Pátý díl Pirátů z Karibiku dostala na starost norská režisérská dvojice Joachim Rønning a Espen Sandberg, kteří po úspěšné kariéře v režírování reklam sice natočili v Norsku dva zdařilé koprodukční životopisné filmy, leč ještě před tím debutovali v Hollywoodu s úděsným snímkem Sexy Pistols (k jehož mizérii přispěl ovšem i Luc Besson coby autor scénáře). Za scénářem Pirátů z Karibiku nyní stál Jeff Nathanson, který, ačkoli napsal pro Spielberga Chyť mě, když to dokážeš a Terminál, tak za své scénáře k filmům Křižovatka smrti 2 a 3 a Nebezpečná rychlost 2: Zásah na sebe opravdu pyšný být nemůže. Piráti z Karibiku: Salazarova pomsta byli tím pádem z důvodu přítomnosti tohoto nevyzpytatelného tria už od začátku stavěni do pozice kvalitativně nejistého podniku.
Nakonec se ale ukazuje, že tahle sázka se producentům vyplatila, neb pátí Piráti z Karibiku jsou nejen podstatně lepší než předchozí díl s podtitulem Na vlnách podivna, ale patrně se dají očekávat i debaty o tom, zdali nepřekonali některý z dílů úvodní trilogie. Případně s kterým z dílů se z hlediska kvality nejvíce potkávají. Podobné debaty budou ovšem silně subjektivní.
Obecně se však dá říct, že nejsilnější jsou noví Piráti z Karibiku v těch aspektech, v nichž spočívají ta největší pozitiva celé série – v nákladné a epicky působící výpravě, v řemeslných schopnostech filmařů, ve vynikajících digitálních tricích, hudbě Hanse Zimmera (pozor - soundtrack má tentokrát na svědomí Geoff Zanelli) a atmosféře exotických karibských oblastí prošpikovaných pirátskými loděmi, truhlami s poklady, podivuhodnými stvořeními a magickými kletbami. Naopak za nedostatek lze snad u všech filmů v sérii označit děj, který mnohdy doplácel na překombinovanost a zmatečnost a jeho zápletky působily jako vycucané z prstu. To souvisí i s tím, že Piráti z Karibiku nejsou podloženi žádnou mytologií a stojí za nimi jen atrakce z Disneylandu. V tomhle všem se Salazarova pomsta vzácně shoduje se svými předchůdci. U ostatních motivů už je to těžší.
Jedním z takových motivů je postava pirátského kapitána Jacka Sparrowa v podání Johnnyho Deppa, který platil za ránu na jistotu zejména v prvních třech filmech, kde zodpovědně plnil úlohu komické vedlejší figurky, upozorňující na sebe malátnými nekontrolovatelnými pohyby, nepředvídatelností a osobitým vzezřením i dikcí. Po pěti filmech je ale již možné říct, že se jeho vystupování poněkud omrzelo a není už tak vtipné jako dřív, hlavně proto, že Johnny Depp v podstatě jen variuje to, co od něj známe z předchozích dílů, tj. chová se jako účastník klauniády, ale zároveň překypuje sebedůvěrou a všechno mu až překvapivě vychází. Alespoň ale filmaři nezopakovali tu samou chybu jako tvůrci čtvrtého dílu, kteří přisoudili Jacku Sparrowovi post hlavního hrdiny, což je úloha, do které se principiálně nehodil. V Salazarově pomstě má sice pořád jednu z nejdůležitějších rolí, ale zároveň to úplně hlavní role není.
Za hlavního hrdinu je tu totiž mladík Henry Turner (Brenton Thwaites), syn onoho Willa Turnera, jehož v prvních třech Pirátech z Karibiku hrál Orlando Bloom. Synek by rád svého otce vysvobodil ze zakletí a tráví proto mnoho let pátráním po Poseidonovu trojzubci, bájném artefaktu, jehož vlastník by se měl stát pánem všech moří a oceánů. Během pátrání se osudově setká se studovanou astronomkou Carinou (Kaya Scodelario), která se snaží rozluštit tajemství deníku Galilea Galileie, jenž s trojzubcem nějak souvisí.
