Hlavní postava, naivní a nešťastná ošetřovatelka Líza (Mónika Balsai), je osamocená a bez přítele. Již dvanáct let pečuje o obézní japonskou vdovu Martu (Piroska Molnár), která se sotva zvedne z postele a nepovoluje Líze opouštět ji. Jedinou společností pro ni je Tonim Tanim (David Sakurai), duch zesnulého japonského zpěváka, jehož vidí pouze ona. Po náhlé smrti Líziny klientky a následujícím sledu událostí, které se také neobejdou bez krve mnoha lidí, dochází Líza k úsudku, že je liščí vílou - japonským démonem vraždícím všechny muže ve svém okolí. Má ovšem pravdu?
Zvolení fantasy žánru není u evropských filmů zrovna časté, a když už, jedná se velmi často o průšvih, či něco naprosto jedinečného. Oproti americké kinematografii je (nejen) maďarská rozlišná a jejich pokus o komedii s prvky fantasy má v sobě něco nečekaného, čím si vás upoutá. Velmi silným aspektem je atmosféra, která místo dokreslování pocitů z filmu naprosto zasycuje vaše požitky ze sledování. Bizarnost interiérů, některých kostýmů a maďarské smyšlené verze McDonaldu se topí v socialistické šedi, ovšem dovede být velmi barvitá zakomponováním nečekaných a vtipných prvků pouze do prostředí, v němž postavy vidíme.
Dějová linka není nijak překvapivá, ale vzhledem k tomu, že je vám vše prozrazeno již na začátku, na tom nezáleží. Stačí se tedy položit do zábavné vlny humoru a mnoha absurdních situací, do nichž se titulní hrdinka dostává kvůli své nechápavosti a neznalosti světa. Ona sama je také významným plusem - představitelka Lízy Mónika Balsai si postavu vyloženě užívá, a přestože se jedná o tragikomickou postavu, nepůsobí pateticky ani v nejmenším, v divácích vzbuzuje především soucit.
I scénář, na kterém se s režisérem Meszarosem podílel ještě scenárista Bálint Hegedûs, můžeme považovat za absurditu samu o sobě. Dějová gradace je zvládnuta velmi dobře a nudit se asi nikdo nebude, velmi přívětivým faktorem je i možnost pro diváka vyložit si příběh po svém. Žádná prozrazení nejsou do detailů rozebírána a mnohé si můžete sami domyslet, což filmy pracující s nadpřirozenem v mainstreamové tvorbě často nedovolují. Menším a snad mnou jediným zaznamenaným problémem je příliš velký počet postav, který byl sice nutný kvůli velkému množství Líziných nápadníků, ale s některým si přece jen mohla pohrát před jejich smrtí trošku déle.
Celkově se tedy jedná o kousek, který nemusí sednout každému a pravděpodobně rozdělí diváky na dva tábory. A pokud si nejste jisti, do jakého tábora byste zapadli, můžete to vyzkoušet a jít se na Lízu, liščí vílu podívat. Jako absolutní fiasko by ji nejspíš nikdo z diváků vnímat neměl.