianova milostná avantýra se svébytnou novinářkou či dětinské rozmíšky jeho dvou dcerek nemají šanci tolik upoutat, na rozdíl od důsledků Christianova pracovního selhání nebo dotěrných útoků vytrvalého chlapce, jenž po něm požaduje satisfakci za nepravdivé nařčení ze zločinu. Některé motivy zas film pouze naznačí a pak zamete pod koberec, případně nechá vyznít do prázdna, což může být i důsledek údajně intenzivního krácení, jímž byl snímek před uvedením v Cannes postihnut – přičemž i takhle má ke dvěma a půl hodinám.
Čtverec je každopádně nejambicióznějším filmem nejen ve filmografii Rubena Östlunda, ale i v rámci evropského filmu posledních let. Těžko hledat film, který by byl tak přesycený hlubokými myšlenkami a metaforami, snažil se toho vypovídat tolik najednou a postihnout obraz současné společnosti v takové šíři a tak chytře. Je to mnohem větší sousto, než by si jakýkoli filmař dovolil ukousnout, a o to větší respekt má Ruben Östlund za to, že se o to pokusil a ustál to se ctí. Výsledkem je film, u nějž neexistuje cesta bez nutnosti přemýšlení nad jeho smyslem, významy a sděleními, tudíž jde o materiál mimořádně vhodný pro přemýšlivé diváky a (nejen filmové) intelektuály – avšak i pro ty může být sledování Čtverce docela výzva.[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
