ČEKÁNÍ NA KROK VEDLE POKRAČUJE...
...jelikož David Fincher ani na desátý pokus nenatočil slabší film. Místo toho pokračuje v přerodu, který zahájil se Zodiacem a já doufám, že ho ještě nedokončil, protože tohle je jednoduše "žrádlo". Je skoro neuvěřitelné, co všechno v Zmizelé vyšlo a bezchybně šlape - typově až absurdně přesně obsazení Ben Affleck a Rosamund Pike, v nejedné scéně geniálně nepatřičná hudba mistrů Trenta Reznora a Atticuse Rosse a především supraprecizní scénář, zpracovaný za tepla přímo od autorky původní knihy (Oscar incoming). Famózní práci s vyprávěním na střídačku a se zvraty je nutno zmínit také, jelikož se dočkáme takových vychytávek jako zvratu uvnitř zvratu (zvratem nahlodaná situace je brzy odezněna dalším zvratem) a následkem toho také absolutní nepředvídatelnosti. Na té se velkou měrou podepsalo rovněž schopně postupné odhalování motivací i temných stránek ústředních postav, nápadité až do samého závěru velkorysé stopáže. Aneb opět něco, o čem si konkurence může nechat maximálně tak zdát.
No a jestli má někdo pocit, že závěr už je značně přestřelený a nepravděpodobný, nechť se zamyslí nad tím, nakolik jeho vyhrocenost podtrhuje bortící se vývoj plánů a významově umocňuje obě větve vyprávění. Netradiční prohození fází "kdo z koho" a "kudy kam" je ještě vylepšeno kontraproduktivností finálního stavu, sestávajícího ze štěstí bulvárního čtenáře a čiré hrůzy každého, komu kolem revíru krouží obludné ploutve inteligentních sviní. Satira? Ano. Nejlepší - zdaleka úplně nejlepší - jsou morální, bulvární a vztahové kontrasty, reflexe a paradoxy, jež z filmu stříkají na všechny strany a ze kterých kdejaká pokojná duše nebude spát. Jejich vyzrazováním bych vás nicméně ochuzoval o zážitek, takže jednoduše - jděte na to a užijte si jeden z kvalitativních vrcholů posledních let. Plná palba.
Pavel Pinker: 10/10ŽENA, KTERÁ NENÁVIDÍ (NEJEN) SVÉHO MUŽE
David Fincher mě svou novinkou Zmizelá tentokrát příliš nenadchnul. Očekávání s ním spojená byla jako vždy enormní, a i když se nedá přímo napsat, že by zklamal, Zmizelá mě nechala spíše chladným a po několika dnech mám pocit, jako bych nic zásadního neviděl a pouze si mohl odškrtnout dalšího zhlédnutého "Finchera". Nemyslím si však, že by zde Fincher provedl něco špatně. Po režijní stránce podává opět bezchybný a typicky perfekcionistický výkon – vše je v jeho Zmizelé dokonalé až na jedinou věc a tou je celá story, která vzešla z pera Gillian Flynn. Knihu jsem nečetl, takže netuším, nakolik zdatně si zde Fincher vedl jako věrný adaptátor a nakolik zde byl originální, nicméně jako celek mě Zmizelá neoslovila i přes solidní herecké výkony obou hlavních představitelů a několika dalších herců ve vedlejších rolích (Kim Dickens, Tyler Perry).
Příběh filmu mi přišel od druhé poloviny a symbolického bodu zlomu ve vyprávění, který mí kolegové opěvují, čím dál tím více neuvěřitelnější a maximálně přitažený za vlasy. Když se pak na plátně objevila další dokonalá vražda v krvavém aranžmá à la Základní instinkt, můj osobní pohár trpělivosti přetekl. Podtrženo sečteno, David Fincher natočil opět chladně vybroušený a formálně bezchybný produkt, něco mezi ženskou verzí Klubu rváčů a Ženou, která nenávidí muže, což by klidně mohl být pro Zmizelou vhodný alternativní název. Pro tentokrát tedy zůstávám v hodnocení střízlivý a raději si počkám na to, jak se Fincher popasuje s pokračováním Mužů, kteří nenávidí ženy.
Václav Limberk: 6/10ZMIZELÁ Z MEDIÁLNÍHO PROSTORU JENOM TAK NEZMIZÍ
Poslední tři celovečerní filmy Davida Finchera natočené před Zmizelou lze vnímat jako součást volné trilogie, která je propojena zastřešujícím tématem. Zodiac, Podivuhodný případ Benjamina Buttona a Muži, kteří nenávidí ženy jsou formálně i žánrově velmi různorodé snímky, ale pojí je zaměření na mediovanost minulosti a paměti (tj. na zprostředkování vzpomínek a historie prostřednictvím toho, jak určitá doba byla vyobrazena v médiích). Zodiac odkazuje k sedmdesátkovým thrillerům a žurnalistickým dramatům, z nichž přebírá kostýmy, velikost rámování a někdy i délku záběru. Podivuhodný případ Benjamina Buttona upomíná na raná a klasická hollywoodská díla, která evokuje navzdory natáčení na digitál. A vzpomínkové pasáže v Mužích, kteří nenávidí ženy mají polaroidovou patinu a práce s informacemi je odvislá od dovednosti hypertextového uvažování v netovém věku.
