Uběhlo 25 let (a bylo gangstery zabito a pochováno mnohem více lidí) od premiéry Mafiánů. Obal dvoudiskové Blu-ray edice, která se dostává v těchto dnech na náš trh, se snaží svým popisem vsugerovat, že jde o klasiku. Výčet uznání - šest nominací na Oscara (z toho jedna proměněná pro Joea Pesciho za Nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli) a zařazení mezi 100 nejlepších amerických filmů dle žebříčku AFI - má status klasiky stvrzovat. A to nikoliv ledajaké, protože má jít o "klasiku mezi gangsterkami, která navždy změnila pravidla žánru". Věc se ale má tak, že Mafiáni jsou spíše kultem, který je oslavován určitou - byť početnou - diváckou skupinou, nikoliv však všemi bez rozdílu věku, pohlaví a dalších specifik, jako tomu bývá u klasik. Již v době svého uvedení byly ohlasy značně rozporuplné, a to i kvůli tomu, co bylo později oceňováno: vylíčení gangsterů jako zprvu sympatických postav (spor ohledně scény zastřelení kluka), scény s nečekanými výbuchy násilí (odchody během projekcí), náhlé změny rytmu způsobené střídáním delších záběrů - někdy dokonce záběrů-sekvencí - s velmi rychle nastříhanými pasážemi a sebeuvědomělé vyprávění (rytmická nevyrovnanost jako problém v naladění se a ponoření do fikce) ad.
Mafiáni ani nezměnili pravidla žánru. Měli sice nezpochybnitelný vliv na jiné tvůrce, kteří z nich přejímali postupy, ale vždy se jednalo o dílčí prvky (záběry-sekvence, náhlé násilí, hudba kontextualizující a někdy komentující dění, sebeuvědomělost vyprávéní, nelinearita příběhu apod.). Znalci protonoirů a noirů však vědí, že Martin Scorsese a spol. na tradice spíše vědomě navazovali (gangster zprvu jako sympaťák, poté jako tragická postava; diegetická hudba odpovídající době dění; komentář mimo obraz a roztříštění vyprávění), než že by je bořili.S jejich následováním jinými je to taktéž problematické, protože model Mafiánů převzal pouze Scorsese v Casinu a Vlkovi z Wall Street, nikdo - alespoň ne v plné míře - jiný. Přesto nedošlo k automatizaci postupů známých z devadesátkového gangsterského fláku, protože ty jsou v Casinu i Vlkovi z Wall Street jednak zesíleny (vyprávění je častějším bořením čtvrté stěny sebeuvědomělejší), jednak pozměněny (větším omezením na ústřední postavu, nespolehlivostí vyprávění, vkládáním reklamních vsuvek vytvářejících rozpor mezi různými úrovněmi reprezentace ad.).
Mafiáni mají stejně jako výše zmíněné snímky díky retrospektivnímu komentáři mimo obraz většinu dění značně subjektivizovanou. Záběr-sekvence, kdy protagonista Hill spolu se svou (budoucí) manželkou vstupují do restaurace, je opojná právě proto, že je uzpůsobena jeho vnímání. Nejinak tomu je v závěrečném aktu, který se na rozdíl od těch předchozích nerozpíná v čase napříč desetiletími, ale je kondenzován do jednoho dne. A rychlost střihu koresponduje s protagonistovou sílící paranoiou.
Ačkoliv je vyprávění převážně omezeno na Hilla a jednotlivé postupy se uzpůsobují především jeho vnímání a prožívání daných situací, nalezneme momenty, kdy tomu tak není. Jeho žena dostává sice zdaleka menší, zato výrazný prostor, když nejenom slyšíme její myšlenkové pochody, ale je jim místy uzpůsobena i střihová skladba. Dobrým příkladem je scéna ve věznici, kdy si všimne, že jejího manžela přišla navštívit milenka. Nejenom že záběry na podpis milenky v návštěvní knize odpovídají jejímu hledisku, ale i jejímu prožitku dané situace, když jsou rychleji nastříhané za sebe.
