Hotel s ním obývá jeho sestra Necla (Demet Akbağ) po rozvodu tápající a frustrovaná žena a podstatně mladší manželka Nihal (Melisa Sözen), která investuje přemíru energie a volného času do místní charity. S blížící se zimou mizí i poslední hrstka turistů a nastalé ticho poskytuje prostor všem vnitřním (osobním i mezilidským) konfliktům, aby vypluly velmi hlasitě na povrch, a po neúprosné spirále stupňujících se neshod zavedly hrdiny do nejtemnějších koutů sebe samých.
Aydin sám sebe vnímá jako filantropa, laskavého nositele humanismu a vyšších hodnot a z počátku se zdá, že na jeho interpretaci vlastní identity není nic v rozporu s tím, jak jej vnímají druzí. Podobně jsou exponované i jeho manželka a sestra, u nichž jsou zprvu akcentované jejich kladné vlastnosti. S touto úvodní částí filmu korespondují i idylické, lyrické obrazy krajiny, dlouhé záběry exteriérů a plynulý střih.
Pak ale začínají laskavé masky získávat trhliny a obnažují egoismus, sebeklam a neschopnost jít za rámec své vlastní osoby. Spolu s tím, jak se stupňuje dramatičnost příběhu, mění se i filmová řeč. Dlouhé záběry se zkracují, kamera se přesouvá do interiéru, kde jsou jednotlivé postavy zabírány z netradičních úhlů, v odrazech zrcadel, děj se odehrává v několika plánech apod., přičemž rozzáběrování je velmi úzce propojené s významovými rovinami dialogů či příběhu.
Scénář a především dialogy patří mezi nejsilnější nosníky celého filmu. Promluvy jednotlivých aktérů i jejich vzájemné slovní konfrontace oscilují mezi prázdnými frázemi, které nemají jiný úkol než vyplnit vzduchoprázdno panující mezi hrdiny, a velmi intenzivními až (latentně i otevřeně) agresivními výbuchy nenávisti, obviňování, mrazivého mlčení a dalšími nadmíru emocionálními výlevy, které obstojí ve srovnání s nejznámějšími filmovými vztahovými konfrontacemi, jež nalezneme například v Bergmanových Scénách z manželského života, v Kubrickově Osvícení, v Nicholsově Kdo se bojí Virginie Woolfové? apod.
Většina akce stojí na hereckých výkonech, které bezpochyby tvoří druhý nejvýznamnější pilíř působivosti celého filmu. Zimní spánek jako konverzační drama by velmi snadno obstál i jako divadelní hra. Nicméně právě onen výše zmiňovaný způsob snímání přidává další rozměr.
Film není pro každého. To platí nejenom pro formální, ale i obsahovou stránku. Forma se nedrží klasického schématu dramatu s nezbytnou expozicí, zápletkou a rozuzlením – nositeli děje jsou čistě postavy, jejich vnitřní démoni a nejistoty, vzájemné vztahy a bouřlivé interakce. Nestandardní je také délka snímku. I obsahově klade film na diváky velké nároky, protože není snadné přes tři hodiny sledovat výsostně intelektuální a filozofické disputace tří silně přemýšlivě založených a vzdělaných hlavních postav.
Přesto je Zimní spánek jedinečnou studií lidského nitra a povahy či založení, které z nedostatku laskavosti, nadhledu a sebekritiky dokážou zničit vše kolem sebe. A snad nejcennějším poselstvím této meditace nad lidskou podstatou je samotný závěr filmu, z něhož může vyplývat, že nic není tak černobílé, jak by se na první pohled mohlo zdát.
Zimní spánek patří rozhodně mezi filmové události roku, byť jen pro artověji založeného diváka. Rozhodně stojí za to mu věnovat čas a pozornost, ideálně na velkém plátně.