Festival španělských filmů nazvaný La película, pořádaný letos v Praze i Brně, se vyznačuje bohatou nabídkou, unikátní je hlavně cyklus děl spojených s corridou. Avšak nechybějí ani návraty do temné minulosti, kdy generál Franco nastolil brutální diktaturu. Stísňující poměry se filmaři často pokoušeli ozvláštnit také volbou dětského hrdiny a jeho zasazením do ponurých příběhů, ať již zachycovaly rodinné prostředí (Starý dům uprostřed Madridu) nebo se dotýkaly širších společenských a politických kontextů (Duch úlu, Faunův labyrint). Do tohoto okruhu patří nejnověji Tmavý chléb, který se odehrává nedlouho po Frankově vítězství v občanské válce. Režisér Agustí Villaronga zachycuje zprimitivnělou, mravně rozvrácenou, vůči mocenské zvůli bezbrannou vesnickou společnost (zejména u podezírané a pronásledované mužské části, zatímco ženy se mlčky podřizují dřině v továrně, aby zajistily rodinu), u níž přetrvávají určité iluze o násilně zašlapaných ideálech, ale současně je schopna páchat násilí. A zejména skrývá skutečné pohnutky svého jednání, případně i jednání samé, ochotna je ve vlastních očích omlouvat, ba vytěsňovat z povědomí. Hned úvodní sekvence naznačuje téměř anonymní zlo: člověk v kápi, jemuž nevidíme do obličeje, ubije vozku a spolu s omráčeným koněm shodí jeho povoz ze skály, aniž tuší, že se v něm ukrýval vystrašený synek zavražděného. První, kdo místo tragédie objeví, je malý Andreu (Francesc Colomer), vyjukaný školák, jenž těžce zraněného chlapce zastihne ještě naživu a zaslechne, jak hoch zašeptá jméno ducha údajně obývajícího nedalekou jeskyni... Samolibý frankistický hodnostář (Sergi López), jenž případ vyšetřuje, se chystá z vraždy obvinit Andreuova otce, někdejšího přívržence "rudých", jenž kvůli ohrožení prchá z domova údajně do Francie - a záhy jej následuje i Andreu, odeslaný do jen zdánlivého bezpečí u vzdálené příbuzenské rodiny. Zde se setkává s dalšími dětmi, zejména se zmrzačenou, předčasně dospělou dívkou Núrií (Marina Comasová), jíž výbuch náhodně nalezeného granátu utrhnul ruku v zápěstí; pocit vykořenění i sdílených tajemství je dočasně spolčuje. A také zažívá intenzivní pocit sounáležitosti "s poraženými" a chudými, jimiž bohatí stoupenci Frankova režimu opovrhují - jak to ostatně tezí, že dějiny píší vítězové, odůvodňuje i učitel ve škole. Nadaný Andreu, dosud se jen zvídavě dívající kolem sebe, jemuž chce udřená matka (výmluvný je její emotivní výbuch, když říká, že jediné, co nový režim zajistil, je skýva tmavého chleba) zajistit lepší budoucnost, končí v adopci bohaté ženy. Avšak v jeho nepřítomném, již se zatvrzujícím pohledu vytušíme, že jej niterně semlela lavina stresujících událostí. Spěje k mentalitě bezohledného člověka, jenž zapřel sama sebe, své kořeny, niterně spjatého s vládnoucím režimem. Křivolaký proces zřejmě nezvratného zhrubnutí dětské duše se stává důležitou položkou celého vyprávění. Pozoruhodná je modelace i dětí již prozřelých a zbavených jakýchkoli iluzí - jako v případě Núrie Mariny Comasové. Ta se s až morbidním zaujetím upíná ke střípkům minulosti, uchovává si třeba zčernalý, uschlý zbytek končetiny. A samozřejmě se tu vyskytují i děti z protilehlé, „vítězné“ strany, které dávají najevo svůj přezíravý postoj. I kdybychom přijali domněnku, že dění je nahlíženo Andreuovým pohledem (ale není tomu tak důsledně, i když kamerou zprostředkované chlapcovo kradmé nahlížení, co se děje mezi dospělými, je vcelku působivé), přesto nelze přehlédnout zbytečné povahopisné i motivické schválnosti - například otcův úkryt právě na půdě velkého domu u příbuzných, kde jej Andreu vypátrá, když se v noci vydá po stopách podezřelého šramotu. Vypravěčské uchopení, které i po vizuální stránce zůstává tradiční, s obvyklým pošmourným nasvícením chudinských interiérů, si pohrává s prvky tajemství, ba hororu. Dokládají to nejen strašidelné vyprávěnky, ale zejména snová sekvence, v níž Andreu v jeskyni přihlíží násilnickému činu zdivočelých vesničanů, kteří vykastrovali vyhlédnutého nebožáka. Pro Andreua je pak zjištěná skutečnost ještě děsivější nežli případné pohádkové historky, které ji mají zastřít. Nicméně výsledek rozhodně nedosahuje drtivé významové zacyklenosti, k jaké dospěl například již zmíněný Faunův labyrint, naznačující, že jediným únikem dítěte před hrůzami "dospělého" světa je pohroužení do fantazijní reality, v konečném důsledku navzdory své očistnosti stejně destruktivní.