Mafiánům se zapojením výše popsaného postupu změny hlediska daří hned několik věcí. Jednak neupadnout do manýry, která by hrozila při úpěnlivém dodržování omezení a subjektivizace vyprávění na Hilla. Jednak být odlišný od svých následovníků (Casino, Vlk z Wall Street), protože ti v mnohem menší míře - pokud vůbec - zapojovali myšlenkové pochody a jim uzpůsobené formální postupy dalších postav. Jednak přijít oproti předchozím gangsterkám a (ne)noirům s něčím novým, protože v nich nesešlo na percepční (vnímání) a mentální (myšlenky, sny, představy, vize ad.) subjektivitě jiných postav, než je ta hlavní.
Mafiáni ovšem přece jenom v jednom představují změnu v pravidlech gangsterského žánru. Kombinace klasického hollywoodského vyprávění (s jedním psychologicky definovaným protagonistou, kdy je snímek členěn do aktů dle jeho proměňujících se cílů) s uměleckým (subjektivizovanost vyprávění) byla totiž značně neotřelá. A lze ji chápat jako jeden z důvodů, proč později snímek nalezl oblibu nejenom mezi fanoušky a fanynkami filmů, ale i mezi kritiky, akademiky a dalšími odborníky.
Upoutávka k filmu Mafiáni (1990)
BLU-RAY:
Mafiáni u nás na modrých discích vychází poprvé, a to k příležitosti jejich 25. výročí. Na jednu stranu je potěšující, že se k nám dostává ta nejlepší možná verze (remasterovaná s výborným obrazem, všemi starými bonusovými materiály i nově natočeným dokumentem). Na druhou stranu zamrzí, že jsme se dočkali pouze dvou edic: (1) dvoudiskového amaraye a (2) dvoudiskového amaraye se šubrovým návlekem, přetištěným dopisem od režiséra a rozsáhlejším bookletem s fotografiemi, faktickými informacemi (seznamem ocenění), oslavným vyjádřením ostatních tvůrců a esejí o snímku. Sběratele jistě zklame, že na původně avizovaný digibook se nedostalo (nejenom na našem trhu, ale plošně), plastové balení nemá vnitřní artwork a menu obou disků je pouze statické.
Film o filmu Getting Made k Mafiánům (1990)
OBRAZ A ZVUK:
Mafiáni vyšli ve Spojených státech na Blu-rayi několikrát. Všechny edice ale měly přinejlepším mírně nadprůměrný obrazový přepis. K výročí se ovšem dočkali remasteru do 4K, kterému není příliš co vytknout: pleťovky působí přirozeně, barvy jsou reprodukovány věrně, v tmavých pasážích se nic neztrácí, řada umělecky motivovaných prvků velmi dobře vynikne (okázale rudě nasvícená scéna vraždy a pohřbívání) a člověk si všimne detailů, jež dříve ani nezaznamenal.
Zvuk se taktéž dočkal znatelného vylepšení. Mafiáni byli do kin uvedeni v Dolby Surround, pro vydání na DVD byla stopa upmixována na pětikanálový Dolby Digital a na BD se nově dočkali DTS-HD Masteru. Dobrá zpráva je, že je zachován původní tvůrčí záměr příznačný pro Scorseseho poetiku, kdy některé zvukové efekty jsou výraznější než ostatní zvuky (dialogy, monology) anebo hudba, protože mají posílit určitý moment, protože povětšinou odpovídají vnímání určité postavy (bodání do mrtvoly, zahlédnutí jména milenky na seznamu návštěv ve věznici ad.). Vedle toho ale modrý disk splňuje všechny parametry kladené na současné tituly: dialogy jsou - až na případy, kdy je užit výše zmíněný postup - skvěle srozumitelné (včetně kultovního přeslechnutí vedoucího k postřelení - zastřelení), dobová hudba vynikne a zvukové efekty přidají na působivosti.
