Britsko-australské drama Scotta Hickse vypráví příběh o velké bolesti a o tom, jak ji zvládnout a vyrovnat se s ní. Clive Owen (Agent bez minulosti, Na dotek, Sin City - město hříchu) v hlavní roli představuje otce dvou dětí, který přišel o svou milovanou ženu. Velmi předčasně - náhle totiž zemřela na rakovinu. Právě ona se ale starala o jejich malého synka a o chod celé domácnosti, zatímco Joe jezdil po světě za prací a občas přijel a přivezl dárky. Teď je čas smířit se s realitou a nějak se v nové situaci naučit žít. Příběh sám o sobě není nic nového. Mrtvá matka, špatné vztahy, bývalá manželka, nutnost rozhodnout se mezi kariérou a výchovou dětí, boj s tchyní. Přesto má tenhle film nesporně mnoho kladů. Tím prvním z nich je přirozenost mladšího syna Artieho, který sotva chápe, co to znamená smrt, přesto je jí hluboce zasažen. V dialozích mezi ním a otcem vás určitě dojme dětská naivita, to, jak se takhle malé dítě dívá na tragédii a pak si odejde hrát. Scénář je celkově opravdu velké plus. Další věcí, kterou by člověk měl ocenit, je fakt, s jakým přístupem Joe přistupuje k ženám. Ač se mu do života nejedna připlete, nepřejdeme do zbytečně poameričtělých romantických klišé. Celkově vyvedené atmosféře nahrává nádherná australská příroda, klokani a opuštěný dům a taky hudba, která svůj účel jednoznačně plní. Co taky jiného lze očekávat od Sigur Rós. Režisér netlačí na pilu, nevydírá diváka, jen věcně vypráví příběh o tom, jak někdy musíme někoho ztratit, abychom za to našli cestu k někomu jinému. A jak těžká ta cesta může být. Ocenit je také potřeba věrohodně napsanou roli Joeovy tchyně, která pochopitelně také velmi trpí a ráda by aspoň částečně zacelila svou ránu malým Artiem, ve kterém svou dceru vidí, stejně jako to, že špatně nese sblížení Joea se starším synem, se kterým nic společného nemá. Jsou ale bohužel chvíle, kdy film viditelně ztrácí dech a začíná trochu nudit. Zvlášť role Joeovy bývalé manželky je trochu podivná. Syn sice tvrdí, že matka ho nenávidí, ale ona sama tak vůbec nepůsobí. Zvlášť scéna, kdy se Joeův starší syn rozhodne odjet s otcem, je trochu přitažená za vlasy. A snad ten happyend nemusel být tak evidentní... Nelze to ale příliš vyčítat scénáristům, protože film je natočen podle pravdivého příběhu sportovního novináře Simona Carra a autoři se ho pravděpodobně chtěli držet i za takovou cenu. Takže jediná zásadní věc, ve které se od knižní předlohy Tři muži, žádná žena liší, je Austrálie. Příběh se totiž původně odehrával v Jižní Americe. To hlavní, na čem je snímek postaven, jsou herecké výkony. Těm nelze nic vytknout. Laura Fraser (Příběh rytíře, Andělé s ocelovým hlasem) je milá, Emmu Booth (Underbelly, Krvavý potok) si zamilujete, Steven Robertson (Šťastné a Veselé, Krutý sever) jako zakřiknutý Angličan skvěle nezapadá do neuspořádaného světa svého otce a mladšího bratra. A tatínek Clive Owen, přestože ne ve všech svých rolích v minulosti přesvědčil, tentokrát exceluje. Ve vhodných chvílích je bezradný, naštvaný, smutný či veselý - a jistě mu budete fandit, aby svou těžkou úlohu ve zdraví přežil. Možná se někdy budete ptát, kdo tady koho vlastně vychovává. Drama Kluci jsou zpět možná nezaujme všechny. Není to film, na který nutně budete vzpomínat do konce života a vracet se k němu ve volných chvílích, to určitě ne. Na druhé straně je to rozhodně snímek přirozený a lidský (někdy i dojemný), který za zhlédnutí stojí. A třeba se i dozvíte, proč je nutné si koupit kabriolet. Pozn.: Snímek je součástí projektu MANIFESTO, v rámci kterého je od 2. září do 20. října promítán ve vybraných regionálních kinech v republice. Následně bude zařazen do klasické distribuce.