Jediný, kdo jim v pátrání může pomoci, je z nějakého důvodu právě Jack Sparrow. Ten ale zrovna vyměnil svůj kompas za láhev rumu a zapomněl, že tím kompasem držel v šachu nemrtvou a prokletou posádku španělského kapitána Salazara (Javier Bardem), který zasvětil svůj život zabíjení pirátů, a nyní, konečně osvobozen z věčného stínu, se vydává po krku i Jacku Sparrowovi. Přimíchá se k tomu i pirátský kapitán Barbossa (Geoffrey Rush), jenž uzavře se Salazarem dohodu – když ho nechá žít, pomůže mu s dopadením Jacka (Salazar totiž z nějakého důvodu nesmí vstoupit na pevninu). A aby toho nebylo málo, tak po nich všech jde ještě anglická flotila, ale ta se objevuje jen sporadicky a spíš okrajově přicmrndává.
Z výše řečeného je vidět, že tvůrci filmu opět spletli páté přes deváté ve snaze dostat na plátno co nejvíc starých známých a k tomu i několik nových postav a nechat je všechny hnát se za trojzubcem. Výsledný guláš je tak sice poměrně zábavný, ale mnohdy nedává smysl – logika motivací některých postav k různým jejich činům jde někdy skutečně hodně mimo, některé dějové zvraty a zákonitosti fiktivního nadpřirozeného pirátského světa se snad ani jakkoli rozumně vysvětlit nedají a i finále, v němž je trojzubec skutečně nalezen, je spíš zklamáním.
U Poseidonova trojzubce totiž nikdy není řečeno, co všechno se s ním dá dělat a co už ne, takže to nikdo z hrdinů do poslední chvíle neví. V závěru to ale vypadá, jako by ani tvůrci sami nevěděli, co by si měli s nalezeným artefaktem počít, tudíž handrkování a přetahování postav o něj připomíná cvičení v dadaistické neobratnosti.
Za celou dobu také není nijak vysvětleno, co a jak Carina čte v Galileově deníku (kromě shrnujícího tvrzení, že to souvisí s hvězdnou oblohou), a proč by zrovna Galileův deník měl nějak souviset s Poseidonem. Kromě toho její „logické“ vývody a interpretace jedné básničky jsou natolik divoké a náhodné, že to připomíná podobně neuchopitelné pátrání Roberta Langdona z filmových adaptací Dana Browna. Příběhových nedostatků je přitom velká hromada, tohle je jen zlomek z nich.
Při tom všem se však filmu nedají upřít řemeslné schopnosti jeho tvůrců, nápaditost, zábavnost a celkem slušné herecké výkony většiny představitelů (hlavně Bardem a Rush jsou skutečně lahůdkoví, zatímco představitelé Henryho a Cariny tvoří poněkud mdlý a nezajímavý pár). Akčních scén není nijak zvlášť moc, ale film celkově nabízí od začátku do konce jen minimum pomalejších míst a spíš se v něm neustále něco děje, takže nedostatkem akce příliš trpět nelze. Horší už je, že nejlepší akční scénu si film odbude hned na začátku a žádnou následující ji už nepřekoná, což je další známka nevyužitého potenciálu závěru, který si vyloženě říkal o velkolepé finále, leč dostavilo se jen napůl uspokojivé a nedostatečně vygradované rozuzlení, následované samoúčelnou a nevěrohodnou Deus ex machinou sloužící k laciné potěše fanoušků.
Výhoda Pirátů z Karibiku nicméně je, že na silném příběhu nikdy nestáli, a byť i tak jde o kotvu, která je částečně táhne dolů, tak jim lze ledajaké přešlapy v tomto teritoriu odpustit. V první řadě jde totiž o zábavu, jakou by měl letní filmový blockbuster nabídnout v co největším rozměru, a to se v případě Salazarovy pomsty víceméně daří. Romantická linie mezi Henrym a Carinou je vkusná a nevadící, Jack Sparrow už není k popukání, ale vtipný pořád celkem je, film ujíždí kupředu v rychlém a pravidelném tempu a coby zábavnímu produktu na objednávku na něm nelze nalézt nic moc, co by se mu dalo vytknout. Dokud se nezačnete vrtat ve spleti jeho dějových zákrut a hledat v nich nějaký vnitřní smysl.
P.S.: Oficiální americký název filmu je sice Pirates of the Caribbean: Dead Men Tell No Tales, leč ve filmu samotném se na začátku objeví podtitul Salazar´s revenge, což je zřejmě alternativní název pro uvedení v Evropě nebo tak něco.
P.S. 2: Po závěrečných titulcích následuje ještě malý bonus.
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]