Dokument The Real Goodfella (2006) o Henry Hillovi
BONUSY:
V České republice bylo dlouhou dobu dostupné jenom 2DVD vydání, které na prvním disku obsahovalo dva audiokomentáře (tvůrců a herců, policajta a zločince) a na druhém necelou hodinu dokumentů spolu s upoutávkou. V zahraničí nejprve vyšlo Blu-ray, které tyto materiály přejímalo. A poté další dvě výroční edice (k 20letům od premiéry, k 25letům od premiéry), které vždy něco přidávaly. Nejenom k balení (20. výroční měla podobu digibooku, 25. výroční má zase dopis režiséra a rozsáhlý booklet), ale i k bonusům (20. výroční měla navíc celovečerní dokument o zlaté éře gangsterek a krátkometrážní animáky na samostatném DVD disku, 25. výročí tyto umístila na BD a přidala dokument s novými rozhovory s tvůrci a herci).
Výčet rozdílů byl důležitý, protože se rétorický rejstřík bonusů proměňoval, respektive posouval s jednotlivými vydáními. Na 2DVD a prvním BD dominovala výpovědní strategie auteura, jímž byl Martin Scorsese jakožto režisér a spoluscenárista. Na pozdějších - výročních - BD došlo ke změně, kdy sjednocujícím principem byl gangsterský kánon studia Warner Bros., do kterého byli vsazeni i Mafiáni - jednak díky Scorseseho osobní zkušenosti (Italoameričan vyrůstající v určitém prostředí), jednak díky jeho znalosti kinematografie a především lásce ke klasickým hollywoodským gangsterkám.
Nové materiály původní rejstřík auteura přerámovávají jeho včleněním do in-house stylu studia Warner Bros., které má dlouholetou tradici tvorby gangsterských a mafiánských opusů. Celovečerní dokument Veřejní nepřátelé: Zlatý věk gangsterského filmu (106 min.) se o to snaží, byť musí místy přepisovat historii (tvrzením, že Velká vlaková loupež je prvním narativním filmem v dějinách kinematografie; zmínkou, že jiný titul lze vnímat jako "warnerácký", protože u nich měl režisér předtím smlouvu apod.). V momentech, kdy tak nečiní, kdy se nesoustředí na dobře známé protonoiry (Malý Caesar, Veřejní nepřátelé, Zjizvená tvář) a kdy se nesnaží společnost vykládat skrze filmy, je výborný. A to přesto, že jde o sled mluvících hlav (mezi nimiž se objeví i Scorsese), prokládaný ukázkami ze snímků a z archivních dobových materiálů (rozhovory s tvůrci, upoutávky apod.).
Doplňkem jsou čtyři animované grotesky s Bugsem, ve kterých nějakým způsobem figurují známé filmové/skutečné postavy gangsterů, s nimiž se vychytralý králík vždy nápaditě vypořádá. Jak půlhodina cartoonů souvisí s Mafiány? Podobně jako výše zmíněný dokument Veřejní nepřátelé: Zlatý věk gangsterského filmu v podstatě nijak, až na to, že studio Warner Bros. prezentují s tím, že se na tento žánr specializuje a že produkuje zlomové tituly, které si jsou velmi dobře vědomé tradic. A jedním z nich jsou i Mafiáni.
Vše pak stvrzuje nově natočený půlhodinový dokument Scorseseho Mafiáni, ve kterém na vznik a dopad snímku vzpomínají nejenom hlavní tvůrci (režisér Scorsese, scenárista Nicholas Pileggi, střihačka Thelma Schoonmaker, producent Irwin Winkler) a herci (Ray Liotta, De Niro, Bracco - chybí Pesci, přestože je jeho přítomnost na obalu slíbena). Kromě nich promlouvají i další režisérovi častí spolupracovníci (herec Harvey Keitel, herec a producent Leonardo DiCaprio, scenárista Terence Winter - neobjeví se Jack Nicholson, i když je na coveru avizován).
