Nepopírám, že jde o pozoruhodného člověka. Vyrůstal v rodném Riu de Janeiru, často se hádal s otcem, během dospívání byl třikrát zavřený na psychiatrii, později experimentoval s drogami, psal texty pro brazilské zpěváky, dělal hudebního producenta a první knihu napsal až ve středním věku, přestože už v mládí toužil stát se slavným spisovatelem, což se mu nakonec podařilo. Asi se shodneme na tom, že to není nezajímavé. Ale není to dostatečně zajímavé na to, aby mělo cenu točit o tom celovečerní film.Potíž je totiž v tom, že všechny tyto výše zmíněné okamžiky z Paulova života jsou vlastně docela běžné a obvyklé. V sedmdesátých letech asi zkoušel v uměleckých kruzích brát drogy kdekdo, s názory svého otce se také asi neshodl úplně každý, psát písničky a produkovat muziku rozhodně není nic unikátního, a že se začínající spisovatel potýká s autorskou krizí a nedostatkem inspirace, je taktéž celkem normální. Jenže právě tyto motivy film nejvíc vyzdvihuje a věnuje jim nejvíc času. Výsledkem je tím pádem naprosto standardní životopisné drama, jakých jsou desítky. Během celé své bezmála dvouhodinové stopáže se Poutník skoro vůbec nepokusí o cokoli, co by jakkoli vybočovalo ze zavedené šablony, přičemž jakmile se tu a tam objeví závan něčeho neotřelého, tak je to upozaděno a nedostatečně rozvinuto.
Paulo například přijal katolicismus a podnikl svatojakubskou pouť do španělského města Santiaga de Compostela (což výrazně ovlivnilo jeho ranou tvorbu), nicméně ve filmu je to jen okrajově zmíněno a znázorněno pouze kratičkým flashbackem. Když se Paulo dozví, že si zpěvák Raul Seixas přivlastnil jeho písňové texty, tak si zanaříká, ale tím je tato linie zcela utnuta a film už se k ní nevrátí. Velmi zvláštní je pasáž, v níž se Paulo setká s jakýmsi knězem, který mu slíbí posvátný meč (v českých titulcích „světelný meč“), pokud vstoupí do jeho sekty a vykoná jakousi duchovní obrodu. Paulo vstoupí do sekty, o několik let později dostane ten meč, ale v čem měla spočívat ta duchovní obroda, to mi z toho jasné nebylo…Ty zdaleka nejzajímavější momenty jsou zkrátka výrazně okleštěny do podoby zkratkovitého torza, přestože právě na nich by se dal film bez problémů vystavět – a alespoň by se pak něčím odlišoval. Takhle se totiž jen utápí v šedivosti, obyčejnosti, nudě a zmatku.
To je totiž další věc – Poutník není vyprávěný lineárně, ale skládá se ze střípků událostí odehrávajících se napříč několika desetiletími, které jsou mezi sebou navíc proházené na přeskáčku. Film tak neustále prostříhává mezi různými časovými liniemi, z nichž nejvýraznější jsou ty z přelomu padesátých a šedesátých let, pak z let sedmdesátých a nakonec ze současnosti. Ona současná rovina je ale tím nejméně povedeným z celého filmu, protože se v ní za celou dobu nestane nic signifikantního, tudíž je víceméně zbytečná. Paulo v ní uniká z nemocnice po operaci srdce a jede se svojí ženou na nějakou oslavu, kam však nedorazí, protože „chce něco najít, ale neví přesně co“. Cestou se stavuje v Santiagu, filozofuje, medituje a snaží se napsat další knihu, ale jestli přitom nalezne i „to něco“, na to film neodpovídá.
Samozřejmě se dá tvrdit, že snímek má být jakýmsi existenciálním podobenstvím o pátrání po duševní rovnováze, štěstí, úspěchu, místě ve světě, pravých lidských hodnotách a tak dále. Lze říci, že se autoři filmu snažili ho natočit v patřičném souladu s atmosférou a vyzněním Paulových knih (čemuž by odpovídalo i nemalé množství použitých citátů). Ale nic z toho není argumentem, proč by to mělo dělat film lepším.Že se Paulo poprvé setká se svou ženou (která ho průběžně doprovází v tom segmentu ze současnosti) až deset minut před koncem filmu, je vlastně už jen detail, zároveň však jeden z důkazů toho, jak podivně je snímek vyprávěn. Velice nepodařený je i konec, v němž se Paulovi podaří napsat druhou knihu s názvem Alchymista, načež mu ji vydavatel hodí na hlavu s tím, že to je blbost a škvár. Poté následuje titulek, že si Paulo našel jiného vydavatele, z knihy se stal obrovský megahit a Paulo je nyní jedním z nejúspěšnějších spisovatelů. A je konec.
Poutník – nejlepší příběh Paula Coelha je ale hlavně značně promarněnou příležitostí. Paulo je jistě unikátní a duchovně vyvinutou bytostí, jenže film jeho osobnost zevšedňuje neustálou prezentací těch méně zajímavých částí jeho života, které jsou navíc společnými jmenovateli vícera slavných umělců, tudíž jsou už okoukané, nevýrazné a příliš obvyklé. Řemeslně to přitom není natočené špatně (přestože jde o režijní debut), ale chaotický a místy až nepřehledný styl vyprávění zas sráží body dolů. Film tak svým názvem nelže jen díky tomu, že žádný jiný celovečerní film s příběhem o životě Paula Coelha neexistuje, tím pádem lepší nenajdete.
[Recenze původně vyšla na filmovém blogu Film Spot.]
