Filmserver již počtvrté vám přináší kompletní rekapitulaci roku, v níž jsme se pokusili sestavit žebříčky těch nejlepších a případně i nejhorších filmů uplynulé sezóny. Náš výběr berte jako doporučení nebo inspiraci ke zhlédnutí něčeho, co z nějakého neznámého důvodu zůstalo vašemu filmovému zraku skryto, a my zároveň doufáme, že si z našich skromných žebříčků alespoň něco odnesete.

K jejich sestavení každý z redaktorů přistoupil svým vlastním způsobem, takže nečekejte jednotné kategorie či hodnotící kritéria, jelikož se u každého dotyčného liší. Na závěr jsme se pokusili sečíst, který z filmů se ve výběrech objevil nejvícekrát a stanovit tak něco jako "absolutního" vítěze. V diskuzi se pak s námi nezapomeňte podělit o vaše oblíbence.

Martin Bubrín

Nejlepší filmy:

1. Osm hrozných – Jediná skutečná filmová událost roku. Nejkomornější film zrozený pro co největší plátno je dalším láskyplným Tarantinovým projektem, tentokrát však oproštěn od mainstreamové líbivosti Hanebných panchartů nebo Nespoutaného Djanga. Osm hrozných jsou neskutečně stísněné tři hodiny a krvavá procházka nejen americkými dějinami, ale dějinami žánrů, v níž se mísí vrcholná dialogová ekvilibristika, kongeniálně obsazené postavy (Samuel L. Jackson, Walton Goggins) a hra s divákovým vědomím. Možná nejlepší tarantinovka vůbec, navíc s přesně zvoleným soundtrackem mistra Morriconeho.

2. Komorná - Režisér „trilogie pomsty“ nebo ceněné Žízně (2009) natočil neskutečně zábavný, ale přitom promyšlený revenge thriller, který velmi inovativně pracuje s románovitou strukturou a divákovou představivostí. Příběh členěný do kapitol si podobně jako v Tarantinových Osmi hrozných opojně pohrává s mírou vědění postav a očekáváním, které je s přibývajícími minutami neustále přehodnocováno nespolehlivými vypravěči. Někoho může zarazit až přílišná kýčovitost a umělohmotnost celého fikčního světa (a způsobu, jakým je stylisticky zobrazován), v němž režisér svou hrdě pokleslou brakovou story rozehrává, nicméně i ta je nakonec velmi srozumitelně obhájena tvůrčím záměrem. Tuhle prolhanou a značně nadnesenou lesbickou „fantasy“ hříčku je opravdu po celé dvě a půl hodiny radost rozplétat a splétat dohromady.

3. Toni Erdmann - Jasný divácký favorit a zároveň snímek, u něhož je jakékoliv holé konstatování jeho kvalit jen bezobsažným opakováním frází z recenzí. Německá režisérka Maren Ade po dekonstruktivní vztahovce Všichni ostatní (2009) natočila smutné rodinné drama, u něhož se budete popadat za břicho. I během více než dvou a půl hodinové stopáže Toni Erdmann uběhne rychleji než libovolný o polovinu kratší počin – zásluhu na tom má hlavně režisérka, která dokonale ovládá načasování jednotlivých scén, u nichž ví, kdy střihnout pryč a kdy naopak nechat záběr doznít. Výsledkem je nejen nejlidštější festivalový film v nedávné paměti, který velmi komplexně popisuje zbytečně strastiplné přežívání ve světě 21. století, ale zároveň očišťující komediální zážitek, který nenechá jedno oko suché. Ale z opačných důvodů, než byste čekali.

4. Noční zvířata – Vrcholné meta-fikční dílo, v němž se proplétá postmoderní umění, teatrální melodrama a brakový příběh pomsty. Druhý film Toma Forda jakoby nepocházel z dnešní doby, ale zároveň do ní přesně zapadal – zatímco velkolepě přepjatý soundtrack odvádí pozornost k velkým emocím a osudové romanci, paralelně konstruované vyprávění ve dvou časových liniích podrývá viděné ironickou hrou s thrillerovým žánrem. Ve zkratce: Noční zvířata jsou podvratně natočená vztahová dekonstrukce, která tematizuje vyprázdněnost nejen života vyšších vrstev, ale i současného umění a marné snaze obojímu přiřadit smysl. Působivý snímek, který nechá diváka v nekonečných pochybnostech ohledně toho, co viděl.

