První ze jmenovaných nyní přichází se snímkem Sieranevada, jenž je popisován jako intenzivní a hutný divácký zážitek, což je dáno jednak jeho dusnou atmosférou v komorním prostředí stísněného bytu ve starém činžáku, ale i tím, že se odehrává prakticky v reálném čase a trvá skoro tři hodiny. Ty tři hodiny ale uběhnou překvapivě rychle, ačkoli úvodní, několik minut dlouhá a vlastně nedějová scéna, jež se navíc odehraje téměř bez dialogů, jakýsi nepříjemný dojem těžko stravitelné pomalosti naznačuje. Ve zbytku filmu je ale tolik postav, tolik příběhů a řeší se v něm tolik zajímavých věcí, že je až skoro škoda, že není naopak ještě delší.Na začátku sledujeme lékaře Laryho, jak se v manželčině doprovodu vydává do bytu své matky, kde je uspořádána velká rodinná sešlost za účelem rituálního uctění památky Laryho otce, který před více než měsícem zemřel. Film ale hlavního hrdinu nemá, protože Lary záhy celkem snadno a přirozeně splyne v panoptiku svých příbuzných, kteří by se asi za jiných okolností v tak hojném počtu nesešli, a kteří se připravují na velkou hostinu a na příchod kněze, jenž by měl odsloužit zádušní mši, požehnat bytu, jídlu a oblečení zesnulého.
Velebný pán má ale zpoždění, takže na něj všichni čekají jak na Godota (i s jídlem) a během neustálého oddalování oběda na neurčito (takový buñuelovský motiv) se neubrání hádkám, připomínání dávných křivd, vytahování kostlivců ze skříní a všem možným sporům, které variují od výčitek z minulosti přes problematické vztahy, politiku, náboženské otázky a nutnost dodržovat tradice až po diskuze nad konspiračními teoriemi.Ani se nedá říct, že by Sieranevada měla nějaký příběh – jde spíš jen o záznam jednoho hektického a emocemi nabitého rodinného srazu, v němž se herci dokonale převtělili mezi příslušníky rozvětvené rodiny, kteří sice mezi sebou nechovají vyloženě nenávistné vztahy a až na výjimky nemají potřebu na sebe křičet nebo na sebe být zlí, ale zásadně se rozcházejí v názorech, v politickém, kulturním či náboženském smýšlení a v životní filozofii, což bohatě stačí k podstatnému tření a k neustálému vytváření konfliktů. Výsledek je přitom maximálně realistický a civilní a víceméně podobný tomu, co mnozí diváci dost možná znají z vlastních rodinných setkání, akorát je to o trochu víc přehnané a vyhrocenější, ale zároveň nadnesené a odlehčené. Díky tomu se dá u filmu i dobře pobavit a některé jeho pasáže lze vnímat i jako černou, případně absurdní komedii.
Velice úsměvná je např. zápletka točící se kolem zádušního rituálu spočívajícího v tom, že jeden z pokračovatelů rodu zdědí po zesnulém sváteční oblek a pronese v něm jakousi modlitbu, k čemuž je víceméně donucen Laryho bratranec, jemuž je ten oblek ale příliš velký a zároveň dotyčný není schopen vydržet v jedné místnosti se svým otcem, leč tvrdohlavá vdova zkrátka trvá na nutnosti tradici dodržet, což vede k situaci vyhnané skutečně ad absurdum. Z podobného soudku je i okrajová postava nějaké zdrogované a namol opilé feťačky, kterou jedna z postav dovede do už tak dost zaplněného bytu (hrdinů je nejméně tucet) coby svou kamarádku, kterou pro její stav prostě nemohla nechat někde samotnou, a která je sice odklizena někam stranou, ale sem tam se náhodně probudí a zvrací.
Oproti nedávnému Je to jen konec světa, kde o hutnou rodinnou nevraživost také nebyla nouze, však Sieranevada nesklouzává k přílišné hysterii, přehnanému afektu, ani ke zbytečnému křiku a není ani trochu stylizovaná, přičemž úspěšně dokazuje, že tiché spílání, vyčítavé pohledy či citová manipulace jsou neméně účinnými prostředky, což s režisérovou puntičkářskou důsledností ve výstavbě děje a charakterizaci postav (Cristi Puiu je též autorem scénáře) dělá ze Sieranevady takřka katalog všech možných nezáviděných lidských vlastností a vzorců v chování, které mohou být divákovi důvěrně známé z jeho vlastního okruhu příbuzných či přátel.
