A přitom je zde řeč o tvůrci, který byl v počátcích své exploatační tvorby označován za "Krvavého barona" a dáván do souvislosti s tzv. body hororem, aby byl později oceňován za psychologická a významově provokativní díla uváděná v klubových kinech. Převážně zjednodušené nahlížení na dvě krajní podoby filmografie přitom neiniciovali ani tak žurnalisté, kteří tuto optiku veskrze bezmyšlenkovitě přejali, ale především sám Cronenberg, jenž si přál, aby jeho dílo nebylo vnímáno v zavedených škatulkách. Mapy k hvězdám díky své vrstevnatosti a nejednoznačnosti požadavek nemožnosti jednoznačného zaškatulkování splňují. Nejenom že má každý divák u jakéhokoliv uměleckého díla určitý soubor očekávání, která konfrontuje s výslednou podobou. Způsob vnímání se u Map ke hvězdám ovšem mění s každým dalším zhlédnutím, jelikož nekomunikativnost vyprávění a vícežánrovost umožňuje zaujetí různého pohledu. Nejedná se přitom o radikální přehodnocení dosud viděného, které by nás přimělo nahlížet na celek jinak než předtím, jako je tomu u několika "shyamalanovek". Před opakovanou projekcí ale známe prvně delší dobu odpírané informace, díky kterým si napodruhé všímáme věcí, které předtím nevystupovaly tolik do popředí.
Předchozí odstavec je pro svou nekonkrétnost možná ne zcela srozumitelný. Mělo by z něj ale vyplynout, že je lepší se vyhýbat textům, které by měly tendenci přespříliš nastiňovat zápletku a vyjasňovat vztahy mezi postavami či naznačovat některá kontroverznější témata. Stačí vědět, že příběh je zasazen do Hollywoodu a klinickému pozorování jsou podrobeny dva "domovy". První: otec knižní vydavatel a terapeut, matka agentka, jejich syn herecká hvězda sitcomu po alkoholové a drogové odvykačce. Druhá: herečka snažící se o získání role v remaku snímku, za který její matka získala oscarovou nominaci, a nalézající osobní asistentku v mladé, právě dorazivší dívce. Bez uvedení konkrétních spoileroidních příkladů budete muset věřit tomu, že Mapy ke hvězdám jsou velmi důmyslně vystavěné. Dva izolované bloky jsou propojeny některou z postav z předešlého, aby byla jasná spojitost, ale s přibývající minutáží dochází k variacím této struktury. Vedle toho je v okázalých montážních paralelách naznačována větší provázanost, která je odkrývána postupně. Informace jsou přitom dávkovány natolik chytře, že je naše pozornost směřována na traumatizující tajemství jednoho domova, aby až posléze bylo odhaleno, že v druhém bylo totéž dotaženo k deviantní dokonalosti.
Mizanscéna (produkční designér Carol Spier volící zaměnitelné chladné interiéry) a způsob záběrováni a velikost rámování (kameraman Peter Suschitzky podřizující se vyprávění) napomáhá tomuto splývání. Střih (Roland Sanders s netradičně dlouhými záběry vzpírajícími se svým načasováním komickému vyznění mnoha scén) a hudba (nezvykle tlumená, pokud je řeč o instrumentální od Howarda Shorea) ale dovede znejistit. Je na místě otázka: co to je za žánr? Z výše napsaného by se mohlo zdát, že psychologické drama o dysfunkčních rodinách, což by byla pravda jenom z části. Obsahuje prvky daného (sub)žánru (rozkládající se domovy kvůli hříchům minulosti), do jisté míry odpovídá i jejich uspořádání (příčinné rozvíjení stupňujících se excesů napříč generacemi). Náležitost filmu k této kategorii si ale mnozí uvědomí až po projekci, když se budou snažit někomu jinému shrnout příběh.
Nemělo by se opomíjet, že jde taktéž o hollywoodskou satiru. Jí ale odpovídají pouze některé prvky (zasazení do Hollywoodu, profese několika postav, sarkastické dialogy strefující se do kinematografického průmyslu) a způsob propagace (hořící nápis Hollywood či chodník slávy na plakátech, důraz kladený na linii získání rolí v upoutávkách). Naopak osvědčeným vypravěčským vzorcům a uspořádání hollywoodské satiry se snímek vzpírá, když je narušena z počátku naznačená konvence, že budeme na dění nahlížet nezkušenou osobou, která se snaží dosáhnout slávy.Psát by se dalo i o příslušnosti k hororu, k němuž mají Mapy ke hvězdám blíž než k hollywoodské satiře. Ovšem očekávání spojené se subžánrem tzv. home invasion je naplněno pouze ve dvou scénách, které ale pro ostatní postavy nepředstavují hrozbu fyzickou, jako spíš připomenutí vytěsněného "provinění" z minulosti. Pracuje se i s konvencemi duchařských podívaných, když se zjevují mrtví, ale tito - stejně jako "vetřelec" z home invasion - slouží k odkrytí rodinných záhad.
Důraz na fyzično zase připomene body horor, který je napojen na satirickou linii: poškození povrchu je hrozivé (popáleniny nově příchozí), skrývaná vnitřní deviace je novou normou. Postavy souloží (a přes sex získávají role), defekují (nebo se alespoň baví o prodeji exkrementů svým fanouškům) a menstruují - vše tělesné je až bizarně děsivé a zároveň směšné. K rozpadu ale nedochází ani tak vně, nýbrž (i) uvnitř, protože Mapy ke hvězdám mají z celé Cronenbergovy filmografie žánrově nejblíže k Mouše. Nejsou sice v pravém slova smyslu body hororem, ale to primárně nebyla ani výše zmíněná variace na Krásku a zvíře. Zato jsou vztahovým dramatem, respektive romancí, kdy se ze všech linií vyprávění a rozehraných motivů ukáže nejdůležitější společenským normám se vymykající vztah dvou osob (resp. čtyř s přihlédnutím ke "dvougeneračnosti", potažmo šesti, když započítáme oba "domovy").
Dochází k transformaci nejenom vnější (jak je příznačné pro Cronenbergovu ranou tvorbu), ale i vnitřní (jak je příznačné pro Cronenbergovu pozdější tvorbu), a tak dochází k syntetizaci obou odlišných přístupů. (Průvodkyní je nám žena, která stejně jako v prvních třech režisérových celovečerních žánrovkách představuje (sebe)destruktivní prvek.) Poprvé ve filmografii kanadského provocauteura schází otevřený závěr. Nejednoznačnost ve vyznění však zůstává a na jednu, či druhou stranu se přikloníte dle toho, který žánr budete považovat za hlavní. V předposlední scéně jsou spáleny všechny romantické vize o zacykleném a zevnitř se požírajícím Hollywoodu a o vztazích v něm, aby následoval svým způsobem hororový, ovšem zároveň romantický epilog. Přesně v duchu Cronenbergových dvou tezí, že "jediné, co dává životu smysl, je sebevražda" a "všichni máme chorobu zvanou smrtelnost, smrt je základem každé hrůzy".