5. Příchozí – Lingvistický blockbuster o setkání lidstva se sebou samým tváří v tvář mimozemské invazi. Na tomto filmu spolu všechny složky, od přesvědčivé režie mistra Denise Villeneuva přes elektrizující Amy Adams, hudbu a střih až po vyprávění, fungují v těsné symbióze a tvoří komplexní, emocionálně působivý celek. Myšlenkovitě podnětnému filmu se dá sice v druhé polovině vytknout přílišná „hollywoodizace“ komorní povídky Teda Chianga, nicméně zdrcující katarze funguje i tak a graduje do obřích rozměrů. V Příchozích zkrátka jakoby znovu ožíval chytrý hollywoodský mainstream a zároveň to nejlepší z prací Kubricka a Spielberga.

6. Je to jen konec světa - Novinka Xaviera Dolana, která na letošním festivalu v Cannes získala Velkou cenu poroty, se setkává převážně s negativními reakcemi, vyčítající melodramatickou ukřičenost, bezobsažnost i úmornou repetitivnost stylu mladého kanadského režiséra. Nicméně všechny tyto výtky naprosto odpovídají tvůrčímu záměru – Je to jen konec světa je strhující rodinnou tragédií, v jejíž komornosti se Dolan ukazuje jako jeden z mála současných režisérů, který dokáže zcela přesně zachytit kouzlo přítomného okamžiku či náhlý subjektivní prožitek postavy. 

7. Sully: Zázrak na řece Hudson - Režijní a herecká jistota se vrací ve strhujícím a zároveň komorním dramatu o nechtěném hrdinství. Čistý filmový zážitek s chytrým nelineárním vyprávěním.

8. Captain America: Občanská válka - Nejlepší blockbuster letošního roku a zároveň nejvyspělejší marvelovka. Na rozdíl od obdobně laděného Batman v Superman: Úsvit spravedlnosti přináší hlavně uvěřitelný scénář, který skvěle pracuje s ústředním konfliktem a do osobnostního střetu chytře zakomponovává i spoustu vedlejších postav.

9. Realita - Originální blbnutí s filmovou formou aneb další z neuchopitelných filmů Quentina Dupieuxe. Realita je metafilm o metafilmech na drogách, který udělá pořádnou díru do hlavy.

10. Suburra - Italský mafiánský epos, který od tradičních žánrových klišé utíká k důrazu na hypnotickou atmosféru a pohlcení obrazem.

Nejlepší české filmy:

1. Nikdy nejsme sami – Na pomezí totálního karikaturního braku a trefného popisu české současnosti natočil Petr Václav agonizující drama, které je obtížné sledovat s odstupem. Extrémně vykolejené postavy, jakýsi model průměrné tuzemské vesnice a absurdní šestákové zvraty režisérovi napomáhají ke konstrukci podivného a odpudivého univerza, v němž se mísí společenská výpověď, černý humor a artové drama mezinárodního appealu. Rozhodně rozporuplný film, který po přesvědčivé sociální realitě Cesty ven uhýbá k prvoplánovému extrémismu, díky své nekonformitě a odvaze se nepodřídit všeobecnému uměleckému obrázku je však nejprogresivnější z letošní české filmové produkce.

2. Já, Olga Hepnarová – Bezpečný příspěvek k současnému festivalovému filmu, protože silně evokující něco jako za československé Nové vlny. Ne skutečný skok, spíše malé uznání mezinárodních kvalit, protože Já, Olga Hepnarová skvěle pracuje se současnými artovými trademarky, navrch přidává něco z české provinčnosti. V závěru se z ní stává sice příliš tezovitá obžaloba systému, jinak jde ale o přesvědčivě budované drama v dlouhých záběrech, které za část své uhrančivosti vděčí hypochondřímu výkonu polské herečky Michaliny Olszańské. Taková ozvěna Hanekeho na český způsob, říznutá vizuálem oscarové Idy.

3. Rodinný film – Moderní festivalový film. Svým chladným minimalistickým stylem možná až příliš připomínající severskou kinematografii, Omerzu nicméně dokázal svému rodinnému dramatu vtisknout pevný svébytný tvar, který jednoznačně vyčnívá nad současnou českou produkcí. Realismus, civilní herecké výkony a, co nejlépe, příběh, který dokáže vydolovat emoce i překvapení.

4. Učitelka – Dvanáct rozhněvaných rodičů podle Hřebejka a Jarchovského si zaslouží jak odsuzující ohlasy, tak i ty pochvalné. Stoprocentní příklon k vykonstruovanému dobovému příběhu na jednu stranu slouží k rozehrání divácky vděčné totalitní podívané ve smyslu „takhle to doopravdy bylo“, na tu druhou zavání příliš vykalkulovaným útokem na diváckou branku. Co dělá z Učitelky jeden z nejpozoruhodnějších snímků Hřebejkovy filmografie od Musíme si pomáhat, však není přitažlivá retro estetika ani výkon Zuzany Mauréry, ale sebevědomá struktura vyprávění. 

