Naše makrorecenze jsou tu od toho, aby odhalily, které filmy jsou předurčeny k nadžánrovému úspěchu, a které naopak nikoli. Pět lidí, pět názorů.

MEZIHVĚZDNÝ NOLAN
Kinematografie právě překročila propast oddělující ji od clarkovské hardcore sci-fi. Možná jen na chvíli a stálo to majlant, ale taky to stálo za to. Interstellar je v mnoha ohledech těžký film, který je striktně analytický (což neznamená, že je doslovný pro blbečky) a nesnaží se tvrdit opak - zdroje jsou zřejmé na první pohled, postavy si vyříkají i to, co by nemusely a celek má kolem sebe závoj vysoce kvalitního Hollywoodu. Zbytek bych uvedl v bodech:
 

• Scéna rozloučení je jedním z nejsilnějších emocionálních momentů, co si za poslední léta vybavuju - ne proto, že by byla nějakým drásavým způsobem převratná, ale jednoduše proto, že nabízí skvěle zpracovanou silnou chvíli v podání brilantních herců.
• Když začne vědkyně v průběhu osudově důležité mise blábolit cosi o lásce, začalo mi před očima svítit jedno gigantické WTF?! - ovšem vážně netuším, jak bych se choval já, kdybych proletěl červí dírou a v mimořádně vypjaté apokalyptické situaci začal pojímat podezření, že naděje umírá. Všichni jsme někdy WTF!
• Herci jsou prvotřídní. Všichni a pořád.
• Vždycky, když vstoupilo do hry kosmické ticho, na plátně poletovala neokázale nasnímaná vesmírná plavidla a jedinou kulisu jim tvořilo hřmění Zimmerových varhan, jsem v krátkých záblescích věřil, že by se dějiny žánru vážně přepsat mohly.
• Nedlouho před závěrem je scéna, která by byla po vší předchozí emocionální masáži geniálně zničujícím ztvárněním pekla. Příběh se ale vyvine malinko jinak.
• Scénář je na každý pád podařený. Umí zasadit zvrat ve správnou chvíli, umí nápaditě měnit náladu, umí držet smysly ve střehu a citově bombardovat. Nikdy nenudí - nevzpomínám si, kdy naposled jsem v průběhu tříhodinového filmu ani jednou nekontroloval čas. Samotný příběh je přesto chvílemi úsměvný a v kontextu s přesvědčivou SCIENCE stránkou poněkud zkratkovitý.
• Konečně zase jednou "scífko", kde jsou charakterističtí roboti!
• Umírající obilí a prachové bouře stačily k tomu, aby vznikla jedna z nejhutnějších předzvěstí konce světa. 

Jsem spokojen.

Pavel Pinker: 9/10

NOLANOVA VERZE CHLAPECTVÍ

Podle slov samotného režiséra je jeho film "o tom být otcem". Což lze jen potvrdit, protože i přesto, že je Interstellar sci-fi (či spíše pohádkou?) o objevování nových světů, kde by mohl člověk žít, hlavně je to o vyjádření Nolanových pocitů z otcovství. Toto téma se táhne filmem jako červená nit od začátku do konce na vztahu Coopera (Matthew McConaughey) a Murph, kterou si zahrály hned tři herečky pro každé rozdílné časové období. K tomu se Nolan pokusil natočit svou verzi 2001: Vesmírné Odysey (mimochodem robot TARS je hodnější bráška "terminátora" HALa). Jeho sci-fi má podobně epický rozsah, precizní dokonalou technickou podobu a několik velmi působivých a originálních okamžiků ("knihovna" je z nich nejlepší) a filozofický potenciál. 

