Tvůrci filmu nejspíš usoudili, že se v některých věcech doba vůbec nezměnila, a proto ponechali zápletku de facto neporušenou. Dvanáctiletý Dre Parker (Jaden Smith) žije spolu se svou matkou v americkém Detroitu. Když je však továrna, ve které po léta pracovala, z finančních důvodů uzavřena, rozhodne se Sherry Parker pro radikální změnu a jejich novým domovem se - i přes synovy protesty - stává Čína. Zatímco matka je z nového života nadšená (nebo to jen předstírá?), Dre prožívá hotové peklo. Hned první den se stává obětí stejně starých výrostků, kteří mají oproti němu jistou výhodu - umějí totiž kung-fu a neostýchají se ho použít. A jak už to tak v podobných filmech bývá, pokud chcete úctu, musíte se svým trýznitelům postavit. Celý film je - tak jako jeho předchůdce - jedno obrovské klišé. Jakmile divák pochopí, jakým směrem se bude film dále ubírat (trvá to tak deset až patnáct minut), pochopí zároveň, že může v závěru dojít pouze ke dvěma možným variantám. Hrdina buď na celé čáře vyhraje, nebo prohraje o pouhou píď. Ale ať už to dopadne jakkoli, vždy získá to, po čem od začátku tak silně toužil (úctu, lásku, přátelství atd.). Režisér druhého Růžového pantera Harald Zwart vsadil na starou známou - a hlavně stále vydělávající - tvář Jackieho Chana, což se mu samozřejmě znovu vyplatilo. Není to tak dlouho (tuším, že to bylo na slavnostní premiéře Zakázaného království), co se nechal Jackie slyšet, že už je na role "létajících" Číňanů přeci jen trochu starý. Karate Kid je prvním filmem, ve kterém skutečně ustupuje do pozadí, aby se mohl stát pouhopouhým pozorovatelem, rádcem a učitelem. Své úžasné umění, kterým si vybudoval silnou základnu příznivců, tak za celý film předvede pouze jednou. A ještě ke všemu na půl plynu, neboť jak sám řekl, vzteklým lidem stačí pouze uhýbat. Patříte-li však mezi skutečné fanoušky Jackieho Chana, budete na druhou stranu (možná) příjemně překvapeni. Jackie totiž během těch několika málo měsíců "dospěl" a zvážněl. Pan Han - ošuntělý údržbář stranící se lidí - je spíše dramatickou postavou, o čemž ostatně svědčí emotivní scéna uvnitř rozbitého auta. Takže i kdyby dal nakonec nejslavnější čínsky mluvící herec současnosti kung-fu vale, můžeme se alespoň těšit na zajímavou hereckou kariéru. Jak jsem se zmínila již v úvodu, do hlavní role Dreye Parkera (vzpomínáte ještě na Ralpha Macchia coby Dannyho?) byl obsazen mladičký Jaden Smith. Že je vám jeho jméno povědomé? Aby taky ne! Jedná se totiž o syna asi nejlépe placeného herce Hollywoodu Willa Smithe, který celý film (spolu se svou ženou) producentsky zastřešil. Sympatický Jaden se na roli Dreye opravdu hodí a i přesto, že zprvu při chůzi lehce rapuje, si ho do konce filmu určitě oblíbíte. A možná budete žasnout, co všechno se svým tělem dokáže... Je to zkrátka nadaný syn nadaného otce, který se v herecké branži rozhodně neztratí (o to už se tatínek s maminkou postarají). Náročnější diváci jistě ocení překrásnou hudbu oscarového Jamese Hornera (sedm nominací, jedno vítězství - Titanic), který opět předvádí špičkovou práci a vylepšuje už tak dokonalý soundtrack. Kromě lehce postarších hitů jako Bang Bang, Here I Come, Back In Black nebo Say, zazní ve filmu také Justin Bieber s písní Never Say Never či extravagantní (ne, to je slabé slovo) Lady Gaga a její Poker Face. Sama nevím proč, ale právě tato úsměvná scéna, kdy Dreyova láska Mei Ying tancuje na poslední zmíněnou písničku, se mi vryla do paměti mnohem více než většina ostatních. Karate Kid je opravdu povedeným remakem, který sice ničím nepřekvapí, ale - což je důležitější - ničím nezklame. Jackie Chan a Jaden Smith byli trefou do černého, jejich postavy jsou sympatické a milé. To se ovšem nedá říct o hrdinově matce, která je doslova a do písmene na facku. Choreografie bojových scén je opět skvělá (holt čínská spolupráce), souboje nepůsobí přehnaně a jejich surovost vás donutí fandit. Třešničkou na přeslazeném dortu je skvělý hudební doprovod a okouzlující záběry, které přímo vybízejí ke sbalení kufrů a nástupu do letadla směr Čína. Na druhou stranu má film až příliš dlouhou minutáž (140 minut na čínsko-americkou kung-fu melu?!?), nevýrazné vedlejší postavy, málo bojových scén (tréningy nepočítám) a ultra přiblblý konec po vzoru originálu. Já sice chápu, že by byl Karate Kid bez happy-endu trochu jako Rambo bez krve, ale přesto si mohli tvůrci pár finálních záběrů klidně odpustit. Proč se film jmenuje tak, jak se jmenuje, je mi však i nadále záhadou. Zatímco v originále z roku 1984 šlo skutečně o karate (vždyť také vyprávěl příběh kluka, kterého v Americe učil bojovému umění Japonec), v této verzi jde o jasné kung-fu. Do očí bijícího nesmyslu si všimlo pouze několik států (např. Čína) a na poslední chvíli snímek distribuují pod názvem Kung-fu Kid (The Kung-fu Kid).