Úvodní scéna z filmu Mafiáni (1990)
ZÁVĚR:
Mafiáni jsou jedním z nejlepších mafiánských (spíše ale gangsterských, český název je zavádějící) počinů všech dob. Velmi poučeně navazují na konvence žánru a jeho vývoj, odkazují se na předchozí počiny - a kombinují pro ně příznačné klasické (hollywoodské) vyprávění s postupy uměleckého filmu. Dvoudisková edice k 25. výročí má nejenom výborný remasterovaný obraz a původní zvukovou stopu v DTS-HD Masteru, ve které vyniknou zvukové efekty a použitá hudba, ale i velkou spoustu bonusových materiálů. Od informativních (byť česky neotitulkovaných) audiokomentářů k více než třem hodinám (česky otitulkovaných!) dokumentů a dalším materiálům (animovaným kraťasům, upoutávce). Mafiáni na Blu-ray patří nikoliv co do provedení, ale co do obsahu k jedněm z nejlepších letos vydaných modrých disků.
Mafiáni mají stejně jako výše zmíněné snímky díky retrospektivnímu komentáři mimo obraz většinu dění značně subjektivizovanou. Záběr-sekvence, kdy protagonista Hill spolu se svou (budoucí) manželkou vstupují do restaurace, je opojná právě proto, že je uzpůsobena jeho vnímání. Nejinak tomu je v závěrečném aktu, který se na rozdíl od těch předchozích nerozpíná v čase napříč desetiletími, ale je kondenzován do jednoho dne. A rychlost střihu koresponduje s protagonistovou sílící paranoiou. Ačkoliv je vyprávění převážně omezeno na Hilla a jednotlivé postupy se uzpůsobují především jeho vnímání a prožívání daných situací, nalezneme momenty, kdy tomu tak není. Jeho žena dostává sice zdaleka menší, zato výrazný prostor, když nejenom slyšíme její myšlenkové pochody, ale je jim místy uzpůsobena i střihová skladba. Dobrým příkladem je scéna ve věznici, kdy si všimne, že jejího manžela přišla navštívit milenka. Nejenom že záběry na podpis milenky v návštěvní knize odpovídají jejímu hledisku, ale i jejímu prožitku dané situace, když jsou rychleji nastříhané za sebe.
Mafiánům se zapojením výše popsaného postupu změny hlediska daří hned několik věcí. Jednak neupadnout do manýry, která by hrozila při úpěnlivém dodržování omezení a subjektivizace vyprávění na Hilla. Jednak být odlišný od svých následovníků (Casino, Vlk z Wall Street), protože ti v mnohem menší míře - pokud vůbec - zapojovali myšlenkové pochody a jim uzpůsobené formální postupy dalších postav. Jednak přijít oproti předchozím gangsterkám a (ne)noirům s něčím novým, protože v nich nesešlo na percepční (vnímání) a mentální (myšlenky, sny, představy, vize ad.) subjektivitě jiných postav, než je ta hlavní.Mafiáni ovšem přece jenom v jednom představují změnu v pravidlech gangsterského žánru. Kombinace klasického hollywoodského vyprávění (s jedním psychologicky definovaným protagonistou, kdy je snímek členěn do aktů dle jeho proměňujících se cílů) s uměleckým (subjektivizovanost vyprávění) byla totiž značně neotřelá. A lze ji chápat jako jeden z důvodů, proč později snímek nalezl oblibu nejenom mezi fanoušky a fanynkami filmů, ale i mezi kritiky, akademiky a dalšími odborníky.
BLU-RAY:
Mafiáni u nás na modrých discích vychází poprvé, a to k příležitosti jejich 25. výročí. Na jednu stranu je potěšující, že se k nám dostává ta nejlepší možná verze (remasterovaná s výborným obrazem, všemi starými bonusovými materiály i nově natočeným dokumentem). Na druhou stranu zamrzí, že jsme se dočkali pouze dvou edic: (1) dvoudiskového amaraye a (2) dvoudiskového amaraye se šubrovým návlekem, přetištěným dopisem od režiséra a rozsáhlejším bookletem s fotografiemi, faktickými informacemi (seznamem ocenění), oslavným vyjádřením ostatních tvůrců a esejí o snímku. Sběratele jistě zklame, že na původně avizovaný digibook se nedostalo (nejenom na našem trhu, ale plošně), plastové balení nemá vnitřní artwork a menu obou disků je pouze statické.