Nejlepší filmy mimo oficiální kinodistribuci:

• Harmonium
• Ornitolog
• Kvílení
• Glory
• Paterson
• Teď správně, potom špatně

Další zajímavé tituly: REVENANT Zmrtvýchvstání, Deadpool, Zootropolis: Město zvířat, Čarodějnice, Humr, Neon Demon, Rodinné štěstí

Největší zklamání: X-Men: Apokalypsa, Správní chlapi, Star Trek: Do neznáma, Hledá se Dory,

Nejhorší filmy: Menandros & Thaïs, Podfukáři 2, Lovec: Zimní válka, Želvy Ninja 2, Sebevražedný oddíl, Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti, Jack Reacher: Nevracej se
_____________________________________________________________________

Marek Slovák
Nechci se nutně při rekapitulaci minulého roku omezovat na to nejlepší/nejhorší. Níže uvedený seznam tak obsahuje i díla pozoruhodná, i když v mnohém problematická, některá zklamání, protože jsem si od jistých titulů sliboval víc, a počiny, u nichž se neshoduji s převládajícím negativním názorem na ně. Výčet nezahrnuje pouze kinofilmy, ale i seriálovou (veřejnoprávní, kabelovou, internetovou) tvorbu, aktuální snímky mimo oficiální distribuci, videoklipy. Plus knihy a diplomové práce, protože ty bývají ve výročních shrnutích neprávem opomíjeny (a katederní či spolková ocenění zase berou ohled nejprve na preferované téma, posléze na danou osobu, samotná práce je na třetím místě, přičemž se chci tohoto akademického elitářství a "nepotismu" vyvarovat). Pro úplnost udávám, že řazení není podle preferencí, ale dle data premiéry (kinofilmy), případně abecedy (seriály, videoklipy, dokumenty). Bohužel se mi ne vše podařilo zhlédnout, a tak v bilanci mohou chybět některé "věci", které by v ní být mohly (z kinodistribuce Realita, Líná zátoka, Lily Lane, Rodinné štěstí, Požár na moři).

Nejlepší kinofilmy (zhlédnuté v roce 2016): Osm hrozných (recenze zde); REVENANT Zmrtvýchvstání  (recenze zde); Zootropolis: Město zvířat (recenze zde);  Ave, Caesar! (kapitalismus, komunismus, kinematografie - tři vysmívané i adorované ideologie v subverzivním fláku pro cinefilní publikum); Humr (romance pro 21. století); Čarodějnice (recenze zde); Ulice Cloverfield 10 (mini-recenze zde); Captain America: Občanská válka (recenze zde); Hledá se Dory (recenze zde); Jason Bourne (jeden z esteticky nejpozorohudnějších kinofilmů tohoto roku); Komorná (skládačka, která po složení utvoří pojednání o vyobrazování žen v umění a o boji proti patriarchátu); Star Trek: Do neznáma (recenze zde); Smrt ve tmě (poučená žánrovka, která ví, že víme, tak udělá něco, co nečekáme); Obr Dobr (Spielberg dětem a svým fanouškům/fanynkám, chytrá a zábavná hra s perspektivou a jeden z nejlepších 3D filmů). 

Dále Sully: Zázrak na řece Hudson (klasicky se pouze tvářící, netradičně vystavěná caprovina/hawksovina); Neon Demon (vintage exploatace satirizující dehumanizující průmysl); Toni Erdmann (převleková komedie mravů, která má autentizující styl a hollywoodsky precizní výstavbu i načasování); Zúčtování (nejzdařilejší letošní film-skládačka a film-myšlenková hra); Snowden (stoneovské vystižení společenských nálad ve vypravěčsky srozumitelném, stylisticky hravém snímku); Příchozí (myšlenková hra pro pomalejší, jenže nesmírně působivá); Je to jen konec světa (žánr melodramatu jako záminka k experimentování s možnostmi stylu); Rogue One: Star Wars Story (space opera jako antihollywoodský válečný film: autentický styl, vzpírání se tradicím vyprávění); Assassin's Creed (nejlepší videoherní adaptace, která pojednává o hráčství i institucích je ovládající, potměšilé pojednání o volbě podle biologické předurčenosti - a nejlepší nepřiznaná adaptace Sofokla a Shakespeara, která přidává to, co kanonickým autorům chybělo: parkour).  