Sieranevada je precizním mistrovským kouskem stavícím na minimalismu, komorním opusem, veledílem nacpaným do padesáti metrů čtverečních. Filmem, který je nutné obdivovat pro jeho scénář, režii a herecké výkony. Na druhou stranu se nedá ubránit pocitu, že s těmi postavami, prostředím a motivy, které jsou ve filmu prezentovány, by se dalo ještě podstatně víc vyřádit, lépe je využít a případně nechat děj ještě déle gradovat. Třeba ta zvracející feťačka je tam dost samoúčelná a netočí se kolem ní žádná pointa (pokud tedy její přítomnost nepodléhá nějaké umělecké metaforické interpretaci).
Velice úsměvná je např. zápletka točící se kolem zádušního rituálu spočívajícího v tom, že jeden z pokračovatelů rodu zdědí po zesnulém sváteční oblek a pronese v něm jakousi modlitbu, k čemuž je víceméně donucen Laryho bratranec, jemuž je ten oblek ale příliš velký a zároveň dotyčný není schopen vydržet v jedné místnosti se svým otcem, leč tvrdohlavá vdova zkrátka trvá na nutnosti tradici dodržet, což vede k situaci vyhnané skutečně ad absurdum. Z podobného soudku je i okrajová postava nějaké zdrogované a namol opilé feťačky, kterou jedna z postav dovede do už tak dost zaplněného bytu (hrdinů je nejméně tucet) coby svou kamarádku, kterou pro její stav prostě nemohla nechat někde samotnou, a která je sice odklizena někam stranou, ale sem tam se náhodně probudí a zvrací.Ve většině hádek a hovorů ale jde humor stranou, neb v nich hraje prim seriózní odhalování vztahů, lidských stereotypů, generačních rozdílů a sdílené zatíženosti národní minulostí až na dřeň. Postavy si navzájem hýbou žlučí, chovají se sobecky a umíněně a jsou si hrozně odlišné a vzdálené, byť jsou jedné krve. Zračí se v nich příznaky ponorkového syndromu, kdy jsou schopny donekonečna do sebe rýpat kvůli každé drobnosti, která jim leze na nervy, a buď se nechají snadno vytočit, nebo v sobě naopak všechnu zlost, zášť a výčitky dusí a akumulují.
Oproti nedávnému Je to jen konec světa, kde o hutnou rodinnou nevraživost také nebyla nouze, však Sieranevada nesklouzává k přílišné hysterii, přehnanému afektu, ani ke zbytečnému křiku a není ani trochu stylizovaná, přičemž úspěšně dokazuje, že tiché spílání, vyčítavé pohledy či citová manipulace jsou neméně účinnými prostředky, což s režisérovou puntičkářskou důsledností ve výstavbě děje a charakterizaci postav (Cristi Puiu je též autorem scénáře) dělá ze Sieranevady takřka katalog všech možných nezáviděných lidských vlastností a vzorců v chování, které mohou být divákovi důvěrně známé z jeho vlastního okruhu příbuzných či přátel.Součástí zážitku je i kamera, která neustále těká sem a tam, slepě následuje různé postavy napříč bytem, neví, kam se spíš vrhnout, zmateně se rozhlíží a nakonec pokaždé přenese svou pozornost někam, kde se zrovna začne něco dít. Jako kdyby byla další postavou, jakýmsi anonymním pozorovatelem, pro ostatní neviditelným, který by chtěl u všeho být a všechno vidět, slyšet každou hádku a nepřipravit se o nic zásadního.
Sieranevada je precizním mistrovským kouskem stavícím na minimalismu, komorním opusem, veledílem nacpaným do padesáti metrů čtverečních. Filmem, který je nutné obdivovat pro jeho scénář, režii a herecké výkony. Na druhou stranu se nedá ubránit pocitu, že s těmi postavami, prostředím a motivy, které jsou ve filmu prezentovány, by se dalo ještě podstatně víc vyřádit, lépe je využít a případně nechat děj ještě déle gradovat. Třeba ta zvracející feťačka je tam dost samoúčelná a netočí se kolem ní žádná pointa (pokud tedy její přítomnost nepodléhá nějaké umělecké metaforické interpretaci).Zároveň snímek rozhodně není chudý na hlušší místa nebo na rozvláčnější pasáže, které jsou hlavním důvodem toho, proč nepůsobí vidina druhého zhlédnutí filmu při jeho masivní délce zrovna dvakrát lákavě. Jde o výjimečný a skvělý počin, který rozhodně stojí za podívání, leč s výhradami, kvůli nimž ho lze doporučit opravdu jen těm, které zajímá, a kteří se nezhrozí při představě, že by se měli dívat na tříhodinové rumunské drama.
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
