Jméno sira Nicholase Wintona už zná dnes skoro úplně každý. Zachránil stovky převážně československých židovských dětí tím, že pro ně vypravil speciální vlak a odvezl je do bezpečí na Britské ostrovy. O svém činu ale nemluvil, protože ho nepovažoval za nic úžasného, a nebýt toho, že jeho žena jednoho dne našla knihu výstřižků, kam si lepil obrázky a údaje o zachráněných dětech, nikdy by se svět o jeho činu nedozvěděl. V našich končinách proslavil Wintona slovenský režisér Matej Mináč, kterého tento příběh zasáhl a fascinoval. Nejprve na jeho základě natočil hraný film Všichni moji blízcí a o pár let později také povedený dokument Síla lidskosti - Nicholas Winton, který uspěl i za hranicemi naší země. V letošním roce se ještě jednou k tématice vrátil a představuje svůj nejnovější film Nickyho rodina. Žánrově se jedná taktéž o dokument, tentokrát ale obohacený několika hranými sekvencemi. Primární problém Nickyho rodiny spočívá v tom, že působí jako prodloužená verze předchozí Síly lidskosti. Ti, kdo ji znají, tedy uvidí mnoho stejných záběrů a uslyší stejné informace. Nových věcí se dozví minimum. Na výsledku je také znát, že téma Wintonova činu zabralo Mináčovi obrovský kus života. V tomto případě se ale musí napsat bohužel. Zatímco Síla lidskosti byla v rámci možností vyvážená a "odosobněná", v novém snímku nadhled chybí. Mináč se toho snaží sdělit tolik, že je to chvílemi kontraproduktivní. Do osudů tzv. Wintonových dětí začne v závěru připlétat ještě snahy dvou Slováků, kteří jezdí do Kambodže a organizují pro místní děti nakažené virem HIV charitativní sbírky. Chápu samozřejmě tento čin jako paralelu s tím Wintonovým, ale do snímku se to tak nějak nehodí a působí to jen jako vata. Vůbec celý závěr už se věnuje spíše spíše Winotnovým následovníkům a snaze mladých lidí pomáhat potřebným. V Nickyho rodině je toho tak najednou hrozně moc a nemá to žádoucí účinek. Posledních dvacet minut je zkrátka ideální bonus při vydání na DVD a Blu-rayi. Co mě osobně lehce zklamalo, byla celá kompozice filmu. Mináč od první minuty hraje na city diváků, čemuž přizpůsobil i stavbu snímku. Tklivé a dojemné hudby se po devadesát minut nezbavíme. Také některé záběry jsou zbytečně dlouhé a působí tak až vykonstruovaně. Je to škoda, protože příběh má sílu sám o sobě a nebylo třeba ho nějak umělecky "zesilovat". O tom se ostatně můžete přesvědčit v tolikrát zmiňované Síle lidskosti. Příliš se mi nelíbil ani nápad proložit vzpomínání pamětníků hranými sekvencemi. Ty snímek zpomalují a jsou tu opravdu jen na efekt. Michal Slaný je jako Winton značně nepřesvědčivý a chvílemi působí spíše jako z grotesky. Naopak Klára Issová ze své role na malém prostoru vytěžila maximum. Nickyho rodina je silná hlavně v tom, jak se v ní pracuje s informacemi. Mináč dokáže prodat maximum toho, co za léta zjistil, a naskládat to logicky za sebe. Jednoznačná pochvala musí mířit také ke kameramanům, kteří odvedli vynikající práci. "Mluvící hlavy" si dokázaly postavit přesně tam, kde měli co zabírat, a vyhnuli se tak největším bolístkám dokumentů. Také hrané scény zabalili do černobílého hávu a vizuálně působí díky nim hodně povedeně a v rámci možností "autenticky". Co také hodně potěší, je výběr hlasů pro české znění. Mluví tu hodně lidí, což je jedině dobře a jednotlivé vzpomínky to odlišuje. Hlasy jsou vybrané skutečně velmi dobře a do určité míry neobvykle. Jiří Lábus, Josef Abrhám, Eliška Balzerová, Libuše Šafránková a další jsou lidé, které v jen tak nějakém dokumentu neuslyšíte. Nickyho rodina ukazuje, že Mináč je talentovaný režisér, ale měl by změnit téma svých filmů. Teď už totiž nepřináší moc nového a marně se to pokouší oživit hranými pasážemi. Na druhou stranu takovýchto silných příběhů není nikdy dost a jeho novinka rozhodně není zbytečný film. Možná že na televizní obrazovce bude vypadat lépe. PS: Pokud jste Sílu lidskosti neviděli, můžete si k mému hodnocení s klidným svědomím dva body přidat.