Po rozporuplné režijní prvotině V zemi krve a medu a „protekčním“ oscarovém dramatu Nezlomný by to mohlo vypadat, že Angelina Jolie má již dostatek zkušeností na to, aby se odpoutala od řemeslně precizních, avšak vypravěčsky nedostačujících filmů k mnohem soustředěnějšímu druhu podívané, který by zakryl narativní nedostatky. Komorní vztahové drama U moře, jež známá hollywoodská star produkovala, režírovala, napsala scénář a ztvárnila hlavní roli, neslo všechny předpoklady osobnějšího snímku, na jehož malém prostoru by Jolie dokázala vystavět věrohodný konflikt mezi postavami, zejména když do filmu „proti sobě“ obsadila svého manžela Brada Pitta.

Jednoduchá premisa o manželské krizi, kterou ústřední pár přichází domněle vyřešit do ospalého přímořského hotelu, připomene například konverzační vztahová dramata jako Linklaterův třetí díl trilogie Před půlnocí, klasiku Kdo se bojí Virginie Woolfové? nebo některé ze snímků francouzské Nové vlny, na něž má U moře svým stylem odkazovat. Ve většině případů šlo o scenáristicky věrohodné konstrukty s jasně definovaným konfliktem, psychologicky propracovanými hlavními postavami, případně expresivními hereckými výkony – vlastně šlo spíše o takové divadelní hry, v nichž vynikaly hlavně hravé dialogové interakce mezi postavami.

Dominantním prvkem U moře je však spíše apatie, nevzrušivost, unavenost a částečně i vyprázdněnost. Nejde však o druh uměleckého filmu, jež by rezignoval na klasické vyprávění a excesivně se nořil do vědomí postav, spíše naprosto nezvládnuté a nevěrohodně vystavěné drama, které se svými postavami zachází jen jako se schématy, nositeli jistých charakterových vlastností, a s příběhem postrádajícím byť jen základní dramatický oblouk. Zatímco u Nezlomného se Jolie mohla opřít o scénář zkušených bratří Coenových, při spoléhání jen na sebe se však dopouští základních scenáristických chyb, které činí její třetí počin ubíjejícím a téměř neusledovatelným sledem repetitivních scén.

Vyhořelý spisovatel Roland, jenž se snaží najít inspiraci pro svůj nový román, je archetypem frivolního a volnomyšlenkářského bohéma utápějícího svůj žal a neschopnost v alkoholu, jeho žena Vanessa zase prototypem znuděné zpovykané paničky, která svou komplikovanou osobností dělá (ne)úmyslně peklo ze života nejen svému manželovi, ale i lidem okolo sebe. Každý z nich má svou denní rutinu, kterou víceméně opakuje každý den dokola (popíjení v baru vs. vylehávání na lehátku), ale ta však ve své zacyklenosti neobsahuje žádný pozoruhodný moment, vyhrocenou scénu nebo dramatickou pasáž, díky které by se postavy směrem k závěru filmu vyvinuly. Což může být zčásti dané tím, že postavy při svých každodenních úkonech sledujeme většinou odděleně.

Leccos se zlepší přibližně v druhé půli s příchodem dvou vedlejších postav, mladého páru, s nimiž hlavní postavy prožijí krátkou voyeuristickou epizodku, která je začne nečekaně sbližovat. Stále však nejde o nic, co by vytrhlo z letargie jinak nevzrušivého snímku, který neskrývá ani temné podtóny na téma manželství, ani vybroušené dialogové „přestřelky“, v nichž by vynikli oba, bezpochyby výborní herečtí představitelé, kterým jakoby chybí ambice předvést nadstandardní výkon a chemie – tu ve všech ohledech překonává i jejich první společný film Mr. & Mrs. Smith, který se na téma manželské krize dívá mnohem originálnějším způsobem.

Ne nadarmo Jolie o filmu v médiích prohlásila, že natáčení bylo jako další líbánky – podobně uvolněným a nenásilným způsobem totiž působí celý film, jenž sice nese náznaky podvratnější podívané, nicméně neustále sklouzává k ekvivalentu apatického „domácího videa“, které manželskému páru pomohli realizovat jedni z nejpovolanějších lidí v oboru. Řeč je zejména o kameramanovi Christianu Bergerovi, který pozoruhodně nasnímal některé z filmů Michaela Hanekeho – v U moře nabízí elegantní styl plný designových detailů, intimních záběrů v kontrastu s velkolepou a klidnou krajinou Malty.

Pokud však film rezignuje na jakékoliv zaháčkování diváka příběhem či body obratu zápletky a jen pomalu proplouvá manželskou mizérií, i jinak působivá vizuální stránka matný výsledek nezachrání. Doufejme, že ve svém následujícím filmu Africa (který naštěstí není podle jejího scénáře, ale opět s Pittem v hlavní roli) Jolie ovládne alespoň základní vypravěčské postupy, jinak je zde možnost, že opět vznikne technicky zdařilý, ale plochý film, jenž subjektivně trvá čtyři hodiny.

Originální trailer filmu U moře