Děj se odehrává v koloniální Americe někdy okolo roku 1630 a jeho hrdiny je sedmičlenná, přísně věřící asketická rodina farmáře Williama, vykázaná z náboženských důvodů z vesnice, nucená žít kdesi na samotě vedle temného lesa, kde se úrodě nedaří, jídlo dochází a rodiče dřou bídu s nouzí. Před zraky nejstarší dcery Tomassin pak jednoho dne zčistajasna zmizí její nejmladší sourozenec, nepokřtěný kojenec, což si zbytek rodiny vysvětlí tak, že ho asi odnesli vlci. Další podivné události však dají tušit, že rodina má co do činění s černou magií a Tomassin je obviněna z čarodějnictví, a to neprávem, protože skutečná čarodějnice se skrývá v hloubi lesa.Onu titulní čarodějnici uzříme poprvé už po pár minutách a od té doby je její výskyt vyloženě sporadický, čímž je omezena na děsivou rekvizitu, která do osudů ostatních postav vstupuje jen okrajově, byť dopad jejího konání je značný. Většina filmu posléze sestává z modlení, citování Písma svatého a sebemrskačského kajícnictví nábožensky fanatických hrdinů, kteří si množící se katastrofy, jež je postihují, neumějí vysvětlit jinak než jako boží odplatu za své domnělé hříchy. Když pak dojde na osočení z čarodějnictví, v rodině zavládne silná paranoia, psychologický teror a naprostá destrukce vzájemných vztahů. Film tak spíš než horor začne připomínat výživné dobové psychodrama stojící na postavách zaslepených vlastní pobožností, okořeněné několika zlověstnými scénami a hororovými prvky.
V důsledku toho bohužel Čarodějnice není dostatečně hororová a tím pádem dostatečně strašidelná. Je sice moc dobře natočená (výborná kamera, svícení, dobová stylizace, hudba) a má poměrně dusnou atmosféru, leč nedá se říct, že byste se při jejím sledování báli. Daleko spíš budete zažívat o něco méně intenzivní, zato relativně časté pocity znepokojení. Skvěle dopadlo i typové obsazení herců a hereček, kteří dobře hrají (včetně náročných dětských rolí), leč nestačí to na to, aby napětí nebylo tu a tam ředěno nezáměrně vtipným vyzněním některých scén. Postavy mluví v autenticky dobové angličtině a snímek se bere od začátku do konce zatraceně vážně, avšak nemá kdovíjak vydařený scénář (resp. děj). Ten je navíc bohatý na bizarní segmenty, na něž talent tvůrců nepostačoval, a tudíž je u nich těžké udržet vážnou tvář. To se týká především obskurního závěru filmu a několika výstřednějších pasáží, jako třeba když zhruba třináctiletý uhranutý chlapec v předsmrtelném deliriu vydává hlasité rozkošnické vzdechy, jako by obcoval s Kristem (nebo co to mělo znamenat), což se prostě nedalo natočit tak, aby to i přes jistou míru mrazení nepůsobilo zároveň úsměvně.Většina hrdinů, hysterická, navzájem si spílající, nešťastně se rozhodující a povážlivě zmanipulovaná vlastní vírou, je navíc dost nesympatická, což na druhou stranu má své opodstatnění. Souvisí to s příjemnou snahou tvůrců jít proti žánrovým šablonám, podle nichž horory obvykle nabízejí svým postavám jasně definované řešení, jak se zla zbavit – hrdinové Čarodějnice jsou však o takové východisko ochuzeni a při konfrontaci s kritickými situacemi jsou vydáváni napospas vlastní bezmocnosti. Tu podtrhává i barevné ladění filmu, tónované do depresivní šedé a špinavé hnědé.
Úspěch Čarodějnice na mnohých festivalech lze připsat tomu, že zasazená mezi artová dramata představuje vítanou žánrovou vzpruhu, její režijní a formální kvality a celková odlišnost zas může stát za vesměs pozitivním kritickým ohlasem, nehledě na to, že jde o výrazný celovečerní debut slibného režiséra. Z diváckého hlediska ale jako horor moc nefunguje a možná je i chyba na ni jako na horor chodit. Svou žánrovou rozpolceností mezi psychologickým dramatem a hororem dokonce připomíná nedávnou českou Polednici, která byla v tomto směru sice ještě rozháranější a podstatně méně konzistentní v budování atmosféry, ale aspoň v ní nebylo tolik nedořečených motivů a nechtěné směšnosti.[Recenze původně vyšla na filmovém blogu FilmSpot.cz.]