Nejhorší kinofilmy (zhlédnuté v roce 2016): Padesátka (celebritózní film, který má karikatury namísto postav a který stvrzuje všechny společenské předsudky a stereotypy, byť je chce nejspíš vyvracet); Lída Baarová (v jistých ohledech nejlepší tuzemská polistopadová exploatace, ovšem na rovině estetické nezáměrná - a na rovině ekonomické je to tunel státní kasy); Decibely lásky (doklad toho, že neonormalizace je přítomna nejenom ve společnosti, ale i kultuře); Řachanda (estetický a etický teror, v Norsku na to mají úřady); Kolonie (režisér má Oscara za krátkometrážný film, chce evidentně i za celovečerní, a tak chrlí ofenzivně blbé midculty, které jsou urážkou řemesla i historie); Krotitelé duchů (některé ženy jsou chytré a vtipné, ALE tento film ne); Strašidla (gratuluji Zdeňku Troškovi k posunu od poetiky socialistického realismu ke kombinaci normalizačního "únikového" žánru pohádky a kapitalistické restituční satiry, ale opětovně to nefunguje jako vyprávění a eticky i morálně je to odsouzeníhodné). 

Zklamavší kinofilmy (zhlédnuté v roce 2016): Dánská dívka (queer film pro hetero publikum aneb midcult určený pro sběr cen); Saulův syn (rozředění předchozího režisérova krátkometrážního filmu Türelem do celovečerní podoby, jinak koncepčně rozpadlé a manipulativní); Mustang (konzervativní snímek brojící proti konzervativnosti a tradicím, pche); Carol (Todd Haynes se mnohem lépe vypořádal s odkazem sirkovských melodramat v Daleko do nebe, navíc zaostává za svým dalším inspiračním zdrojem Pouto nejsilnější); Assassin (pokud kontemplativní wuxia, tak leda Velmistr); Učitelka (problém nevězí jenom v didaktičnosti scénáře a nefunkčnosti paralely prospěchářství nehledě na režim, nýbrž i v nekompatibilnosti vyprávění a stylu); Julieta (už to není hra se soap operou, ale soap opera samotná, která poukazuje na vyčerpanost určitých almodovarovských temat a motivů přítomných v jeho ceněných dílech); American Honey (k mému překvapení velmi klasicky odvyprávěné a velmi konvenčně vystavěná indie záležitost, která je banálním white-trash muzikálem s metaforami na hranici směšnosti); Noční zvířata (jako melodrama zpasivňující mužské postavy a okázale předvádějící emoce pozoruhodné, jenže snaha o srozumitelné a přehledné vyprávění v podobě užívání paralelismů nenechává nic interpretaci, a tak je výsledkem midcult).   

Překvapivší kinofilmy (zhlédnuté v roce 2016): Zoolander No. 2 (formálně nesmírně promyšlená satira, jejímž terčem je i ona sama, respektive vše, co vychází z módy a znovu se do ní navrací); Batman v Superman: Úsvit spravedlnosti (recenze zde); Grimsby (slabší než předchozí cohenovky, přesto hranice vkusu překračující a salvy smíchu vyvolávající satira předsudků o nižší společenské třídě); X-Men: Apokalypsa (recenze zde); Správní chlapi (nikoliv opakování, protože jsem nezaznamenal, že by Shane Black kdy napsal a režíroval retronoir); Den nezávislosti: Nový útok (recenze zde). 

Nejlepší filmy mimo českou kinodistribuci (uvedené a zhlédnuté v roce 2016): Elle (netradičně vystavěná rape and revenge exploatace, která je zároveň velmi podvratně komedií mravů, aby se v závěru ukázalo, že šlo celou dobu o neonoir, ve kterém ženy nechtějí sehrávat roli femme attrapée, nýbrž femme fattale.); Hell or High Water (aktualizovaný western se silnou audiovizuální - kamera, hudba - složkou); Théo a Hugo (gay variace na linklaterovskou "Před" trilogii, která oproti jiné gay variaci na linklaterovskou "Před" trilogii - Looking - více tematizuje problematiku AIDS); Closet Monster/Skryté monstrum (coming-of-age a coming-out drama jako body cronenbergovský horor); The Childhood of a Leader (nejsuverénnější debut z produkční stáje Borderline).  

Nejlepší domácí seriály (uvedené a zhlédnuté v roce 2016): Modré stíny (nejlepší český polistopadový seriál, který vypovídá o společenské porevoluční deziluzi prostřednictvím excesivního stylu); Pustina (recenze celé minisérie zde); Semestr (zžánrovělé mumblecore, jehož ozvláštnění spočívá v pnutí mezi diegesis a mimesis). 

Nejlepší zahraniční seriály (uvedené a zhlédnuté v roce 2016): Akta X (10. řada - zklamané reakce dle mého vychází z toho, že spousta lidí žila v mylné představě dvou dominantních typů - mytologický a monstrum týdne - epizod, více viz zde); American Crime Story - The People v. O.J. Simpson (dlouhými jízdami a změnami hledisek stylisticky nemálo opojné, tematicky - rasismus, xenofobie, šovinismus, média, manipulace s veřejným míněním ad. - nesmírně hutné, jeden z vrcholů televizní dramatické tvorby); Atlanta (satirické - sedmý - a sociálně-dramatické - desátý - díly jsou nejlepší, jinak nadprůměr); Bates Motel (4. řada - prequel stavící na dynamice vztahu matka-syn a funkční hlavně díky výborným hereckým výkonům, závěr nesmírně působivý); BoJack Horseman (3. řada - typicky netflixácky nevyrovnané, hranice média i sitcomového formátu překračující existenciální satira s mluvícím koněm, který hraje přesvědčivěji než Sarah Jessica Parker v Divorce). 