Na druhou stranu mám i několik výtek. Na jedné straně se Interstellar zdá zbytečně zahlcený vědeckými výrazy a vysvětlováním, které pro komerční druh filmů není vhodný ani nutný a zároveň je celá idea filmu až triviálně jednoduchá a banální. Takže když za tím vším filozofováním, hledáním možností pro život buhvíkde ve vesmíru dojde k takto samozřejmému závěru, pak je to pro takto ambiciózní projekt spíše na škodu. Jednoduše řečeno, Interstellar se celou dobu tváří jako by objevoval něco nového, co tu ještě nebylo, aby pak na konci přišel k tomu nejtriviálnějšímu a nejobyčejnějšímu zjištění. Samozřejmě, že lidské hodnoty jako láska k dětem a láska obecně jsou ty nejvyšší, to nám přeci Nolan neříká nic nového. 

S tím pak souvisí i subjektivní pocit, že Nolan svůj vesmírný "traktát o otcovské lásce" natáhnul na neúměrně velkou délku a zbytečně už pak v druhé polovině (pro někoho v první polovině) nudí. A malou výtku ještě na adresu dvou hlavních hereckých star. McConaughey hraje úplně stejně jako hrál ve svém oscarovém výkonu v Klubu poslední naděje a v seriálu Temný případ - stejný způsob dikce slovy, stejný způsob mimiky. Přeci každý film vyžaduje trochu jiný přístup k roli. A Anne Hathaway mi sem už vůbec nepasuje - její ubrečený styl hraní se dobře uplatnil v Bídnících, nikoliv ale zde. Příliš se sem nehodil ani "zmrzlý muž" Matt Damon. Naopak Jessica Chastain zde byla ze všech nejpřirozenější.

Shrnuto třemi slovy: příliš nafouklá bublina.

Václav Limberk: 6/10

ZA MNOHO PENĚZ AŽ PŘÍLIŠ MNOHO MUZIKY

Cokoliv je očekáváno s takovou netrpělivostí a všude kolem se toho hodně "nakecá", bývám zdrženlivá a snažím se jít do kina jen tak přiměřeně natěšená. Zklamání jinak přichází příliš snadno. Pochopitelně jsem nedokázala nezhlédnout alespoň dva trailery, ale jak má Christopher Nolan ve zvyku, nejlepší scény si schoval do filmu. Zpočátku nedává tak docela smysl, proč se veškerý děj odehrává někde na samotě uprostřed pole a než se dočkáme McConaugheyho ve skafandru, popcorn je pryč. Když se na scéně objeví Michael Caine, srdce všech Nolanových fandů zaplesá a jeho otcovský přístup mě dokonce přiměje zavzpomínat na Pravidla moštárny. Motiv otcovství je v celém filmu až překvapivě výrazný, když se pak vezmou v úvahu všechny vzdálené galaxie, černé díry a spousta dalších dobrodružství, která si Nolan na skoro tříhodinové stopáži vyloženě užívá.

Obsazení je jedno velké převapení, protože ačkoliv jednotlivá jména na plakátě vypadala zajímavě, jejich souhra pro mě byla celkem otázkou. Matthew se za posledních pár let vypracoval natolik, že bych se nedivila, kdyby za roli Coopera dostal dalšího Oscara (ačkoliv nolanovky mají v tomhle ohledu zatím docela pech), ale i krátkovlasá Anne Hathaway nebo Matt Damon jsou neuvěřitelně přesvědčiví.

Interstellar je sci-fi prvotřídní kvality. Perfektní kamera, propracované efekty, překvapivě neotřelá hudba Hanse Zimmera a hlavně neobyčejně silný příběh dělají z Interstellaru snímek, který možná dokonce zakotví v první padesátce nejlepších filmů na ČSFD. Přesto však dojde i na obávané ALE. Nolan se po snímcích jako Memento, Počátek nebo Dokonalý trik, které měli mnozí problém pochopit i po opakovaném zhlédnutí, snaží přijít s něčím, co vám ten mozek doopravdy rozstřelí. I když má tři čtvrtě filmu odzbrojující, ale relativně zvládnutelnou zápletku, konec se ztrácí v překombinovanosti a je to strašná škoda. Zbytečně pak polovina diváků opouští kino a marně se ptá sama sebe, o čem to vlastně bylo.

