O podstatě lásky medituje v rámci svých vnitřních monologů nebo zmatených proslovů pod vlivem alkoholu či drog. Prožívá lásku ve fyzické podobě. A postupně si také začíná uvědomovat, že láska dokáže člověka donutit dělat věci, které by normálně nedělal. Murphyho tápání bohužel není v ničem objevné ani originální a rozhodně nestačí, aby udrželo divákovu pozornost po celé dvě hodiny trvání filmu. Podobně je tomu i s celým příběhem, který Murphyho osudy rámuje. Jedná se totiž o banální milostný trojúhelník, pouze okořeněný otevřenými záběry milostných hrátek.Naštěstí to, co snímek Love postrádá po stránce obsahové, bohatě dohání vizuálně. Dlouhé, klidné záběry jsou vysoce estetizované a stylizované a působí jako rozpohybovaná plátna holandských mistrů. Kompozice a rámování jsou nastaveny tak, aby spolu korespondovaly napříč navazujícími obrazy. Takový postup vytváří dojem dokonalé plynulosti a kontinuity. Jednotlivé výjevy od sebe nejsou odděleny klasickým střihem, ale kratičkými černými pauzami. Ty působí téměř jako mrknutí oka a dávají filmu velmi zajímavou dynamiku. Svůj význam má i použití stereoskopického nasnímání, které se běžně snaží navodit iluzi hloubky a perspektivy. Zde je ale prostor záměrně potlačený a obrazy tak získávají specificky závratnou atmosféru.
Snímek Love předchází pověst díla na pomezí pornografie. Z velké části za to může šikovný marketing, který se snaží nalákat diváky na zakázané ovoce. Až na pár záběrů zde není nic, co už by nebylo ukázáno v jiných filmech. Například oceňovaný snímek Život Adéle je v zobrazování sexu minimálně stejně otevřený. A Trierova Nymfomanka jde v mnohém dál. Pokud se podíváme do minulosti, je tu třeba Poslední tango v Paříži a Saló aneb 120 dní Sodomy, které byly ve své době skutečně kontroverzní.Gaspar Noé obhajuje svůj režijní záměr tím, že neukazuje nic, co by dnes nebylo běžně dostupné na internetu. A má pravdu. Podobně jako zmiňovaná Nymfomanka, i Love testuje spíše míru tolerance publika i kritiky a pružnost ratingových systémů. Znovu klade otázku, kde je hranice mezi uměním a pornografií. Díky tomu může ukázat lidskou sexualitu v její skutečné podobě bez zbytečného sentimentu a romantiky i bulvárního zalíbení v úchylkách a fetiších. Stejně jako Umberto Eco ve svých literárních procházkách, dokazuje i Gaspar Noé, že hranice je jasná. Pokud vše nesměřuje pouze k erotickým scénám a okolní děj není pouhou vycpávkou mezi nimi, můžeme se začít bavit o umění.
Snímek Love se lacině nesnaží vzrušit diváka, ale klade důraz na to, že sexualita je neodmyslitelnou součástí lidského bytí. Jde o jeden ze způsobů, jak se s druhým člověkem propojit, ať už se na to díváme romanticky, nebo čistě fyzicky. A Gaspar Noé se dívá ze všech možných úhlů. Škoda je, že zvolil tak triviální příběh a ploché postavy, protože svým přesahem a vytříbenou formou by se tento film mohl zapsat do dějin kinematografie mnohem výrazněji.
