Slídilem na režisérském poli debutuje Dan Gilroy, brácha o trošku slavnějšího Tonyho. Naposledy se společně předvedli světu s Bourneovým odkazem, pro který oba psali scénář a Tony ho režíroval. Slídil je ale čistě solo záležitost Dana, který je tu s námi už od devadesátek, ačkoliv to bohužel nebylo moc znát. To by se ale právě teď mělo změnit.
Je vždycky fajn, když si o filmu uděláte z ukázek dojem, a on vám ho pak pomaličku s každou minutou trochu vyvrací a odhaluje nečekané směry a vrstvy. Slídil přesně takový je. Ne že by oproti trailerům otočil o sto osmdesát, dává co slibuje, Gyllenhaal s podlouhlou ulízanou kšticí jezdí v noci po Los Angeles a stává se nepsaným autorem manifestu oportunismu a hned v druhé řadě taky hyenismu. Jako podivná robotická bytost obdařená uměle lidskými návyky kráčí za svými cíli a o lidi se jen nutně otírá, když je potřebuje využít.
Čeká vás vyšisované bledé světlo kontrastující s bezútěšností noci a podivně odlehčená hudba Jamese Newtona Howarda protkávající jejich unylost lehce pozitivními podtóny. Nokturnovitý náboj Slídilových výjevů byste možná srovnali s Drive, o velký kus blíž má ale tahle nálada k Mannovu Nelítostnému souboji, strohostí a emoční vyprázděností. A právě emoční prázdnotu můžeme klidně prohlásit za leit-motif Slídila.
Na první pohled by se film zdál jasnou sociální satirou mířenou především na publicistický hyenismus a absolutní absenci morálních zábran jak tvůrců oněch šokujících zpravodajství, tak jejich gaučových recipientů. Tohle téma je pro Slídila rozhodně stěžejní, Gilroy se s vámi po krk noří do etického kompostu a nechá vás v něm vyválet tak, že po odchodu z kina spálíte oblečení a naložíte se do dezinfekce. Přesto ale vlastně nezatápí Gyllenhaalově postavě pod kotlem, ani se po ní nesnaží vrhat vidle. Nechává ji žít si vlastním životem a až na pár nutných replik vedlejších postav se zdržuje všech soudů.
A Lou Bloom z toho těží. Slídil se s plynoucí stopáží pořád víc stává jen jakýmsi medailonkem psychopata a nechává si morálně pokleslé výjevy až na druhou kolej, až jako produkt absolutní pragmatické bezcitnosti Gyllenhaalovy postavy. Jenže cosi ve hře jeho obličejových svalů a v prostotě, s níž jedná a svěřuje se, vám nedá a zdržíte se zbrklého zavržení. Ono by bylo hrozně lehké Louem pohrdat, záminku vám k tomu ochotně podává sám Gyllenhaal, který po baleovsku zahodil svalstvo a vydal se cestou zapadlých tváří a mastných vlasů. Tyhle prvoplánové detaily vlastně tak trošku odvádí pozornost od jeho komplikované motivace.
Lou je šmejd. O tom se přít nelze - se svým podřízeným manipuluje a zneužívá ho, lidské utrpení přechází s klidem a neštítí se ani sám přiložit ruku k dílu, jak praví Chaozz, „pro trochu víc krve a novinářskej metál“. Gilroy ho ale stejně nestaví do role zločince a nikdy ho opravdu nevytrestá. Ukazuje jeho švábí život neutrálně a prostě a postupně trousí kousky skládačky, z níž pak vzejde jistá představa o Louovi, produktu zvláštní absence lidskosti vyhnané do extrémů nasátými motivačními a korporátními moudry, které substituují a dokonce i skutečně vytváří životní cíl.
Lou se dostává do pozice, kde z póvlu konečně začíná být uznávanou osobou a okouší první náznaky moci, jíž se pak naprosto bez okolků chápe. Funguje jako stroj pragmaticky se hrnoucí za vybájeným pocitem moci a ve své odlidštěnosti považuje za dostačující třeba mluvit o sexu jen jako o „fyzickém kontaktu“. Důležitá replika pak přichází ke konci. „Nemám rád lidi.“ Ať už pro to má konkrétní důvod, nebo je to jen vrozená dispozice, Lou se od lidí distancuje vědomě. A vychází mu to. Přitom ale zpodobňuje spoustu vlastností, které každý z nás má a tajně, skrytě se za ně stydí, na rozdíl od Loua, který nemá problém s nimi je stavět na odiv.
Slídil by vlastně mohl klidně být o něčem jiném, než je amorální honba za lidským neštěstím. Podobně jako Whiplash, kde je hudba jedním z prostředků a ne tématem, i on využívá potenciál zápletky, aby vyzdvihl postavy, respektive postavu. Spojení Gyllenhaalova hereckého hnusáctví a nepříjemně robotizované osobnosti Lou Blooma pak až dokumentárním stylem vypodobňuje ideál prospěchářství a nelidskosti, dvojsečnost Gilroyova filmu ale vězí v tom, že jen nestranně přihlíží a nechává na vás, jestli se rozhodnete z Louova počínání pozvracet čalounění, nebo si pomyslíte, že takových jako on je kolem dost a i oni mají svoji zásluhu na vaší vlastní spokojenosti a blahobytu.
