Londýn, současnost. Z Afghánistánu se vrátil vysloužilý vojenský lékař. V boji s Talibánci byl zraněn a trpí psychickými problémy. Veteránská penze je mizerná a v britské metropoli se z ní nedá dost dobře zaplatit nájem. Hledá proto spolubydlícího. Je seznámen s podivínem, který píše webovky o síle dedukce, hraje na housle a s ostentativním nadšením se vměšuje Scotland Yardu do vyšetřování závažných zločinů. Zní vám to povědomě, a přesto to nedokážete zařadit? Pak dodám, že lékař se jmenuje John Watson a "policejní poradce" Holmes. Sherlock Holmes. Společně se přestěhují do Baker Street 221B a řeší zapeklité případy, které pak Watson sepisuje čtenářům na blogu. A mimo jiné, Holmes googluje počasí na Watsonově Blackberry, jezdí taxíky a Holmesova náklonnost ke stejnému pohlaví je v dnešní liberální společnosti brána naprosto samozřejmě; žádné upjaté viktoriánské odkašlávání do kapesníčků. Třídílná mini série, lakonicky nazvaná Sherlock, je dokonalou ukázkou toho, jak by měla vypadat tvorba veřejnoprávní televize, když už nějakou musíme mít. Duchovní otec projektu, producent Steven Moffat již před třemi lety upoutal projektem Jekkyl, svéráznou adaptací známé Stevensonovy novely. Tentokrát se rozhodl zpracovat postavu slavnější než cokoliv jiného, de facto průkopníka kriminálního žánru - geniálního detektiva s více než kladným vztahem ke kokainu. Kdokoliv se dívá na Sherlocka, neubrání se srovnání s Ritchieho nedávným filmem Sherlock Holmes. Důvodů je několik - má ho ještě v živé paměti a pak také, jak se k látce přistupuje - zdánlivě - barbarsky. Sherlock se však podobá spíše Casinu Royale a dalším úspěšným restartům, které v posledním desetiletí zachvátily Hollywood (dále třeba Nolanův Batman, Abramsův Star Trek). Po mnoha desetiletích a nespočtu adaptací jsme si na Sherlocka zvykli nahlížet jako na asketického starocha, který uvážlivě pokuřuje z dýmky a je mu vyhrazeno sobotní ráno v televizním programu. V tomto ohledu se jakýkoliv nový pohled na Holmese jevil prospěšně už jen z principu. Moffat nezůstal pouze u přenesení hlavních hrdinů v čase o sto let dopředu. Dokázal skloubit moderní rytmizaci vyprávění (textovky v obraze, trasa honičky znázorněná semafory a plánem města) se starosvětskými artefakty z Doyleových románů (výrostci práskači, čínská mafie, inspektor Lestrade, Holmesova nemesis). Proto, ačkoliv se Holmes s Watsonem prohání mezi prosklenými věžáky londýnského City, působí to přijatelněji než Ritchieho viktoriánský spektákl s Holmesem kickboxerem. Šťastnou ruku měli tvůrci i při výběru hlavních hrdinů. Benedict Cumberbatch nepůsobí jen jako omlazený Holmes, ale jako Holmes 21. století, projevující se jakožto sebestředný asociál přesvědčený o své nezpochybnitelné inteligenci. Mnohým připomene jiného génia - Gregoryho House. Kruh se tím uzavřel, poněvadž i Houseova postava vychází jako mnoho jiných z literárního Holmese. Freemanův Watson prošel navíc jistou emancipací. Již není jen tím natvrdlým kývalem z knih, ale užitečným parťákem, tahající přítele z bryndy.

Oficiální trailer seriálu Sherlock. S výjimkou slabšího druhého dílu představuje britská mini série neskutečný zážitek, u něhož se musí každý filmový fanda uculovat jako malé dítě. Tím slovem nerad plýtvám, ale zde se ho nemusím bát použít - jedná se bezmála o geniální počin. Chemie ústředního dua je jiskřivá, scénáře vyšperkované odkazy na Holmesovské universum, režie zbytečně neexhibuje, ústřední motiv se dostane pod kůži a člověk zaplesá, kdykoliv ho uslyší. Marně přemýšlím, zda bych něco zásadního vytkl, ale nic mě nenapadá. Veškeré chyby jsou zadupány do země fandovstvím tvůrců a jistou neučesaností, která je dána omezeným rozpočtem. Jestli se nadcházející sezóna v USA nevytasí s něčím pořádným, pak můžeme bez diskuze označit Sherlocka za nejlepší seriálovou novinku roku. Doufejme, že druhá série na sebe nenechá dlouho čekat. Nejen kvůli odvážnému cliffhangeru, ale pro ten pocit dokonalé zábavy.