Mnoho z nás mělo na středních školách v povinné četbě
Raye Bradburyho, amerického spisovatele hororových a sci-fi románů, nejčastěji konkrétně jeho nejznámější dílo
451 stupňů Fahrenheita, kterému se dostalo více než adekvátního filmového zpracování. A přesně k tomu má
Dárce nejblíže.
Obraz utopické budoucnosti, vykreslený realisticky, není v psané ani filmové formě lehkým úkolem, už minimálně proto stojí výsledné dílo za pozornost, i kdyby v ostatních aspektech selhávalo. Ovšem knížku velmi plodné autorky
Lois Lowry, jež posloužila jako předloha filmu, nemohu oproti teplotě, při které začíná hořet knižní papír, z onoho hlediska soudit. Nicméně velmi pochybuji, že by výsledný film bez kvalitní tiskoviny, o kterou by se mohl opřít, zaujal publikum starší patnácti let.
Ani tentokrát nechybí mladistvá romantická zápletka - ta se odehrává ve světě, kde se stírají veškeré rozdíly mezi lidmi, protože existuje jen jedna lidská rasa, děti se rodí pouze uměle a dá se říci, že definicí této společnosti je jednotvárnost. Všichni mají stejné oblečení, domy, do jisté míry i rodiny. V tomto idylickém světě lidé neznají válku, násilí, utrpení, strach či bolest, existuje pouze štěstí. Hlavním hrdinou je mladý Jonas (
Brenton Thwaites), kterému se při ceremoniálu přidělování povolání dostane obrovské cti, když se stane "Příjemcem".
Tím předchozím totiž byl (herecky skvělý)
Jeff Bridges, který se tentokrát stává "Dárcem", tudíž musí svému následníkovi předat to, co nikdo jiný nesmí vědět - pravdu o skutečném životě a zkušenosti předchozích generací. Jonas tedy postupem času zjišťuje, jaký opravdu utopický svět je. Lidé necítí emoce, lásku, vášeň, přátelství, nevnímají barvy, vše výměnou za iluzi dostatku a bezpečí. Aby toho na něj nebylo málo, při objevování citů zjistí, že miluje svou nejlepší kamarádku Rosamery (
Odeya Rush).
Prvním z mnoha zajímavých a chvályhodných filmařských nápadů je použití černobílého filtru v první nekrátké části filmu - přesně ve chvíli, když začnete přemýšlet o zavolání obsluhy kina, se však objeví barevný náznak schválnosti. Dokud Jonas nezačne vnímat barvy, koukáme se na svět této společnosti jejíma očima. Poté ale film hned nepřepne do full color režimu, nýbrž postupným hrdinovým objevováním celého spektra barev pozorujete hravost scén se sytostí, kontrastem či selekcí barvy v černobílém záběru.
Další příjemné překvapení v tomto méně ambiciózním futuristickém příběhu zastává celková výprava a kulisy. Například oproti
Hostiteli, kde se tvůrci zmohli jen na celá stříbrná auta a helikoptéry, je tentokrát budoucí země obléknuta do moc hezkého kabátku. Soustava jakýchsi shodných satelitních městeček, na první pohled umístěných na vyvýšenině v oblacích, je od začátku jasným signálem vědomého odříznutí od okolního světa. I konkrétní architektura domovů, přijímací haly, venkovních prostor a interiérů nepostrádá důvtip, což taky velmi přidává na vtáhnutí do děje. Celé to pevnou rukou kočíruje schopný
Phillip Noyce (
Vysoká hra patriotů,
Sběratel kostí).
Největším tahounem je však
Jeff Bridges, který se o zfilmování knihy prosazoval již velmi dlouhou dobu (krom jedné z hlavních postav se ujal i role producenta). Jeho parťákem ze staré gardy je v tomto případě
Meryl Streep v jedné menší roli, oba ovšem dokazují letitou hereckou školu a stačí jim jedna scéna, aby na sebe strhli pozornost. Ani mládeži není co vyčítat,
Brenton Thwaites i
Odeya Rush jsou sympatičtí a to bohatě stačí. Jeden trn v oku se přeci jen najde, a to
Katie Holmes coby matka Jonase, její neměnný vyjevený výraz začne po chvíli iritovat.
Jedinou opravdovou výtku bych však měl pouze k poslední třetině/čtvrtině filmu, kdy se předchozí skvěle vybudované natěšení na závěr zvrtne v akční jízdu, která vůbec nekoresponduje se zbytkem. Těžko říct, jestli za to můžou samotní tvůrci, nebo nátlak studia, ale
Dárce by si zasloužil adekvátnější konec.
Každopádně i tak mohu tento příběh o boji za lidskost vřele doporučit, svojí přímou konkurenci totiž strká do kapsy a neurazí ani dospělejšího diváka.
Originální trailer filmu Dárce