Gotický horor Dracula napsal irský spisovatel Bram Stoker v roce 1897, tedy dva roky poté, co se objevil zázrak jménem kinematograf. To zde nezmiňuji náhodou, neboť právě tento prvek se objevuje také v další verzi slavného Stokerova díla. Nicméně hned na úvod se sluší podotknout, že pro znalce knižní předlohy musí být Coppolův Drákula velkou ranou do žaludku. Nejedná se totiž ani tak o "Bram Stoker´s Dracula" jako o "Francis Ford Coppola´s Dracula" a úvodní titulek je tedy značně zavádějící a zcestný. Coppola, který dva roky před tím slavil polovičatý comeback s třetím Kmotrem, se chtěl s Drákulou vrátit ve vší parádě. Ale podobně jako Kmotr III ani Drákula nepřesvědčil diváckou i kritickou obec na sto procent, i když se ani zdaleka nejedná o propadáky.

V patnáctém století je hrabě Drákula (Gary Oldman) posledním, kdo může zastavit agresivní expanzi Turků z východu a zabránit tak jejich vjezdu do Evropy. Ačkoli se Drákula vrací domů vítězně, Turkům se lstí podaří přesvědčit jeho manželku Elisabetu (Winona Ryder), že je její choť po smrti a vrhne se proto ze skály. Drákula v žalu a v záchvatu rouhačství prokleje boha, kterého uctíval a pro kterého bránil vlast před nájezdy nepřátel. O čtyři století později se mladý úředník Jonathan Harker (Keanu Reeves) vydává do Transylvánie, aby uzavřel obchod s knížetem Drákulou (Oldman). Po dobu jeho nepřítomnosti na něj doma čeká jeho oddaná snoubenka Mína (Ryder), které dělá společnost její přítelkyně Lucy (Sadie Frost).

Historickou expozici natočil Coppola opravdu velkorysým a impozantním způsobem. Vsadil v ní na kouzlo filmové iluze a proto tyto i všechny další klíčové scény a vlastně celý film natočil v ateliérech (v Kalifornii). To mu umožnilo oprostit se od pout reality a naturalismu a vsadit na magickou moc iluzí a jednoduchých filmových triků a kulis, které stylizuje někam do éry němého filmu, kdy byly hojně používány různé druhy dnes už téměř nepoužívaných stmívaček, prolínaček a stíraček obrazu.

Proto zde také neuvidíme drsné a naturalisticky krvavé historické výjevy, na které vsadil o tři roky později Mel Gibson ve Statečném srdci, ale pouze a jen záměrně kašírované záběry temných obrysů Drákulových protivníků nabodávaných na kopí a kůly na krvavě rudém pozadí. To, spolu s pompézní výpravou a kostýmy a za doprovodu dramatické Kilarovy hudby, dokáže nadchnout každého zarytého filmového fanouška a cinefila.

A Coppola patří v Hollywoodu spolu se svými generačními druhy Scorsesem a De Palmou k jedněm z nejzarytějších cinefilů a ctitelů starého filmového umění. O tom, že ovládá filmovou řeč se sklony k výrazně výtvarnému a expresivnímu výrazu, přesvědčuje svým Drákulou na každém kroku a v každém záběru. Dalším z nepopiratelných trumfů jeho pojetí je pasáž z Londýna, kde se hrabě seznámí s Mínou, kterou považuje za reinkarnaci své Elizabety. Jejich seznámení doprovází hlas pouličního vyvolávače poutající na nový technický zázrak – kinematograf. Coppola tu dokonce krátkou sekvenci natočí v onom podivně komicky zrychleném tempu, které známe ze starých filmových grotesek. Všechny tyto technické finesy, které Coppola do Drákuly zakomponoval, jsou dechberoucí a poskytují ryzí filmové potěšení.

Hůře se však Coppolovi daří přesvědčit diváky o tom, že "láska nikdy neumírá", jak zní motto filmu a svým "násilným" tlačením je nutí uvěřit tomu, že Mína je onou ozvěnou Drákulovy Elisabety, za kterou se kníže vydal přes řeku staletí. Coppola tu v naivní snaze učinit z Drákuly velký romantický příběh s nádechem osudovosti selhává a utápí zde svůj filmařský talent v přehnaně nabubřelém patosu a kýči, který navíc neúspěšně nezastírá dobře namaskovaný, ale herecky nepřesvědčivý a nevýrazný Gary Oldman, jehož obvyklé herecké charisma se tu v Coppolově okázalém pojetí ztrácí pod nánosy make-upu. Jeho pojetí osudové lásky ztělesněné zde Winonou Ryder, kterou plánoval obsadit už do třetího Kmotra (roli pak hrála jeho dcera Sofia), tu prostě nevychází tak, jak si to zřejmě režisér představoval.

V druhé polovině filmu se podle hesla, aby se vlk (Drákula) nažral a koza (Mína) zůstala celá, dostává ke slovu i řada typických hororových a upírských klišé včetně zabijáckých praktik krvežíznivého vampýra proměňujícího se v nejrůznější havěť, sekání hlav a vymítání ďábla z upíra, které tu provádí lehce pošahaný Van Helsing v lehce pošahaném podání Anthonyho Hopkinse.

Ke slovu se tak dostanou scény, které bychom čekali spíše v teenagerovské vyvražďovačce à la Buffy - zabíječka upírů, která se mimochodem na plátně objevila jen o pár měsíců před Drákulou. Coppola tu jednoduše chytá příliš mnoho zajíců a přitom zapomíná na spoustu much, podobně jako postava zešílevšího Reinfelda (Tom Waits) a výsledek je i přes nesporná pozitiva značně rozporuplný a dá se řící, že Coppolu zde pohltila opět jeho vlastní přehnaná ambicióznost. 

Přes všechno zde zmíněné zůstává jeho Drákula pozoruhodnou ukázkou obrovského filmového talentu a znalostí filmové historie ve službách megalomanského režiséra i přes cenu "znásilnění" originální knižní předlohy, kterou si přizpůsobil podle svých potřeb a představ.

Originální trailer filmu Drákula