Dále Crisis in Six Scenes (Woody Allen proti quality TV vyrukoval s retro TV a trefně si utahuje nejenom z politických a společenských paralel mezi minulostí a současností, ale i z proměny požadavků televizního publika); Černé zrcadlo (3. řada - ne tak vzdálená budoucnost, adorované San Juniperio mírně přeceňované kvůli tomu, že vybočuje z "řady"); Červený trpaslík (11. řada - retro TV pro pamětníky a pamětnice); Domek z karet  (4. řada - ubylo sebeuvědomělých promluv bořicích čtvrtou stěnu, na trefnosti glosování společenského dění se nic nezměnilo); Gilmore Girls: A Year in the Life (melodrama, na které netřeba navázat, protože uzavírá kruh); Hledání (celovečerní film zakončující dvě řady queer odpovědi na Sex ve městě); Jedna noc (lepší než britský originál, ambivalentní procedurál o institucionálním svrabu, který ulpí); Městečko South Park (post-satira do doby post-pravdy); Mladý papež (recenze necelé první poloviny zde, druhá mírně povolí, ale stále jde o formálně i tematicky nejjednotnější podívanou od HBO). 

Dále Mr. Robot (2. řada - rozklad očekávání spojených s koncem první řady i s formátem pořadu, stále však nesmírně promyšlené); Sense8: A Christmas Special (zcela jinde než první řada i většina loňské audiovizuální produkce, protože se celovečerní speciál přemosťující řady oprošťuje od experimentoání se síťovým vyprávěním a posouvá se k ideologickému statementu užívajícímu historicko-materialistický způsob vyprávění); Sherlock: Přízračná nevěsta (vrcholová myšlenková hra); Stranger Things (nejenom pastiš osmdesátkové angloamerické popkultury); The Exorcist (značku to pouze netěží, místo toho ji rozvíjí); The Get Down (netflixácky nevyrovnané, pilot a poslední díl TOP audiovize 2016); Vinyl (recenze necelé první poloviny zde, celku pak zde); Westworld (recenze pilotu zde, vrcholová skládačka).

Nejlepší dokumenty: De Palma (cinefilní radost pro auteuristy); FC Roma (kategorie Slušný Čech se vztahuje na lidi nehledě na etnicitu, xenofobie je sdílená vlastnost početné části populace); Český žurnál: Výchova k válce ("klusákovská" škola: aktivistické a sebereflexivní); Arzenál (cyklus - nevyrovnaná a svou neobjektivností v různých sporech problematická popularizace vědy, avšak záslužná).

Nejlepší videoklipy: Kayne West - Famous (konceptuální umění bo co); Radiohead - Daydreaming (historie jedné kapely a poloviny života jejího performera), Burn the Witch (dtto v animované podobě); Řezník - Pan Au (vhodnější pohádka pro děti než cokoliv z těch českých, vloni do kin a televize uvedených); David Bowie - Lazarus, Blackstar.   

Nejlepší knihy: Kinematografie a stát v českých zemích 1895-1945 (Ivan Klimeš), Paul Verhoeven (Zdeněk Hudec); Vadí - nevadí: Česká filmová cenzura v 60. letech (Lukáš Skupa), Vyhnání do ráje: Poslední člověk Terrence Malicka (Martin Škabraha).
Nejlepší diplomové práce (obhájené roku 2016): Československý filmový plakát - možná typologie a rétorika propagační formy (Radim Měsíc, FF UPOL, Mgr); Hyperrealismus Franka Tashlina: Neoformalistická analýza filmu Will Success Spoil Rock Hunter? (Marek Koutesh, FF UK, Bc); Motiv bludiště jako vnitřní struktura filmu Prisoners (Zdeněk Mádr, FF UPOL, Bc); Specifika amerického kvazivědeckého seriálu, 2000-2006 (Janis Prášilů, FF MU, Mgr); Pohyb kamery v českém fikčním filmu do roku 1922: prostředek, postup a funkce (Tomáš Lebeda, FF MU); Vývoj Blu-ray trhu v ČR: Distribuční strategie a jejich dopad na adopci HD formátu (Anna Kopecká, FF MU, Bc); Vzorce a funkce automobilových honiček v hollywoodském filmu (Barbora Sádlíková, FF MU, Bc), Žánrová analýza pohádek Zdeňka Trošky (Ondřej Sabol, FF UPOL, Mgr).
_______________________________________________________________________

