V Humrovi se sice mluví anglicky a hrají v něm převážně britští herci, nicméně natočil ho řecký režisér Yorgos Lanthimos. Ti z vás, kdo měli šanci někde vidět jeho film Špičák (resp. Tesák), s nímž získal v Cannes výherní cenu v soutěžní sekci, jež je pravidelně věnována atypickým odvětvím kinematografie, už mohou tušit, že ani Humr nebude úplně snadné a všední pokoukání.Stejně jako Špičák má i Humr velice specifickou, znervózňující, srandovně absurdní a zároveň mírně mrazivou atmosféru s prvky hodně decentního, chytrého černého humoru a také je jeho děj strašlivě bizarní. Podle oficiálního výčtu žánrů by mělo jít o romantický sci-fi thriller, zároveň je ale potřeba upozornit, že jde o film umělecký a tudíž okořeněný o řadu artových prvků, jako jsou extrémně zpomalené záběry, výrazný symbolismus a loudavé tempo. A místy není vhodný pro útlocitné povahy.
První polovinu dvouhodinového filmu víceméně sledujeme, jak to v Hotelu funguje, a s každou přibývající minutou tak odhalujeme další a další podivuhodné střípky tohoto nápaditého a originálního antiutopického světa. Hosté jsou nuceni pravidelně se účastnit večerních bálů a družit se, mají přísně zakázáno masturbovat (pokud nechtějí, aby jim byla za trest strkána ruka do opékače toustů), někteří jsou doprovázeni domácím mazlíčkem, který kdysi býval jejich blízkým příbuzným. Sem tam někdo ve strachu z přeměny prchne do nedalekého Lesa, kde pak žije v komunitě dalších odpadlíků, na něž je hotelovými hosty každý den pořádán hon (a za odchycené úlovky získávají hosté další dny k dobru).
Originální trailer filmu Humr
Příběh je situován do blízké dystopické budoucnosti, v níž je lidem ze zákona zakázáno být singl. Kdo přijde o partnera (smrt, rozchod…), je převezen do speciálního hotelového resortu, kde si musí mezi ostatními ubytovanými jedinci do pětačtyřiceti dnů najít někoho nového, jinak bude přeměněn na libovolné zvíře dle vlastního výběru. Hlavním hrdinou je čtyřicetiletý David (Colin Farrell), který je rozhodnut se v případě neúspěchu nechat přeměnit v humra.
První polovinu dvouhodinového filmu víceméně sledujeme, jak to v Hotelu funguje, a s každou přibývající minutou tak odhalujeme další a další podivuhodné střípky tohoto nápaditého a originálního antiutopického světa. Hosté jsou nuceni pravidelně se účastnit večerních bálů a družit se, mají přísně zakázáno masturbovat (pokud nechtějí, aby jim byla za trest strkána ruka do opékače toustů), někteří jsou doprovázeni domácím mazlíčkem, který kdysi býval jejich blízkým příbuzným. Sem tam někdo ve strachu z přeměny prchne do nedalekého Lesa, kde pak žije v komunitě dalších odpadlíků, na něž je hotelovými hosty každý den pořádán hon (a za odchycené úlovky získávají hosté další dny k dobru).David tímhle extravagantním světem proplouvá a studuje různé strategie ostatních, co se snaží sblížit se s někým za každou cenu (i těch, co se o to nesnaží, ale jsou třeba dobří lovci, takže mají nahrabáno hodně dnů a mají vystaráno) a pomalu mu začíná docházet naděje. A pořád jsou nám odhalovány nové a nové ztřeštěné výplody Lanthimosovy fantazie. Film se přitom nezabývá vysvětlováním toho, jak funguje společnost řídící se takovýmito pravidly, jestli platí stejné zákony po celém světě, jak k prosazení takových zákonů vůbec došlo, ani jak přesně probíhá ta přeměna ve zvíře. Ne že by to nutně vadilo, cílem filmu je poukázat na odcizenost mezi lidmi a vytvořit prostřednictvím subjektivního vyprávění konkrétní dvojice a za použití stylizované nadsázky sofistikovanou alegorii mezilidských vztahů, a to se mu daří výborně.
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
V druhé polovině se však příběh přesune mimo hotel, dojde na nějakou tu romantickou linii, představování absurdních novot poleví a zároveň výrazně poleví a rozbředne i tempo, načež snímku začne docházet dech a čím blíže závěru, tím se stává úmornějším. V tu chvíli už mu nepomáhají ani herecké výkony skvěle obsazených Colina Farrella, Rachel Weisz, Johna C. Reillyho či Léy Seydoux. Závěrečné události pak hodně tlačí na jakési pravidlo, že aby mohli být dva zamilovaní uznáváni jako právoplatná dvojice, musí mít alespoň jednu věc společnou, což lze sice brát jako vzdor vůči hollywoodskému klišé, že protiklady se přitahují, ale ve finále působí přeci jen zdlouhavě, když se film, jenž do té doby chrlil jeden bizarní nápad za druhým, začne zbytečně dlouho točit kolem jediného.
Mnohem víc než u jiných filmů je u Humra potřeba se umět naladit na jeho neobvyklou atmosféru, pomalý styl vyprávění a netradiční příběh odehrávající se ve svébytném světě. Body získává za originalitu a neotřelost a za Lathimosovu jistou tvůrčí ruku. Kdo je otevřený novým a nekonvenčním zážitkům a nemá a priori nic proti evropské umělecké kinematografii, dlouho váhat nemusí.