Alžběta Fridrichová: 7/10

NOLANŮV HVĚZDNÝ PRACH

Ambiciózní film jako Interstellar se nedá jednoduše vystihnout na poli krátkého komentáře. Devátý celovečerní snímek Christophera Nolana totiž funguje jako dokonale promyšlený mechanismus, kde do sebe začnou jednotlivé kousky obří skládačky zapadat až s druhým až třetím zhlédnutím, během nichž se vyjeví ohromná komplexnost a motivovanost každého, byť zdánlivě nepodstatného prvku ve vyprávění. Nejen vypravěcí struktura skákající mezi desetiletími a dvěma liniemi v jiném čase a prostoru udivuje svou velikostí a majestátností, které se v současné době pravděpodobně nemůže rovnat žádný snímek – Interstellar je totiž jedním z těch ojedinělých případů, v nichž velké ambice nepřesáhly svého „nechybujícího“ tvůrce.

I když jde o zřejmě největší a tematicky nejrozsáhlejší počin z Nolanovy filmografie, jde také o ten nejintimnější a nejkomornější, který vypráví o něčem tak všedním jako prostém otcovském citu a vyrovnávání se s neúprosným tokem času (samozřejmě v osobním i globálnějším měřítku). Motivy odloučení atypicky reprezentují chladné záběry z vesmíru plné fascinujících úkazů a strojových pohybů lodí, které do sebe zaklapávají jako sourodý organismus. Právě u nich vyvstává na povrch otázka, zda Nolan nemá diváky až příliš v hrsti a celá emocionální působivost filmu nestojí jen na promyšlené, ale mechanické souhře obrazu a zvuku (montáže!) než na samotném příběhu a předkládaných velkých otázkách.

Hard sci-fi stránka se dá vlastně v lecčem přirovnat k podobně strukturovanému Počátku, který si však na odtažitosti a mechaničnosti stanoveného fikčního světa zakládal více a mnohem razantněji věnoval čas vysvětlování jeho zákonitostí – zde Interstellar jen klouže po povrchu a spojuje seriózní vědecké koncepty s melodramatickou rodinnou linií ála Spielberg. Vlivů je zde samozřejmě mnohem více (Kubrick, Tarkovskij aj.), Nolan je však aktualizuje a přepracovává do naprosto nového a přitom archaického tvaru.

Jeho Interstellar je vlastně jako TARS, zastarale designovaný robot, který vzbuzuje pocit něčeho nového. Jako „poškrábaný“ 70mm pás v digitální době, který evokuje sledování velkofilmů několik dekád zpátky, i když aktuální generace diváků nemá s čím srovnávat - právě díky tomu má nová nolanovka tendenci působit ve změti předigitalizovaných sterilních blockbusterů jako závan něčeho uvěřitelného a hmatatelného (většina triků nepůsobí jako triky), přitom špinavého, oprýskaného a opotřebovaného jako svět, o němž vypráví. Skutečný FILM, to je Interstellar.

Martin Bubrín: 9/10

NOLANOVSKÁ MANÝRA
Interstellar je nolanovská manýra, což můžete brát jako výtku, pokud je vám poetika tvůrce cizí, anebo naopak jako splnění snů. Hlavní je, že rodinné sci-fi drama není manýrou, která by zapojením postupů, jež se osvědčily dříve, byla ubíjející, protože se s nimi velmi důmyslně pracuje a dovádí se do zcela nového rozměru. A to doslova. Nolanova poetika se nevyznačuje architekturou, pro kterou by byly určující konvence klasického hollywoodského vyprávění, jež by byly ozvláštňovány zapojením jiných narativních modů. Jeho celovečerní počiny mají mnohem blíž ke skládačce či myšlenkové hře, pro které je určující experimentování s pravidly výstavby uměleckých děl a uskupení prvků do vzorců.