Jan Varga

10 nejlepších filmů v kinech za rok 2016:

Sázka na nejistotu - Nejlepší drama o americké krizi na trhu s nemovitostmi a zároveň nejlepší komedie o hypotékách v jednom. Nesmírně zábavný a stejnou měrou mrazivý snímek plný nadhledu, sebereflexe a informací o americkém finančním systému podávaných ve zběsilém tempu.
Spotlight - Shodou okolností též vítěz Oscara za nejlepší film, k tomu ale dusná a dusivá novinářská pátračka po kněžích zneužívajích děti, která však nikdy nesklouzne k patetismu a rádoby dojemnému diváckému vykořisťování. Film, co se zaryje pod kůži.
Saulův syn - U zarývání se pod kůži zůstáváme i v případě vítěze Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film. Maďarský snímek nabízí nehorázně působivý naturalistický vhled do života v koncentračním táboře, věrohodnější než cokoli, co jste měli možnost doposud v hraném filmu vidět.
Realita - Nekonvenční francouzská skládačka plná časových paradoxů, snových sekvencí, filmů ve filmu a navzájem se prolínajících dějových rovin, jež nelze rozplést. Matoucí a netradiční film o tom, že někdy život prostě smysl nedává.
Správní chlapi - Příjemné překvapení, žánrová retro krimikomedie o dvou detektivech na stopě, co hýří hláškami a chovají se nekorektně. Výborné postavy a výborné gagy.
Toni Erdmann - Hystericky vtipná německá komedie o nevhodných kanadských žertech v seriózním prostředí korporátních manažerů, zároveň však zásadní evropské drama vyjadřující se k současnému světu, společnosti a vztahům. Vynikající pocta otcům a smyslu pro humor. Černý kůň z Cannes, který vymetl Evropské filmové ceny.
Sebevražedný oddíl - V podstatě asi guilty pleasure, avšak neskutečně dobře nasnímané a natočené výhradně na efekt tak brutálně, že nelze nepodlehnout. Temný anti-superhrdinský akčňák nabitý nekompromisní vervou, popcornovka roku.
Buchty a klobásy - Pro děti nevhodný animák o mluvících potravinách, u nějž je třeba si průběžně otírat oči od samého smíchu. Extrémně vulgární, politicky nekorektní a odvázaná smršť vtipů, ale snesitelná opravdu jen pro některé nátury.
Příchozí - Sci-fi o přistání mimozemšťanů na Zemi, ale natočená a napsaná velmi inteligentně a prostá jakékoli akční scény. Překvapivě komorní, ale přitom poměrně velkolepý a emotivní zážitek ozdobený vytříbenou pointou, napínavou atmosférou a chytrými dialogy.
Komorná - Vtahující a uhrančivá hra s divákem, prodchnutá tabu erotikou, thrillerovou zápletkou a detektivními prvky. Jihokorejsky divná a zvrácená, ale také exoticky přitažlivá a sebevědomě přechytračelá.
_______________________________________________________________________

Václav Limberk

Nejlepší filmy: Osm hrozných, Bohové Egypta, Nikdy nejsme sami, Kniha džunglí, Julieta, Krotitelé duchů, Mělčiny, Můj kamarád drak, Zúčtování, Muž jménem Ove a Rogue One: Star Wars Story.

Nejlepší seriály: Ash vs Evil Dead (2. série), Narcos (2. série), Bosch (2. série), Pustina, Wolf Creek, Jedna noc. 

Mimo distribuci: Hell or High Water, Wiener-Dog, Infiltrátor, Demolition, Carnage Park, Green Room, Clown, Ip Man 3, Elvis & Nixon, Morgan.

Další zajímavé tituly: Deadpool, Anomalisa, Totem vlka, Já, Olga Hepnarová, Ulice Cloverfield 10, Kolonie, Vzpomeň si, V zajetí démonů 2, Hra peněz, Zhasni a zemřeš, Jason Bourne, Sebevražedný oddíl, Ben-Hur, Smrt ve tmě, The Beatles: Eight Days a Week - The Touring Years, Neon Demon, Anthropoid, Příchozí, Hacksaw Ridge: Zrození hrdiny, Santa je pořád úchyl. 

Největší zklamání: Ave, Caesar!, Batman v Superman: Úsvit spravedlnosti, Jak básníci čekají na zázrak, Legenda o Tarzanovi, Star Trek: Do neznáma, Sully: Zázrak na řece Hudson, Cafe society, Elle.

