Síla životopisného dokumentu Amy spočívá v tom, že tvůrci obraz dívky, která se stala hudební ikonou, mechanicky neilustrují. Postupně se snaží skládat jednotlivé dílky mozaiky ze všech nejrůznějších dostupných zdrojů. Snaží se zachovávat objektivitu, jakkoli sami svým úsilím koncept objektivity vědomě podrývají. Strukturou filmu totiž otevřeně přiznávají, že vytvořit komplexní obraz jakéhokoli člověka není dost dobře možné. Obzvláště pokud se jedná o celosvětově známou osobnost, kterou v jedné chvíli všichni obdivují a vzápětí na to, se jí vysmívají.
Celý film je v podstatě koláž poskládaná z množství videonahrávek, ilustračních záběrů a mluvených komentářů. Díky tomu tvůrci získali maximum z nepřeberného množství materiálu. Intimní domácí videa a fotky z dětství i dospělosti, střídají záznamy z koncertů, talkshow, rozhovorů, nahrávacích studií, zkoušek, tiskových konferencí a záběry bulvárních médií. Obraz neustále doprovází výpovědi přátel, rodičů, partnerů, spolupracovníků a mnoha dalších.
V neposlední řadě samozřejmě nechybí ani skladby Amy Winehouse. Do záběrů se prolínají texty písní, jejich původní verze, přeškrtaná slova, kresby po okrajích stránek, zápisy akordů i alternativní hudební linky. Texty v obraze z počátku působí poněkud šablonovitě. Postupně ale do mozaiky zapadají a dokreslují celý příběh. V daném kontextu se obsah jejích písní jeví jako produkt skutečných osobních událostí. Přesto texty neztrácejí svůj přesah a obecnou platnost.
Kontroverzní osobnost Amy Winehouse přímo svádí k tomu, aby člověk zaujal jednu stranu. Dokumentu Amy se dokázal tomuto úskalí vyhnout. Nedělá z Amy oběť jejích ziskuchtivých rodičů či producentů, ani sebedestruktivního člověka se všemi možnými závislostmi. Nikdo tu není démonizovaný. Naopak se ukazuje, že ďábel se skrývá v drobnostech. Co byla ta pověstná poslední kapka do poháru, si musí každý domyslet sám. K otázce, kdo zavinil smrt Amy Winehouse, se staví stejnojmenný snímek velmi otevřeně.
Můžeme vinit matku kvůli neschopnosti ochránit svou dceru, i kdyby to mělo být před ní samotnou. Mohl to být otec, po jehož lásce tak zoufale toužila, ale nikdy ji nedostala. Nebo manžel, kterého si nešťastně vybrala jako náhradu nefunkční rodiny. Dílem přispěla média, protože jí nedopřála oddechu. Také fanoušci mají na jejím pádu svůj podíl. Povětšinou očekávali cvičenou opičku, která bude zpívat hit Rehab na přání. Byla to i samotná Amy. Sebedestruktivní dívka od začátku předurčená prudce zazářit a stejně tak rychle pohasnout. Nejvíc znepokojivé poselství, které tento dokument ukazuje, spočívá v tom, že jasný viník neexistuje.
Samotný název filmu poukazuje na fakt, že Amy se stala veřejným majetkem. Jakoby sláva posouvala lidi do prostoru, kde jsou každému k mání. A pokud je jejich tvorba úzce spjatá s jejich osobním životem, je to ještě o něco zajímavější. Hvězdy, obzvláště ty rockové, se stávají novodobými spasiteli. Pojmenovávají naše bolesti i neřesti a veřejně za nás trpí. Je v tom i kus závisti. Když je někdo výjimečný, úspěšný a všichni skloňují jeho jméno, musí za to zaplatit svou daň. Pokud navíc zemře mladý, všichni budou litovat obrovské ztráty. Jenže za takovou lítostí stojí spíš vlastní smutek nad ztrátou obětního beránka než nad odchodem génia, který by býval mohl pohnout světem. Možná že právě takové uvažování dalo vzniknout slavnému klubu 27.
Snímků, které přináší na plátno pohnuté a dramatické osudy legendárních hudebníků nebo zpěváků, je mnoho. Biografie Amy z této řady nijak zásadně nevyčnívá. Přesto stojí tento film za zhlédnutí. Je totiž stejně těžko uchopitelný a charismatický jako zpěvačka sama.
