Allenův nezaměnitelný způsob vyprávění, utváření charakterů a intelektuální humor zůstávají stejné, i když by se dalo říct, že tentokrát vede diváka spíše do oblasti historie než literatury, filozofie a hudby. Zelig není primárně filmem o vztazích, jak bývá u Allena zvykem (ačkoli i zde je milostný poměr mezi Zeligem a doktorkou Fletcher (Mia Farrow), která se jej snaží léčit), ale spíše sondou do společnosti skrze jedince. Leonard Zelig totiž ztělesňuje všeobecnou tendenci naší společnosti směřující ke konformitě. V tomto filmu, více než v ostatních Allenových snímcích, hraje důležitou roli motiv psychoanalýzy. To, co v jeho jiných filmech funguje jako dokreslení osobnosti postavy, zde hraje klíčovou roli v identifikování příčin Zeligových proměn. Ty sám hrdina v hypnóze rozkrývá s nezaměnitelným humorem, který je vlastní více méně všem Allenovým filmům. „Starší bratr mě bil. Sestra bila bratra. Otec bil sestru, bratra i mě. Matka bila otce, sestru, bratra i mě. Sousedi bili celou naši rodinu.“
Zeligův příběh se odehrává především v Americe ve 30. a 40. letech, na čemž není nic překvapivého, protože jak sám Woody Allen jednou prohlásil, jazz age patří mezi jeho nejoblíbenější období. Pokud mluvíme o jazzu, nabízí se samozřejmě filmová hudba. Tu zkomponoval Dick Hyman, se kterým Allen spolupracoval už víckrát, navíc jde o stejný styl hudby, takže ani to není nic neočekávaného. Zpět k Leonardu Zeligovi - je to v podstatě hluboce vykořeněný člověk, jehož touha zapadnout mezi ostatní, patřit do společnosti a být oblíbený, se projevuje zvláštním způsobem, tzv. „chameleonstvím“. To znamená, že Zelig bere na sebe podobu lidí, v jejichž okolí se nalézá, místo aby se vůči ostatním vymezoval. Takový fenomén už sám o sobě svádí k pouhému „zaznamenání“ daného jevu jako atrakce, ale Woody Allen skrze tuto anomálii poukazuje na tlaky společnosti a stereotypy, kterým všichni podléháme. V druhé části filmu se přidává kritika médií, která mohou ovlivnit osud člověka, a také pomíjivost slávy. Zelig se velmi rychle stává součástí mediální a komerční mašinérie – nejenže o něm píší noviny a mluví se o něm v rádiu, ale vznikají písně a tance, figurky a hry, jednoduše vše, co může nést nálepku s jeho jménem, a hlavně vydělávat peníze. Jenže po éře slávy přichází pád a ti, kdo Zeliga obdivovali jako celebritu, neváhají jej – v podstatě díky té samé věci, kterou je bavil – lynčovat.
Zeligův příběh je příběhem muže, který „v historii 20. století byl všude a nikde“. Leonard není velký muž ani hrdina, ale v podstatě nešťastný a bezbranný člověk, jehož jedinou zbraní (samozřejmě mám na mysli jiné věci než proměňování se do podoby okolních lidí) je vtip a lehce absurdní humor, který si divák užije dvojnásob, pokud zná okolnosti a fakta, na kterých Woody Allen svůj příběh staví.Film funguje perfektně jako celek, ale i jednotlivé repliky (a v tomto případě je jich víc než dost) mohou stát samy o sobě, aniž by ztratily něco ze svého inteligentního humoru. Jedna za všechny: „Pro Ku Klux Klan, který ho viděl jako Žida, jenž se dokáže proměnit v černocha nebo Indiána, představoval Zelig trojnásobnou hrozbu.“