OBRAZ A ZVUK:
Mafiáni vyšli ve Spojených státech na Blu-rayi několikrát. Všechny edice ale měly přinejlepším mírně nadprůměrný obrazový přepis. K výročí se ovšem dočkali remasteru do 4K, kterému není příliš co vytknout: pleťovky působí přirozeně, barvy jsou reprodukovány věrně, v tmavých pasážích se nic neztrácí, řada umělecky motivovaných prvků velmi dobře vynikne (okázale rudě nasvícená scéna vraždy a pohřbívání) a člověk si všimne detailů, jež dříve ani nezaznamenal. Zvuk se taktéž dočkal znatelného vylepšení. Mafiáni byli do kin uvedeni v Dolby Surround, pro vydání na DVD byla stopa upmixována na pětikanálový Dolby Digital a na BD se nově dočkali DTS-HD Masteru. Dobrá zpráva je, že je zachován původní tvůrčí záměr příznačný pro Scorseseho poetiku, kdy některé zvukové efekty jsou výraznější než ostatní zvuky (dialogy, monology) anebo hudba, protože mají posílit určitý moment, protože povětšinou odpovídají vnímání určité postavy (bodání do mrtvoly, zahlédnutí jména milenky na seznamu návštěv ve věznici ad.). Vedle toho ale modrý disk splňuje všechny parametry kladené na současné tituly: dialogy jsou - až na případy, kdy je užit výše zmíněný postup - skvěle srozumitelné (včetně kultovního přeslechnutí vedoucího k postřelení - zastřelení), dobová hudba vynikne a zvukové efekty přidají na působivosti.
BONUSY:
V České republice bylo dlouhou dobu dostupné jenom 2DVD vydání, které na prvním disku obsahovalo dva audiokomentáře (tvůrců a herců, policajta a zločince) a na druhém necelou hodinu dokumentů spolu s upoutávkou. V zahraničí nejprve vyšlo Blu-ray, které tyto materiály přejímalo. A poté další dvě výroční edice (k 20letům od premiéry, k 25letům od premiéry), které vždy něco přidávaly. Nejenom k balení (20. výroční měla podobu digibooku, 25. výroční má zase dopis režiséra a rozsáhlý booklet), ale i k bonusům (20. výroční měla navíc celovečerní dokument o zlaté éře gangsterek a krátkometrážní animáky na samostatném DVD disku, 25. výročí tyto umístila na BD a přidala dokument s novými rozhovory s tvůrci a herci). Výčet rozdílů byl důležitý, protože se rétorický rejstřík bonusů proměňoval, respektive posouval s jednotlivými vydáními. Na 2DVD a prvním BD dominovala výpovědní strategie auteura, jímž byl Martin Scorsese jakožto režisér a spoluscenárista. Na pozdějších - výročních - BD došlo ke změně, kdy sjednocujícím principem byl gangsterský kánon studia Warner Bros., do kterého byli vsazeni i Mafiáni - jednak díky Scorseseho osobní zkušenosti (Italoameričan vyrůstající v určitém prostředí), jednak díky jeho znalosti kinematografie a především lásce ke klasickým hollywoodským gangsterkám.
Dva audiokomentáře na prvním filmovém disku jsou velmi informativní. A to navzdory tomu, že u prvního (tvůrců a herců) je poznat, že jde o sestřih, ve kterém se mnohé opakuje z jiných bonusů. U druhého (policajta a zločince) je zase docela časté ticho a skutečnost se nemůže rovnat její literární a následně filmové dramatizaci. Obě povídání ale spojuje na jedné straně obdiv ke Scorsesemu a na druhé Scorseseho cinefilní zápal, kdy navazuje na tradice gangsterek a přepracovává je. Na druhém disku je trojice již z 2DVD známých dokumentů (třicetiminutovka Mafiáni: Jak na to, čtrnáctiminutovka Praví chlapi, osmiminutovka Obyčejný gangster) a srovnávačka obrázkového scénáře s výsledným filmem (čtyřminutovka Papír je levnější než film). Původní featuretty zapojují rejstřík auteura, jak jen to jde.
