„Vždycky jsem si myslel, že svatba je jednoduchá věc. Potká se chlapec s děvčetem, zamilují se a pak se vezmou. Mají děti, jejich děti vyrostou, setkají se s jinými dospělými dětmi, zamilují se do sebe a zase se vezmou. Díváte-li se na to takhle, je to vlastně jednoduchý, hrozně stereotypní. Jenže jsem se mýlil, zapomněl jsem právě na tu svatbu," pronáší v úvodním monologu přímo do kamery Spencer Tracy a dává publiku najevo, že Nevěstin otec nebude konvenční romantickou komedií, přestože bude mít happy end v podobě svatby. 

Film se totiž nezaměřuje na (budoucí/ho) nevěstu a ženicha, přestože si projdou tradičními vztahovými peripetiemi a přestože ji ztvárňuje Elizabeth Taylor. Naopak ústřední postavou je zde, jak název dává najevo, nevěstin otec. Nejenom že se vyprávění omezuje na něj, on je zároveň vypravěčem, který retrospektivně líčí, jak ke svatbě - z jeho pohledu - došlo. A Spencer Tracy zvládá roli muže, který přichází o svou jedinou dceru a na kterém je celé břemeno svatby, na výbornou.  

Samo o sobě by to stačilo, aby si člověk doplnil vzdělání, pokud snímek neviděl, potažmo zhlédl pouze v českých televizích vysílanou kolorovanou verzi. (Pokud by dostačující nebyla informace o nominaci na tři Ocary - za film, scénář a Tracyho výkon.) Dalším důvodem, než že jde o v rámci žánru ozvláštňující podívanou, je osoba režiséra Vincente Minnelliho, který byl spjat se studiem MGM a který je znám hlavně jako tvůrce muzikálů (Potkáme se v St. Louis, Američan v Paříži, Gigi). Magic Box, čerpající z warneráckých archivů, již podruhé v tomto roce představuje Minnelliho jinak: po biografickém dramatu Žízeň po životě o malíři Van Goghovi jako "komediografa" v Nevěstiném otci.

Mnohem zajímavější je to, že Minnelli spolu s kameramanem Johnem Altonem, nominovaným o rok později na Oscara za barevnou kameru za Američana v Paříži, natáčeli na černobílý materiál. Významotvorná práce s barvou, příznačná pro oba pány (zejména v Žížen po životě a Tea and Sympathy), byla v Nevěstiném otci nahrazena prací s rozestavením postav do více plánů najednou, pohráváním si se zachycením jejich reakcí v odrazových plochách, precizní choreografií velké spousty postav v předkamerovém prostoru a systematickým zakončováním scén odchody/příchody či rozplývačkami. Snímek není o nic méně stylisticky pozoruhodný než jiné "minnellioviny", přestože černobílá barva a uzavření do interiérů by na první chybný pohled mohla svědčit o opaku. Navíc snové projekci, jež je připomínkou německého expresionismu, by to v barvách tolik neslušelo. 

Míra mentálních projekcí (představ, snů, vzpomínek atd.) je jedna z věcí, která padesátkový originál odlišuje od u nás známějšího devadesátkového remaku Hlava rodiny se Stevem Martinem. (Pro úplnost třeba dodat, že existuje knižní předloha Edwarda Streetera, kterou Minnelli adaptoval.) V předělávce je subjektivizačních postupů více, ale postava se tím nestává sympatičtější. Verze s Martinem se posouvá více k bláznivé komedii se scénami v podobě izolovaných gagů, různé představy pouze nedostatečně suplují příčinně rozvíjený motiv třídního střetu a oprávněných finančních obav z Minnelliho verze. Zatímco Nevěstin otec, jak si trefně všímají zahraniční recenze, ustanovil určitá pravidla pro rodinné sitcomy, zatímco je sám svým stylem a hereckými výkony zdaleka převyšuje, Hlava rodiny je celovečerním sitcomem bez konfliktu, což je pro filmy se Stevem Martinem typické. Pokud znáte předělávku, ale nikoliv to, co jí předcházelo, máte o další důvod víc (vedle rozšíření povědomí o rozmanitosti Minnelliho tvorby a zhlédnutí tak trochu jiné konverzační/romantické komedie) k doplnění si znalostí. (8/10)

Upoutávka na film Nevěstin otec (1950)
BLU-RAY:
Magic Box musí poslední dobou dělat radost každému, komu na trhu chyběly tituly staršího data. Vedle kultovních počinů z dob dominance televize v tuzemském prostředí jsou ale k zakoupení i klasické hollywoodské filmy staršího data. Neprávem zaniká, že vedle hitchcockovek (Zpovídám se, Nepravý muž, Podezření...) vychází i pozoruhodné žánrové snímky, které režiséry zaškatulkované jako tvůrce muzikálů (Stanley Donen, Vincente Minnelli) představují poněkud jinak (Donenova hitchcockovská Šaráda, Minnelliho biografická Žízeň po životě či komediální Nevěstin otec). A protože jde o tituly z warneráckého archivu (Magic Box u nás zastupuje mj. právě Warner), jsou po obrazové a zvukové stránce "ošetřené", že by jim člověk ani netipoval to stáří. Jenom škoda, že na rozdíl od loňských archivních "kousků" nejsou ty letošní nijak odlišeny obalem, protože všechny jsou v klasickém amarayi (modrý plast) bez vnitřního artworku a s jednotnou grafikou pro obal, potisk disku i menu.