Pravopisná chyba v názvu filmu, v anglickém slovu krásný. A jakoby ten život měl a mohl být krásný, ale stal se někde přehmat, pravopisný omyl, někdo to špatně přeložil, špatně opsal, a náhle je z toho jakýsi paskvil. Ztratil se smysl a obrátil se význam. Slova, života. Biutiful je prvním Iñárritovým filmem bez scénáristy Guillermo Arriaga, který byl autorem fragmentární, časově přepínací, globálně propojené a multikulturních trilogie - Amores perros - Láska je kurva, 21 gramů a Babel. Nyní je vše "jednoduché". Jedno místo, jedna hlavní postava a lineární vyprávění. Beznadějné vyprávění. Studie sebevědomého a umírajícího muže, který se snaží dát všechny rodinné věci do pořádku, správně vše srovnat a uzavřít, dokud zcela nezmizí. Bohužel tato základní linie je neustále opepřována, zdramatizována o několik dalších temných skutečností a epizod. Jedno krvavé drama střídá ještě osudovější a bolestivější údery, snaha pomoc se obrací do poprav, snaha začít znova se obrací do destrukce. Praha byla hrozně hezká v zimě, zasněžená, ale pak to roztálo a všude bylo spousta hoven. Takový je Biutiful a taková je Barcelona. Pravý opak sluncem a láskou prozářeného snímku Vicky Cristina Barcelona. Zde se ukazují kanály imigrantského města, lidského dna, které je nezměřitelně hluboké. Ale toť vše. Problém však není jenom ona kombinace psychologického portrétu a snahy o sociálně kritické zobrazení, kdy je oboje z půlky nedotažené a z druhé přecpané, a ani jedno nefunguje. Ale i zároveň jakási žánrová nesourodost. Je to mix Kurosawova filmu Žít, Cassavetesovy Ženy pod vlivem, snímku Můj život beze mne a Šestého smyslu. Chce se říct a opětovně ukázat tolik, že se nakonec neříká přímo nic (jedině a opětovně "life is a bitch"). Málo je někdy hodně. Hlavní postava místo všeho zbrojení, kupčení, obchodování, zlepšování a snění, se měla jen soustředit na to, jak se postarat o děti, usadit se a zabezpečit je. A na to se měl nejspíše i soustředit celý film a talentovaný režisér. Film, který na bedrech nese Javier Bardem a dodává mu mnohem vyšší kvality. Mužsky nepříjemně živočišný, herecky minimalisticky uvěřitelný. Je v něm vidět a cítit ona bolest, ale zároveň otcovská odpovědnost. Pomalu se s ním sleduje dohořívající krása a otevírání posledních dveří k lesu. Všechny scény mají propracovanou a perfektně do detailů vybudovanou, často symbolickou mizanscénu. Opětovně výtečný Rodrigo Prieto. Propracovaná je, jak bývá u Iñárritu zvykem, také zvuková složka. Všudypřítomný rozklad a úpadek je slyšet na každém kroku. Ale stejně jako u Černé labutě, i zde se jedná o přeplácaný sound design. Srdeční tep, hmyz, netopýři, křídla šustící prostorem, ptáci v letu a mrtvý na stropě, přitakávající hudba Gustava Santaolalla. Rozptýlený nepořádek a naděje nikde. Nikdy nikde? Možná až na úplném konci, tam jakoby je vidět klidný úsměv, oddechnutí, zasněžený a čistý nekonečný klid.