Ve filmu o filmu Mafiáni: Jak na to, jenž je průřezem (před)produkce, se dozvíme, že Scorsese se rozhodl změnit časový pořádek událostí, které byly původně prezentovány lineárně, a tak měl vliv i na scénář. Hercům nechával prostor pro improvizaci, ale měl přitom jasně vytyčené, čeho chtěl dosáhnout. Rozhodl se přitom dialogové scény snímat v polocelcích namísto v detailech, a tak je zodpovědný i za zvolenou velikost rámování. Při střihu je střídání pomalejších pasáží s těmi rychlejšími něco, za co je "zodpovědný". Stejně jako za výběr dobové hudby, která dění zasazuje do konkrétního časového období.
Ódu na mistra si pak lze vyslechnout v Pravých chlapech, v nichž se filmaři jako Richard Linklater, Jon Favreau, Frank Darabont, Joe Carnahan a bratři Hughesové anebo Antoine Fuqua vyznávají z toho, jaký vliv na jejich tvorbu měli Mafiáni a především Scorseseho postupy (postmoderně roztříštěné vyprávění na Linklatera a Carnahana, snímání soudních přelíčení na Darabonta, způsob vyjadřování herců a nakládání se sprostými slovy a s násilím na bratry Hughesovy ad.). Obyčejný gangster se sice soustředí na Henryho Hilla, podle jehož životních osudů a autobiografické knihy je film natočen, ale nezapomene se na Scorseseho vyrůstání v ulici, kde existovaly gangy, na to, jak má prostředí odpozorované a mluvu gangsterů "odposlouchané". Komparace storyboardů a výsledných scén v Papír je levnější než film názorně ukáže, že se snímek věrně drží režisérovy vize.
Ve filmu o filmu Mafiáni: Jak na to, jenž je průřezem (před)produkce, se dozvíme, že Scorsese se rozhodl změnit časový pořádek událostí, které byly původně prezentovány lineárně, a tak měl vliv i na scénář. Hercům nechával prostor pro improvizaci, ale měl přitom jasně vytyčené, čeho chtěl dosáhnout. Rozhodl se přitom dialogové scény snímat v polocelcích namísto v detailech, a tak je zodpovědný i za zvolenou velikost rámování. Při střihu je střídání pomalejších pasáží s těmi rychlejšími něco, za co je "zodpovědný". Stejně jako za výběr dobové hudby, která dění zasazuje do konkrétního časového období.
Ódu na mistra si pak lze vyslechnout v Pravých chlapech, v nichž se filmaři jako Richard Linklater, Jon Favreau, Frank Darabont, Joe Carnahan a bratři Hughesové anebo Antoine Fuqua vyznávají z toho, jaký vliv na jejich tvorbu měli Mafiáni a především Scorseseho postupy (postmoderně roztříštěné vyprávění na Linklatera a Carnahana, snímání soudních přelíčení na Darabonta, způsob vyjadřování herců a nakládání se sprostými slovy a s násilím na bratry Hughesovy ad.). Obyčejný gangster se sice soustředí na Henryho Hilla, podle jehož životních osudů a autobiografické knihy je film natočen, ale nezapomene se na Scorseseho vyrůstání v ulici, kde existovaly gangy, na to, jak má prostředí odpozorované a mluvu gangsterů "odposlouchané". Komparace storyboardů a výsledných scén v Papír je levnější než film názorně ukáže, že se snímek věrně drží režisérovy vize.
