Předsudků se někteří filmoví režiséři nezbaví tak snadno jako náplasti. Filmy Uweho Bolla jsou předem špatné, Tarantino je upovídaný a Lynch divný. Brad Anderson byl zas ještě donedávna považován za slibného režiséra psychologických thrillerů, které jsou originální, znepokojivé a Christian Bale v nich vypadá spíše jako Špagetka nežli Štaflík. Jenomže mnohdy stačí i pár klopýtnutí a po úctě nejsou ani památky. Podprůměrný Transsibiřský Expres nenaplnil svá očekávání a Andersonovo nejnovější dílo, horor Vanishing on 7th Street je rovnou jedním z průšvihů loňské filmové sezóny. A přitom to celé začíná docela slibně. Jednoho dne se v ulicích Detroitu kamsi vypaří veškeré lidské obyvatelstvo, nechajíce za sebou jen své šaty a pár béčkových herců, které tato událost řádně poděsí. První minuty filmu, kdy Anderson představuje zápletku a nechává postavy se s nastalou situací vypořádat, jsou celkem obstojné a minimalistická hudba dokresluje téměř hmatatelnou atmosféru. Patrně nejlepší a nejdražší záběr z filmu, v němž se hlavní hrdina hraný Haydenem Christensenem rozhlíží po liduprázdném městě, kazí právě zde velmi unyle hrající Christensen nasazující namísto výrazu zděšení výraz krátkozrakého důchodce, který si na luštění křížovky zapomněl vzít brýle. Ostatní tři herci (Thandie Newton, John Leguizamo a dvanáctiletý černoušek) filmem prošumí jako celaskon. Kdo z popisu vytušil hororové drama o jedné cestě z vymřelého Detroitu na druhý konec Ameriky, ten ať své myšlenky vrátí zpátky do šuplíku. Děj se od (relativně povedeného) úvodu přesune o tři dny dopředu a divák je tak dosti nevybíravým způsobem obeznámen, že slunce pomalu přestává vycházet a za tmy mohou hrdiny sežrat jakési stíny. Christensen, Newton, Leguizamo a černoušek na sebe pak po dvaasedmdesáti hodinách náhodou narážejí v útulném jazz baru a snaží se držet při chodu záložní generátor světla. A pak se už jen dobrou hodinu bojí tmy anebo o svém strachu aspoň hovoří. Anderson děsivě zhasíná barové neony (což by bylo opravdu strašidelné, kdyby se tak nedělo v podstatě neustále), hrdinové, kteří se vydají ven, stále někam nešikovně padají a ztrácí tak své rozsvícené baterky a temnota se pohybuje s rychlostí gazely a nejde z ní vůbec žádná hrůza. Scénárista Anthony Jaswinski, autor mj. solidního hororu Rovdyr, zplodil jeden z nejhorších katastrofických scénářů vůbec a Shyalamanovo Stalo se je proti jeho báchorce takřka oscarovým materiálem. Na své si totiž v jeho látce přijdou především ti, kdo se u podobných filmů těší na dramatická rozhřešení a pointu jako takovou. Film kupodivu dobře odsýpá ve scénách odehrávajících se ve dne. Krátké flashbacky hrdinů, úvod, i závěrečný dovětek mají atmosféru a za tu nemůžeme poplácat po zádech nikoho jiného než pana režiséra. To, že je scénář jedna z největších hororových hovadin, zasahujících ve své bezbřehé drzosti i do sci-fi žánru, není jeho chyba, a proto se pro tentokrát vzdává i svých obvyklých zádumčivých záběrů a jiných režisérských copyrightů. A já si po pár hodinách dobře pamatuji jen na prima svítící kroužky z diskoték a zářící boty od Vietnamců, kterak jakési holčičce zachraňují kejhák. A to, milí přátelé, není bráno jako vtip. Vanishing On 7th Street ve mně vzbuzovalo nejrůznější emoce kromě obav o postavy a strachu jako takového. Po kousavém traileru tak přichází k divákům horor bez zubů, kterému může ve filmovém roce 2010 konkurovat snad jen podobně pošetilá Legie. Brad Anderson, vzývaný talent neotřelých filmů, by si měl urychleně najít slušného scénáristu, než bude jeho jméno natrvalo zakopáno v hollywoodském hřbitově.