Přesluhující Mezinárodní vesmírná stanice (ISS) je občasným dějištěm různých filmů a seriálů s vědecko-vesmírnou tématikou. Je dlužno podotknout, že ten nejznámější snímek, který ISS představil nejvíce, film Gravitace, stanici zároveň neudělal nejlepší reklamu, když v navození pocitu nejistoty existence v kosmu ukázal stanici jako slepenec nových a již vysloužilých technologií a většina prostor na sobě nese opravdu viditelné známky toho, že je stanice obývána nepřerušovaně již téměř dvacet let (tedy je tam „bordel jak v tanku“). Do tohoto pseudo-realistického prostředí se chtěl vrátit režisér Daniel Espinosa, který se však nespokojil s tím, že postavám zde hrozí nedostatek vzduchu a paliva pro cestu na Zem, ale také zdůraznit to, že „ve vesmíru je nikdo neuslyší křičet“, čehož je zpravidla docíleno dodáním nějaké té příšerky.

Film Život se točí okolo vzorků, které sonda posádce Mezinárodní vesmírné stanice (Rebecca Ferguson, Jake Gyllenhaal, Ryan Reynolds, Olga Dykhovichnaya, Ariyon Bakare, Hiroyuki Sanada) přivezla z povrchu Marsu. Kromě anorganických materiálů se ke vzorkům dostal i malý jednobuněčný organismus, jehož druh, jak se později ukáže, stojí za dávným vyhlazením života na Rudé planetě. Pro posádku tak nastává boj nejen o vlastní přežití, ale také o to, aby se tvor nedostal na Zem.

Velmi mě překvapilo, že tvůrci filmu Život za svou inspiraci kromě obligátní Gravitace a Vetřelce citují i Kubrickovu 2001: Vesmírná Odysea nebo Tarkovského Solaris. Odhlédnu-li od toho, že tyto kultovní filmy jsou rovněž o posádce ve vesmíru, nemají s filmem Život vůbec nic společného, rozhodně ne kvalitativně. Scénář od Paula Wernicka a Rhetta Reese připomíná béčkové filmy, kde se časem nepropracovanost snaží zamaskovat přehnaností, která na konci přerůstá až do absurdity, korunované výběrem skladby do závěrečných titulků (Spirit In The Sky od Normana Greenbauma), která je sice výborná „vypalovačka“, ale připravila snímek i o poslední zbytky vážnosti.

Patrně zásadním kamenem úrazu je neskutečně hloupé chování postav, jejichž chybný úsudek a okolnosti označitelné pouze jako deus ex machina má za následek to, že v podstatě příšeře sami nadbíhají do rány. Ano, jde tu argumentovat tím, že jinak by ve filmu nebyla žádná akce, ale akce za každou cenu také není dobrý nápad. Nevím, nakolik se tvůrci radili s odborníky na bezpečnostní mechanismy a protokoly pro případ ohrožení na ISS, ale řekněme, že to není zrovna promyšlené. Navíc se postavy těmito směrnicemi ohánějí, jak jen mohou, s čistě racionálními argumenty, čímž ještě upozorňují na to, jak to celé nedá rozum. Co na tom, že film chvílemi dokáže vykouzlit tísnivou atmosféru a napětí, když si člověk za chvilku ťuká na čelo

Herecké výkony jsou pak poměrně spjaté s tím, co jim nabízí scénář a že toho mnoho není. Přiznám se, že jsem až do zhruba dvou třetin filmu nepochopil, proč je na prvním místě obsazení uveden Jake Gyllenhaal. Asi nejvýraznější postavou je ze začátku Ryan Reynolds, který zde po svém dojmu z Deadpoola nemůže předvést nic jiného než (snahu o) hláškaře. Později se začíná více profilovat Rebecca Ferguson a zejména Ariyon Bakare. Gyllenhaalův čas přijde až později, ale i tak mi přijde, že pro tuto roli mohli vybrat někoho jiného.

Ale abych film jen nehaněl, musím říct, že se velice povedla technická a vizuální stránka filmu. Pokud se vám líbila Gravitace s dlouhými nepřerušovanými průlety ve vesmírné stanici, případně pohledy směrem k Zemi, pak vás v tomto ohledu nezklame ani Život. Je také vidět, že se na tvorbě podíleli stejní lidé, takže pohyb postav a věcí ve stanici je téměř dokonalou imitací „stavu beztíže“ (technicky vzato na ISS stav beztíže není). I ISS samotná působí (snad až na futuristické spací kóje) velice realisticky (ukazuje se výhoda skutečně postavených kulis) a navozuje ty správně pocity se zvláštní kombinací klaustrofobie a agorafobie. Rovněž digitální triky se povedly na výbornou počínaje příšerou samotnou a konče zobrazením krvácením v „nulové gravitaci“, kterého je tu také dostatek.

Hudba je také celkem zdařilá a orchestrální soundtrack švédského skladatele Jona Ekstranda zdárně podtrhuje atmosféru nervozity a zároveň navozuje jistou monumentálnost ve vztahu k Mezinárodní vesmírné stanici. Pokud odhlédnu od již zmíněného scestně vybraného hitu v rámci závěrečných titulků, jde o dobrou práci, která sice připomíná řadu jiných soundtracků, nicméně je poskládána tak dobře, že vám hned nedojde z čeho.

Celkově se jedná o film, jenž je možné posuzovat z áčkového, ale i béčkového hlediska. Z technického hlediska je to určitě film, který stojí za to vidět, z narativního hlediska je to slabší, ačkoli se v žádném případě nedá říct, že by byl film nezáživný nebo nudný. Příjemná je i stopáž filmu, která se u dnešních výpravných trháků moc nenosí. Je možné, že se vám bude film líbit více, pokud jste dosud moc filmů na toto téma neviděli. Ať tak či onak, pokud máte rádi vesmírné thrillery, tak stejně jako si v parafrázi na Johna Hammonda z Jurského parku najde cestu život, měli byste si i vy najít cestu do kina.

Český trailer k filmu Život