Zmizelá téma, uchopené ve třech zmiňovaných počinech, povyšuje na zcela novou úroveň, když je místy velmi vtipnou satirou, místy mrazivou reflexí fungování médií. Není ani tak kritikou institutu manželství, jak je zvykem tvrdit, ale nemilosrdným prozkoumáním toho, jaké následky má přejímání společenských rolí, které jsou konstruovány médii. Soustředění se na tuto významovou rovinu lze dokázat i způsobem, jakým je film strukturován, respektive jakým vede divákovu pozornost: body obratu nejprve potvrzují podezření vůči jednomu ze dvou protagonistů (udělal to?), aby ho po zvratu postavily do zcela nové situace (dostane se z toho?) - a až do konce se soustředily na manipulativní roli médií.
Právě ta jsou prezentována jako zavádějící a nespolehlivá, přičemž tento jejich aspekt se odráží ve formě díla. Do zvratu sledujeme dvě linie vyprávění, z nichž jedna je oproti předloze velmi nekomunikativní a druhá je s přibývající minutáží čím dál tím více nespolehlivá. Po zvratu je důležitý meta-casting, který umožňuje vyniknout velmi důmyslné volbě, kdy jsou herci obsazeni podle/proti své mediální image. Návodný není ani zvuk, u kterého mnohdy převládají zvuky okolí (reportérů apod.). A už vůbec ne hudba, kdy se harmonické pasáže, do nichž se vkládaly disharmonické motivy, ukázaly jako součást falše, aby byly v závěru zopakovány, ale ve zcela jiném kontextu.
Dost teoretizování a analytických postřehů. Osobně mi největší radost dělá to, že je Zmizelá meta-fikcí, jejíž největší devízou je, že z žánrových konvencí a užitých narativních postupů dělá součást hry. Nesledujeme pouhé procedurální drama, ale drama o vyšetřování (stopy, zanechané manželkou jako součást výročního rituálu). A po zlomu, po kterém se změní časová organizace a míra komunikativnosti a spolehlivosti vyprávění, je důležité, kdo vypráví lepší příběh. Na pravdě nezáleží. A Fincher dosud lépe nevyprávěl... o vyprávění.
Marek Slovák: 10/10FINCHEROVA NEJVĚTŠÍ LEŽ
Desátý celovečerní film Davida Finchera je i ten nejprolhanější – umně totiž dokáže odvádět pozornost od klíčových bodů potřebných k porozumění zápletky a působit tak formou promyšlené Hry s divákem a jeho neustálým přehodnocováním viděného. Je logické, že zatímco knižní předloha více lpěla na vykreslení manželského vztahu pomocí retrospektivních a introspektivních voiceoverů postav, filmová verze se spíše soustředí na samotnou vyšetřovací a detektivní rovinu, v níž stále větší roli hraje mediální reprezentace obou hlavních „obětí“.
Zásadní dějové zvraty tedy přicházejí v souvislosti s vyšetřováním, nikoliv pomocí střídání hledisek postav jako v knize (nadržování Amy nebo Nickovi), kde se neustále podvrací skutečná pravda o jednom vztahu, která se však díky odlišné interpretaci nedá nikdy plně odhalit. I když film nikdy nedosáhne té sžíravé depresivní prázdnoty jako kniha, jež navíc načrtává mnohem více otázek než jen mediální manipulaci, daří se mu působit jako strhující a perfekcionisticky zkonstruovaný thriller, v němž hlavní divácké potěšení tkví hlavně v odhalování dějových vodítek. Na čemž má zásluhu hlavně zhutnělý scénář Gillian Flynn, která se vyvarovala všem neduhům autorů přepisujících vlastní knihu do filmu, osekala všechny literární prvky na minimum (deníkových záznamů není moc a je to dobře) a nabídla sevřené vyprávění uzpůsobené filmové řeči…
…kterou k dokonalosti samozřejmě dovádí Fincher, který z každého, zdánlivě obyčejného záběru na ranní předměstí těží naprosté maximum a nechává diváka tápat v chladné odtažitosti viděného světa a nejistotě předkládaného. Oscarové samozřejmě nejsou jen herecké výkony mrazivě vypočítavé Rosamund Pike a „ňoumovitého“ Bena Afflecka, který se typově do své role dokonale hodí, ale i další vnitřně pulzující soundtrack Trenta Reznora a Atticuse Rosse, kteří proměňují původně příjemné každodenní melodie v něco děsivého (inspirace v Twin Peaks?).
Krátce: s největší pravděpodobností jde o film roku, tak na něj jděte, než úplně zmizí.
Martin Bubrín: 10/10