Nejhorší filmy: Série Divergence: Aliance, Pád Londýna, Centrální inteligence, Matky na tahu, Dítě Bridget Jonesové, Inferno, Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti, Děda je lotr.
_______________________________________________________________________

Vratislav Šálek:

Na úvod žebříčku jen doplním, že z filmů, které by do jeho konečného pořadí mohly mluvit, jsem dosud (mimo komiksových hitů, u nichž šlo o záměr) neviděl Příchozí, Hacksaw Ridge: Zrození hrdiny a Toniho Erdmanna, z českých pak Rudého kapitána.

Osm hrozných - neuvěřitelný filmový orgasmus, který byl jednoznačně ovlivněn tím, že jsem ho viděl v kině a na širokoúhlém plátně. Tříhodinová "tarantinovská" konverzačka okořeněná nekorektními vtipy, brutálním násilím, černým humorem a perfektními hereckými výkony, byla loni jediná, které jsem dal plný počet.

Sázka na nejistotu - svižné komediální drama, které objasní složité finanční pojmy i analfabetům, nebojí se pojmenovávat pravdu, je z něj cítit lehká nadsázka a především nabízí výtečnou režii, propracovaný příběh a jedinečné herecké výkony, z nichž utkví hlavně trojice Christian Bale, Ryan Gosling a Steve Carell.

REVENANT Zmrtvýchvstání - na rozdíl od Iñárrituova předchozího Birdmana si drsný a naturalistický dobrodružný western už podruhé asi celý nepustím, ale kvůli famózní úvodní bitvě, nádherné kameře a Leonardu DiCapriovi v hlavní roli se do výběru toho nejlepšího nakonec dostal. A přiznávám bez mučení, že se na tom projevilo i to, že už několik let jsem u sledování filmu takhle fyzicky netrpěl.

Saulův syn - nejintenzivnější drama o holocaustu za poslední desítky let, které se musí vidět, a jehož důležitost a kvalita spočívá v tom, že díky takřka "first person" kameře konečně poznáme, jak to v koncentračním táboře vypadalo a jak zrůdně bylo vše promyšlené. Asi nejdůležitější film roku.

Čarodějnice - depresivní, "schizoidní" a bezvýchodný horor, v němž debutant Robert Eggers neděsí litry krve, ale tím, co se v příběhu fanaticky náboženské rodiny stane, jaké to má důsledky a jak marný je boj s totálně zaslepenou myslí. Body navíc přidává i nádherná archaická angličtina a perfektní obsazení.

Spotlight - nedivácký, ale výtečný novinářský snímek o tom, že poctivá investigativní žurnalistika bez předsudků a komerčních snah je pořád dost důležitá. Mrazivý příběh, který se může dít všude na světě, perfektně graduje, nedá vydechnout a navíc je precizně zahrán. Překvapivý Oscar za nejlepší film je v dobrých rukách.

V zajetí démonů 2 - hororový bůh současnosti James Wan sice vesměs točí to samé, jenže nějakým zázrakem to pořád funguje a jeho horory nejsou tuctovými záležitostmi. Pokračování děsivých osudů manželů Warrenových je skvělou dobovkou, má promyšlené a fungující lekačky a spoléhá se na relativně uvěřitelný příběh. Předtitulková scéna z Amityville je navíc tím nejlepším, co jsem loni viděl.

Sully: Zázrak na řece Hudson - mám slabost pro Clinta Eastwooda a skutečným příběhem o hrdinském činu skromného pilota mě znovu dostal. Samotnou havárii ukáže až na konci a po celou dobu se zabývá tím, jaké to je být nechtěnným hrdinou a také tím, že právě ti nejobyčejnější "hrdinové" nemají lehký život a místo, aby jim byl vzdáván hold, jsou taháni po soudech. K tomu musíme připočítat výborného Toma Hankse a je jasné, že tohle špatně skončit nemohlo.

Překvapení roku - Hardcore Henry (nejlepší adaptace neexistující videohry, která plně využila svůj potenciál a jakékoli další pokračování je absolutním nesmyslem) a Deadpool (aneb mezi slepými jednooký králem, neboť nejde o nikterak zásadní film, vzhledem k jeho nekorektnosti a teenagerovské vulgaritě je ale jiný, což - bohužel - stačí k úspěchu).

Český film roku - Rodinný film (vydařený počin, který zůstal na půl cesty mezi diváckým mainstreamem a zdařilým artem evropského střihu a tyhle dvě nesouvisející roviny spojil téměř dokonale a mohl by překročit i hranice našeho státu), upozornit se sluší i na komorní Učitelku, která je po dlouhých letech nejlepším filmem dua Petr Jarchovský - Jan Hřebejk a jen utvrzuje v tom, že prvnímu jmenovanému příběhy z minulosti sedí a Zuzana Maurery se za ni nejspíš bude ucházet o Českého lva.
_______________________________________________________________________

Pavel Bárta

10 nejlepších snímků roku 2016:

1. Příchozí – neskutečně podmanivé, soustředěné a precizně natočené sci-fi drama, jehož hlavní síla tkví v inteligentním scénáři se skvělou pointou a především ve výkonu Amy Adams, která si tento rok podmanila filmový svět nejen díky tomuto filmu, ale také kvůli snímku Noční zvířata.