V čem spočívá deklarovaná manýrističnost? Opětovně jde o příběh muže, který si vyčítá své selhání, jež se snaží napravit anebo se s ním alespoň vyrovnat. Zprvu co do distribuování informací vysoce nekomunikativní vyprávění se stává čím dál tím komunikativnějším, aby se v závěru zužitkovaly všechny předchozí motivy. Epilog si ale přesto ponechává určitou míru nejednoznačnosti jak v neuzavření některých linií vyprávění (obvykle v osobní rovině), tak v možnosti interpretovat část viděného jako sen, předsmrtnou představu.

Nepřekvapí, že něco je odhaleno jako nespolehlivé, a tak jsme nuceni přehodnotit svůj náhled na dění. A vstříc nevychází ani výstavba, kdy se několikrát promění její uspořádání a zmnožují se linie i roviny, v čemž se ale dá orientovat díky stylu (odlišení prostřednictvím různé podoby prostředí, odlišné hudby, časové dilatace anebo komprese apod.). Styl je pak důležitý pro významovou stránku, protože užitím jednoho motivu v několika okázalých montážních sekvencích nabývá tento na větší komplexnosti a je dál rozvíjen.

Interstellar zapojuje všechny zmíněné postupy, a to velmi důsledně, ale nezůstává pouze u toho. Aniž bych spoileroval, macho-masochistická podívaná je dovedena ke zdárné katarzi (a není k tomu třeba ani revenge motiv, jako tomu bylo předtím). I prostříhávání mezi několika rovinami vyprávění, mezi kterými se dá orientovat díky hrátkám s časem a kontrastní odlišnosti prostředí, se liší způsobem jejich provázání (montáže jsou zprvu umělecky - s důrazem na sebe sama, uskupování do vzorců a na významový přesah - motivované, nikoliv kompozičně, tj. s ohledem na potřeby vyprávění). Z důvodu doslovnosti často kritizovaný závěrečný akt je možné vykládat jako předsmrtnou vizi (viz monolog Mannovy postavy o rodině jako posledním, co člověk před skonem vidí)... a osobní linie vesmírné roviny vyprávění je ponechána otevřená.

Jako určující se ale ukáže hra odvislá od toho, co je příznačné pro jednu z hlavních postav. V Mementu protagonista trpí ztrátou krátkodobé paměti, čemuž je uzpůsobena strukturace syžetu; v Inception ve snech zasívá myšlenky jiným, až se v nich sám ztrácí. Interstellar jako výrazné postavy profiluje otce a dceru, vědce věřící, že čas jakožto veličinu lze zahrnout do rovnice řešící problémy gravitace (potažmo prostoru).

Vědeckému experimentu je uzpůsobeno spojení dvou rovin vyprávění (od určitého bodu je prostřiháváno mezi dvěma odlišnými časovými a prostorovými rovinami) i členění (stírá se rozdíl mezi úvodním aktem v podobě uvedení do děje a závěrečným v podobě klimaxu, protože oba jedním jsou). Navzdory veškeré manýrističnosti je Nolanův poslední (a jeho nejlepší, nutno dodat) snímek dál než jeho předchozí. Zdánlivě stupňovitá konstrukce vyprávění (s vnořenými dalšími, ale na rozdíl od Inception na sobě ne zcela závislými) se vyjeví jako konstrukce spřažená a horizontální organizace vyprávění, protínaná vertikálními liniemi, se ukáže jako jednotná.

Marek Slovák: 5D (hodnocení se nachází v páté dimenzi a není zaznamenatelné v našem světě s omezenými rozměry a vnímáním kritických soudů podle procent či čísel).

Originální trailer filmu Interstellar

Pozn.: hlavní recenzi filmu Interstellar najdete zde.