Nové materiály původní rejstřík auteura přerámovávají jeho včleněním do in-house stylu studia Warner Bros., které má dlouholetou tradici tvorby gangsterských a mafiánských opusů. Celovečerní dokument Veřejní nepřátelé: Zlatý věk gangsterského filmu (106 min.) se o to snaží, byť musí místy přepisovat historii (tvrzením, že Velká vlaková loupež je prvním narativním filmem v dějinách kinematografie; zmínkou, že jiný titul lze vnímat jako "warnerácký", protože u nich měl režisér předtím smlouvu apod.). V momentech, kdy tak nečiní, kdy se nesoustředí na dobře známé protonoiry (Malý Caesar, Veřejní nepřátelé, Zjizvená tvář) a kdy se nesnaží společnost vykládat skrze filmy, je výborný. A to přesto, že jde o sled mluvících hlav (mezi nimiž se objeví i Scorsese), prokládaný ukázkami ze snímků a z archivních dobových materiálů (rozhovory s tvůrci, upoutávky apod.). Doplňkem jsou čtyři animované grotesky s Bugsem, ve kterých nějakým způsobem figurují známé filmové/skutečné postavy gangsterů, s nimiž se vychytralý králík vždy nápaditě vypořádá. Jak půlhodina cartoonů souvisí s Mafiány? Podobně jako výše zmíněný dokument Veřejní nepřátelé: Zlatý věk gangsterského filmu v podstatě nijak, až na to, že studio Warner Bros. prezentují s tím, že se na tento žánr specializuje a že produkuje zlomové tituly, které si jsou velmi dobře vědomé tradic. A jedním z nich jsou i Mafiáni.
Vše pak stvrzuje nově natočený půlhodinový dokument Scorseseho Mafiáni, ve kterém na vznik a dopad snímku vzpomínají nejenom hlavní tvůrci (režisér Scorsese, scenárista Nicholas Pileggi, střihačka Thelma Schoonmaker, producent Irwin Winkler) a herci (Ray Liotta, De Niro, Bracco - chybí Pesci, přestože je jeho přítomnost na obalu slíbena). Kromě nich promlouvají i další režisérovi častí spolupracovníci (herec Harvey Keitel, herec a producent Leonardo DiCaprio, scenárista Terence Winter - neobjeví se Jack Nicholson, i když je na coveru avizován). Tento jediný nový bonus, produkovaný Brettem Ratnerem, jednak zesiluje rejstřík auteura (nejenom tvůrci a herci z Mafiánů chválí Scorseseho, ale i další), jednak ho spojuje s gangsterkami/mafiánskými opusy... natočenými pro studio Warner Bros. Není náhoda, že promlouvá zrovna Keitel (asociace se Špinavými ulicemi), DiCaprio (asociace s Gangy New Yorku, Skrytou identitou a Vlkem z Wall Street) a Winter (asociace s Impérium - Mafie v Atlantic City a Vlkem z Wall Street). Pomyslný kruh se uzavírá, Scorseseho tvorba je spojena s gangsterkami/mafiánskými počiny - a tyto jsou vsazeny do kánonu společnosti, která se na ně dlouhodobě specializuje, jak má dokázat celovečerní dokument či animované grotesky. Vliv na další tvůrce a studia je pak prozkoumán nejenom ve featurette na druhém disku, ale i v eseji v bookletu, kde jsou obsaženy oslavné citace od jiných filmařů.
ZÁVĚR:
Mafiáni jsou jedním z nejlepších mafiánských (spíše ale gangsterských, český název je zavádějící) počinů všech dob. Velmi poučeně navazují na konvence žánru a jeho vývoj, odkazují se na předchozí počiny - a kombinují pro ně příznačné klasické (hollywoodské) vyprávění s postupy uměleckého filmu. Dvoudisková edice k 25. výročí má nejenom výborný remasterovaný obraz a původní zvukovou stopu v DTS-HD Masteru, ve které vyniknou zvukové efekty a použitá hudba, ale i velkou spoustu bonusových materiálů. Od informativních (byť česky neotitulkovaných) audiokomentářů k více než třem hodinám (česky otitulkovaných!) dokumentů a dalším materiálům (animovaným kraťasům, upoutávce). Mafiáni na Blu-ray patří nikoliv co do provedení, ale co do obsahu k jedněm z nejlepších letos vydaných modrých disků. 
