Let's Dance 3D je taneční variací na akční béčka z osmdesátých let. Během úvodních deseti minut dostanete jasně najevo, kdo je dobrý, a kdo je naopak zlý - a to díky nějaké té pořádně odporné botě, aby nebylo třeba všechny postavy vykreslovat postupně - a zbytek filmu je o tom, aby se na konci ta dobrá strana radovala a vy jí v průběhu filmu z nudy nepřestali držet palce. Sérií již prověřená scénáristická dvojka Amy Andelson a Emily Meyer ale vše zkomplikovala ještě příběhem (zdánlivé?) zrady a taky příběhem (zdánlivé?) lásky - té navíc hned ve dvojité dávce -, což je také důvod, proč film na chvíli ztratí tempo a zapadne do bahna kýče. Ale zase díky tomu pozvedne emoce a napětí u dámské poloviny - lépe řečeno "čtyřpětiny" - obecenstva, takže spíše než o neschopnosti lze mluvit o vypočítavosti, kterou u teen filmů jen těžko někomu vyčítat. Takže tu máme Lukea (Rick Malambri) a jeho Piráty - těm budeme fandit - a pak Juliena a jeho Samuraje, kterým fandit nebudeme. Tedy za předpokladu, že se vaše vnímání dobra a zla pohybuje někde v okolí masového průměru, ale i v tomto případě by vás měl nalomit z dvojky známý Moose (Adam G. Sevani), jehož kudrlinky a roztomilý mopsí kukuč zlomí snad každého. A když se přidá na stranu Pirátů i on, mělo by být v kinosálu jednobarevno. Piráti však mají problém. Jsou pozadu s placením nájmu a hrozí jim vystěhování z jejich tanečního doupěte, ve které Luke proměnil domov svých tragicky zesnulých rodičů. Přesně v tu chvíli se objeví zbohatlík Julien (Joe Slaughter) a Samurajové, aby Pirátům oznámili, že právě oni si jejich dům koupí, až půjde do veřejné aukce, což by znamenalo konec Pirátů. Jedinou šancí Lukeovy party tak je vyhrát velkou taneční soutěž World Jam Battle, protože vítěz získá sto tisíc amerických dolarů, přičemž je více než zřejmé, kdo jim bude stát v cestě v samotném finále. Hlavním hybatelem kroků, které celý děj posunují / komplikují, je již od počátku neznámá tanečnice Natalie, kterou ztvárnila Sharni Vinson. V podstatě jako jediná postava v ději dostává prostor na nějaký vývoj a jelikož ji kromě barbie výrazu sudičky nadělily i špetku hereckého talentu, ustojí to bez problémů. V kritických okamžicích filmu - tedy v momentech, kdy se na plátně netančí - tak právě díky ní neusnete. Omezení většiny děje na minutové vstupy, které vždy příběh posunou o kus dále, zavání povětšinou až komiksovou zkratkou, což dává prostor tomu nejdůležitějšímu, o co jde ve filmu především - tanci. Jon M. Chu, který režíroval i předchozí díl téhle filmové taneční série, kladl při tvorbě scénáře jeden důležitý požadavek - málo děje, málo keců a hodně tance, který ještě nebyl k vidění. A tento úkol byl z osmdesáti procent splněn. Těch dvacet procent totiž sežral platonický mini příběh Moose a Camille (Alyson Stoner), který běží v pozadí, je úplně zbytečný a zasloužil by vystříhat. Choreografie jednotlivých tanečních čísel jsou originální a nápadité, střídají se lokace i styly a často jsou do tance přimíchávány i vnější vlivy a zajímavé vizuální prvky, které všemu dávají další punc výjimečnosti (voda na parketu, osvětlené kostýmy). Každý z tanečníků má svůj specifický styl a není jen multiplikátorem jednoho tanečního prvku, naopak každý dostává dostatek prostoru na to, aby se předvedl a zvýšil celkový dojem i náročnost celého čísla. Nic a nikdo se neokouká a troufám si říct, že i člověk, který tanci nerozumí, choreografii ocení. Naopak tolik proklamované 3D je velkým zklamáním. Při klasické kompozici záběrů je vše v pořádku, ale při pokusech o jakési "vytažení tanečníka z plátna do sálu" se z postav stávají komičtí trpaslíci, což působí nejen negativním dojmem, ale navíc jde o silně rušivý element v jinak povedených tanečních číslech. Naštěstí je podobných kopanců ve filmu asi jen pět. Ale 3D je trendy, stejně jako je trendy taneční muzika, hip hop a příběhy z ulice. On je Let's Dance 3D obecně hodně trendy film, který bude mít jepičí život. Ale když se to vezme kolem a kolem, tak teď a tady asi opravdu smysl má.