2. Elle – Amy Adams není jediná zrzka, která letos excelovala ve dvou žánrově odlišných filmech. Stejně na tom je i Isabelle Huppert, legenda francouzského filmu, jež svůj status jedné z nejlepších hereček současnosti stvrdila jak ve filmu Elle, tak i v dramatu Začít znovu. Kontroverzní snímek Elle provází nálepka ‚komedie o znásilnění‘, což je pravda jen napůl. Samotné znásilnění není nikdy zlehčováno, ovšem nevšední reakce hlavní hrdinky vyvolává salvy smíchu i husí kůži. Režiséru Paulu Verhoevenovi patří potlesk za odvahu posouvat hranice stereotypního vnímání.

3. Komorná – režisér Park Chan-wook nabízí thriller, který odmítá zajeté vypravěčské struktury a vře sexuálním napětím. Kombinace vypilovaného vizuálu, skvělého soundtracku a jedinečných hereckých výkonů dělá z Komorné nejlepší film od dob režisérova kultovního snímku Oldboy.

4. Noční zvířata – režisér a fashionista Tom Ford se po svém kritikou opěvovaném debutu Single Man vrací se stejně brilantním, ač žánrově odlišným snímkem, který famózně splétá realitu a fikci, kombinuje vztahové melodrama a drsný thriller, a nabízí (dle očekávání) vytříbený styl a vysokou módu, stejně tak ovšem (celkem překvapivě) rozehrává drsný thriller v zaprášených zákoutích Texasu. Ústřední duo Amy Adams a Jake Gyllenhaal je famózní.

5. Brooklyn – režiséru Johnu Crowleymu se adaptací románu Brooklyn spisovatele Colma Toibína povedla nevídaná věc, a to sice přenést na plátno jednoduchou dějovou linku a její podtextovou emocionální komplexnost s nebývalou lehkostí a stejným těžce postižitelným kouzlem, kterým čaruje předloha. Na první pohled se Brooklyn může jevit jako starosvětská podívaná, ve skutečnosti se však jedná o svěží dílo, kterému vévodí geniální Saoirse Ronan v hlavní roli.

6. Carol – zahraničními kritiky velebená Carol českými kiny prošuměla bez valného zájmu a ani ohlasy na ni nebyly tak nadšené. Přitom se jedná o elegantní a významné dílo (nejen) pro LGBT komunitu. Práce s kamerou, která se vyžívá ve vrstvení filtrů, kdy se na hlavní postavy dívá skrz zrcadla, skla, nebo třeba řadu dveří, sice může působit jako zcizovací efekt, její záměr je spíše ale estetický. Pokud na hru přistoupíte, čeká vás ojedinělý zážitek.

7. Humr – podobně jako Carol i Humr bodoval spíš v zahraničí než u nás. Jeho originální koncept, přesné balancování mezi úsměvem a zděšením, a Colin Farrell jako oplácané ztělesnění deprese a později i lásky jsou však natolik neodolatelné aspekty, že se dá filmu odpustit i nějaká ta moucha.

8. Osm hrozných – tříhodinově, téměř divadelně, širokoúhle, s vervou, s humorem, s rasistickou poznámkou, se spoustou krve a prostě tak, jak to umí jen Tarantino. Už aby tu byl zas.

9. REVENANT Zmrtvýchvstání – režisér Alejandro González Iñárritu a Leonardo DiCaprio se do toho ve snímku Revenant opřeli tak naturalisticky, že už to víc snad ani nejde. Zvláštní pochvalu si zaslouží úvodní sekvence přestřelky mezi domorodými Indiány a kolonizátory. Navíc Leo konečně získal Oscara (ač se zřejmě nikdo neubrání pocitu, že přeci jen v jiných svých rolích měl trochu více co nabídnout).

10. Toni Erdmann – ač mě první dvě třetiny tohoto německého snímku nenadchly tak jak zbytek světa, poslední třetina ve mně vyvolala výbuchy smíchu jako málokterý film – a to nejen letos, ale vůbec. 
_____________________________________________________________________
Celkové zhodnocení (dle výskytu v žebříčcích):
1. Osm hrozných (5x)
2. Toni Erdmann, Příchozí, Komorná (4x)
3. Sully: Zázrak na řece Hudson, REVENANT Zmrtvýchvstání (3x)